Dobré odpoledne, dnes je neděle 3.11.2024, svátek slaví Hubert, zítra Karel.

Obdivuji partnery a manžele, kteří se mají rádi a váží si sebe navzájem

Každé ráno než se vydám do práce poslouchám rádio a těším se jaké bude téma dnešního dne. Z reproduktoru se ozvalo: "Dnes o vztazích v manželství." A první vzkaz pro všechny zvědavé uši, zněl: "Jsme spolu s manželem deset let, je to skvělej chlap. Má mě i naše děti moc rád. Občas mi donese kytky. Chová se ke mně hezky. Ani nevím, čím jsem si to zasloužila, ale vím, že jsem strašně šťastná a nevyměnila bych ho za nic na světě!"

Když jsem se při těch slovech podívala na svého manžela, který ještě vychutnával poslední minuty spánku než mu zazvoní budík, musela jsem se usmát. Jsem vlastně neskutečně bohatá. A najednou jsem si uvědomila, že jsem to brala jako každodenní fakt. Je tady.. je tady pro mě... Jeho tvář je to první co ráno vidím a na jeho rameni usínám. Jen malá myšlenka na něj mi vykouzlí úsměv na rtech. Vím, že mi vždycky utře slzy. Že je mým nejlaskavějším posluchačem. I když mě vždycky rozzlobí nepořádkem v kuchyni. Vím, že je tady, vždycky když ho potřebuji. Ještě chvilku jsem na něj koukala, něž mě vylekal jeho budík. Dneska víc než jindy jsem byla ráda, že slyším jeho "dobré ráno..."

Když jsem si sedla do tramvaje, mé myšlenky se točily ještě pořád kolem něj. Na druhé zastávce nastoupil zvláštní pár lidí. Slušně oblečení, on měl aktovku a ona silnou vrstvu make-upu. Nemohla jsem z nich odrhnout oči. Byla tak něžná, dotýkala se ho jako by se bála, že rozbije broušenou skleničku po prababičce. Z jejích očí se dalo číst, že je její všechno. Znovu jsem se usmála... asi ví stejně jako já, že má poklad. Třeba dnes taky slyšela tu paní v rádiu. Tramvaj sebou cukla. Slečna se otočila, aby se podívala co se stalo. On jí hrubě stáhl zpátky a dost nevybíravě jí řekl, že je zvědavá jako stará bába na pavlači. Její oči se na malý okamžik změnily v oči pokáraného štěněte. Za okamžik ho pohladila s omluvnými slovy. Snad jí ani nevnímal... Než jsme dojeli na konečnou zastávku, venku se rozednilo. Sluníčko si, i přes mrazivé teploty, zkoušelo na nečisto jarní východ. U schodů jsem se na ní naposledy podívala. Byla jsem v rozpacích... make-up zakrýval modřinu pod okem. Ona ho vidí jako poklad, já jako laciný šmuk.

Raději jsem se v myšlenkách vrátila domů. K plánům na víkend. V práci jsem na to zapomněla úplně. Odpoledne jsem musela k doktorovi a tak jsem si předsevzala, že už nebudu pozorovat žádné zamilované páry v dopravních prostředcích. V čekárně bylo hodně lidí, takže jsem byla nucená poslouchat jejich vyprávění o nemocech, teplotách, opruzeninách, rodinných anamnézách a manželech. Ta paní vedle mě trpí neustálými migrénami. Vím, že migrény existují. Slyšela jsem o ní ve vtipech o dámách, které se očividně nerady milují se svými partnery! :o) Ale tohle nebyl její případ. Měla zvláštně uplakané oči. Vedle ní seděla její známá a mě nemohl uniknout příběh jejího vyprávění. "Mám neuvěřitelně sobeckého manžela. Když jsem byla nemocná a chodila jsem jen o francouzské holi, nechal mě dojít na nákupy. Zajímal se jen o to, co bude v televizi a jestli je jídlo v lednici. O problémy rodiny se nezajímá. Kdybych měla kam jít, rozvedla bych se! Vzala bych malou a odstěhovala bych se. Jenže nemám kam jít..." Oči jí zčervenaly a za chvilku otírala slzy. Seděla jsem a nevěděla co mám říct. Brzy mi došlo, že nemusím nic říkat, že to nebylo vyprávění pro mě. Jediné co mě napadlo bylo,že ona doma poklad nemá vůbec.

Ten večer jsem nemohla usnout. Poslouchala jsem zvuky paneláku a uvědomila si, že za každými dveřmi je nějaký osud, nějaká láska a nějaká neláska. Slyšela jsem manžela jak oddychuje. Jsem bohatá, jsem nejbohatší na světě!

Vzkaz pro neznámou paní z rádia : Ani já bych neměnila! Díky, že jsem si to uvědomila!