"Buď rád, že můžeš studovat," slýchal jsem od rodičů a pokračovalo to: "Až budeš pracovat, už to nebude takový pohodový život." A tato slova jsem slyšel celých 6 let na vysoké škole. Ale dnes se s odstupem doby zamýšlím nad jejich větami - měli opravdu tak bezmeznou pravdu, která se rodičům tak často přikládá?

S batohem na zádech den co den vstávat, jít na tramvaj nebo bus , "odbýt" si těch pár hodin ve škole zpočátku v přednáškovém sále, později stále více na praxi na odděleních a jít zase domů. Jistě, byla to prima léta. Proč? Člověk měl vcelku dost času na sebe, na své koníčky a na své přátele a partnerky. Výhodou bylo jistě to, že se bylo ve škole pár hodin, zodpovědnost minimální ...

Jenže jenže ... vše kladné má i něco záporné, podobně jako má vše záporné na sobě i něco kladné. No jasně, jsou to peníze. Teda ne pro všechny - samozřejmě. Ve škole byli i spolužáci, kteří měli rodiče bez finanční nouze - nebyl pro ně problém koupit svému medikovi učebnici anatomie za 3000 Kč. Prostě pohodička.

Ale ve škole jsme byli i my ostatní, kteří jsme měli jen pár korun. Tím spíš, když byl někdo na kolejích nebo dokonce luxusně na privatu! Těm už fakt moc prašulí nezbylo - rodiče jim zaplatili školené a učebnice a šmitec. A pak že je studentský život prima - mohli jste jít na procházku nebo si uvařit čaj a posedět na kolejním pokoji s kamarády mediky. Těžko popisovat pohledy kolegů studentů, když viděli, že jedna sice česky hovořící, ale původem z Anglie pocházející kamarádka měla Škodu Octavii. Jistě, všichni se k ní chovali hezky, protože byla na všechny příjemná, ale známe se, viďte, milí Češi. Přiznám se, že jsem záviděl i já, i když asi ne tak moc jako ostatní. Jenže postupem doby jsem pochopil, že peníze nejsou zdaleka tou nejvyšší prioritou (teda když už aspoň nějaké malé máte). Ale o tom třeba jindy.

Milí rodiče, ano, jistě jste měli pravdu, ale jen tak ze 20%. Protože užívat si může člověk když má peníze (to je těch 80% mé pravdy). Člověk s penězy je totiž nepochybně svobodnější a může jít někam pařit - ale musí zaplatit vstupné, za pití a tak. Může jít do kina ... a zase musí zaplatit. Může jít lyžovat, ale ejhle ... musí mít lyže a ty si musí zaplatit - a čím? Penězy. Takže ono to zase taková paráda nebyla. A teď sice chodím do práce, ale mám jistých svých 5 týdnů dovolené, kdy si můžu dělat co chci a hlavně si můžu něco i dovolit - třeba někde zaplatit hotel, výlet do zahraničí nebo si něco hezkého nového koupit - třeba i jen tak - pro radost.