"Je zvláštní doba," říkává má mamka. A asi má pravdu. Lidé spěchají, baží po penězích, jsou agresivnější na ulicích, v autech i obchodech. Méně se mají rádi a jsou chladnější. Celkem výrazně se změnily jejich priority. Je prostě nová doba, doba, které by se naši pradědečci a prababičky nestačili divit a kroutit hlavou. ___
Každé ráno než se vydám do práce poslouchám rádio a těším se jaké bude téma dnešního dne. Z reproduktoru se ozvalo: "Dnes o vztazích v manželství." A první vzkaz pro všechny zvědavé uši, zněl: "Jsme spolu s manželem deset let, je to skvělej chlap. Má mě i naše děti moc rád. Občas mi donese kytky. Chová se ke mně hezky. Ani nevím, čím jsem si to zasloužila, ale vím, že jsem strašně šťastná a nevyměnila bych ho za nic na světě!"
Sedím v malé místnosti, všechny technické letáčky už mám prostudované, takže přecházím očima na další tiskoviny. Připadá mi trošku potupné v čekárně u automechaniků číst ženské časopisy, kterých je na stolku skutečná přehršel. Ale než koukat do bílé zdi, raději se zakusuji do článků. Článek o česneku – no klasika, nic nového, snižuje cholesterol, likviduje parazity bla bla bla - to jsem četl už mockrát. A je tu další článek. O osudu jednoho mladého lékaře hledajícího štěstí v zahraničí.
V prosinci jsem měla narozeniny a mílovými kroky se přibližuji ke třicítce… což je dle mého ženského soudu dost děsivé. Když ale zapomenu na to číslo, je mi celkem fajn, mladě řekla bych až pubertálně! Moji kamarádi mě jako puberťačku označují do dnes, ačkoliv si myslím, že na to od pohledu nevypadám. Dokonce se mi v mém zaměstnání stalo, že mě všichni považovali za kašpárka kolektivu. Jaké bylo rozčarování některých mých kolegů, když mi manžel přivedl do práce mého tříletého syna. Teprve potom si někteří ujasnili, že mě mají oslovovat mladá paní a ne ta ztřeštěná od vedle.
Když jsem dneska vařila čaj, jen tak jsem koukala jak pára stoupá z hrnečku. Myslela jsem na věci typu, kdy jsem naposledy čistila konvici od vodního kamene a jestli to příště zase udělám octem nebo nějak chemicky, jak mi poradila kamarádka. Rytmicky jsem při tom pohybovala rukou nahoru a dolů a tím jsem tahala za provázek čajové marionety, která byla právě na vrcholu své hvězdné kariéry. Za pár chvilek skončí v odpadcích mezi dalšími vymáchanými čajovými sáčky.
Večer před spaním si přemýšlíte nad nějakou věcí a ne a ne vymyslet její řešení. Ráno nebo dokonce ještě v noci se probudíte a ejhle - řešení je na světě! Jen si ho poznačit, protože nevím tedy jak u vás, ale mě mozek při nočním porbuzení a ráno asi 10 minut po otevření očí vůbec nefunguje a paměť přichází k sobě vždy až po tom, co ji aktivně propleskám.
"Buď rád, že můžeš studovat," slýchal jsem od rodičů a pokračovalo to: "Až budeš pracovat, už to nebude takový pohodový život." A tato slova jsem slyšel celých 6 let na vysoké škole. Ale dnes se s odstupem doby zamýšlím nad jejich větami - měli opravdu tak bezmeznou pravdu, která se rodičům tak často přikládá?
„Fejeton není úvaha, proto svůj mozek pošlete klidně na pivo!“ Mozek je vůbec divný orgán. Řekl bych, že žije zcela nezávisle na svém hostiteli. Je tam tak trochu na návštěvě. Dělá po sobě bordel a neuklízí. Někdy se dokonce zdá, že se vám v hlavě usídlil jiný mozek.
"A co uděláš s těma očima?" zeptala se mě jednoho dne moje mamka. "Těma očima" jsem se na ni podíval a chvíli přemýšlel, co tím myslí. Ona totiž byla velkým odpůrcem toho, abych šel na operaci se zrakem. Mých 5 dioptrií se už ale stává těžko snesitelnými a tak zřejmě pod tlakem různých článků zdůrazňujících minimální nebezpečnost mamka otočila.