"Je zvláštní doba," říkává má mamka. A asi má pravdu. Lidé spěchají, baží po penězích, jsou agresivnější na ulicích, v autech i obchodech. Méně se mají rádi a jsou chladnější. Celkem výrazně se změnily jejich priority. Je prostě nová doba, doba, které by se naši pradědečci a prababičky nestačili divit a kroutit hlavou. ___
Každé ráno než se vydám do práce poslouchám rádio a těším se jaké bude téma dnešního dne. Z reproduktoru se ozvalo: "Dnes o vztazích v manželství." A první vzkaz pro všechny zvědavé uši, zněl: "Jsme spolu s manželem deset let, je to skvělej chlap. Má mě i naše děti moc rád. Občas mi donese kytky. Chová se ke mně hezky. Ani nevím, čím jsem si to zasloužila, ale vím, že jsem strašně šťastná a nevyměnila bych ho za nic na světě!"
Sedím v malé místnosti, všechny technické letáčky už mám prostudované, takže přecházím očima na další tiskoviny. Připadá mi trošku potupné v čekárně u automechaniků číst ženské časopisy, kterých je na stolku skutečná přehršel. Ale než koukat do bílé zdi, raději se zakusuji do článků. Článek o česneku – no klasika, nic nového, snižuje cholesterol, likviduje parazity bla bla bla - to jsem četl už mockrát. A je tu další článek. O osudu jednoho mladého lékaře hledajícího štěstí v zahraničí.
V prosinci jsem měla narozeniny a mílovými kroky se přibližuji ke třicítce… což je dle mého ženského soudu dost děsivé. Když ale zapomenu na to číslo, je mi celkem fajn, mladě řekla bych až pubertálně! Moji kamarádi mě jako puberťačku označují do dnes, ačkoliv si myslím, že na to od pohledu nevypadám. Dokonce se mi v mém zaměstnání stalo, že mě všichni považovali za kašpárka kolektivu. Jaké bylo rozčarování některých mých kolegů, když mi manžel přivedl do práce mého tříletého syna. Teprve potom si někteří ujasnili, že mě mají oslovovat mladá paní a ne ta ztřeštěná od vedle.