Je 15. srpna. Po osmi hodinách v práci s bolavou hlavou se rozhoduji jít na nákup. Nasedám do auta a už příjezd na parkoviště mě utvrzuje, že to právě dnes není nejlepší nápad. Všude mnoho aut, skoro by se dalo říct, že na hlavním tahu, kudy odjíždí auta je kolona. Přednost zprava? Ale kdeže!
___
___
Ta naše (a i má) pohodlnost ...
No jo, to byl zase nápad - jít na nákup v den výplaty. Jak jsem rychle pochopil, tento spásný nápad měla polovina města. Je pátek patnáctného a asi každý si chce v tento poslední pracovní den nakoupit, aby nemuseli "narušovat klidnou pohodu svého víkendu."
Nevíme co chceme a nejsem zřejmě výjimkou
Koncentrace lidí je opravdu nebývalá. Přemýšlím, proč se proboha cpu do obchodu, když má otevřeno 24 hodin denně. No asi z pohodlnosti, to je jednoduché. A nebo také ze strachu, že mi ostatní všechno vykoupí. No při dnešním obležení lidí s naditými peněženkami se zdá být argument oprávněný. Určitě má Tesco "vzadu" jakýsi sklad, ze kterého vše doplní, ale co kdyby ;-)
Je pravdou, že mi lidi nevadí, ale v těch 10 večer už v obchodě nikdo není a je takový opuštěný. Co je moc, to je moc. Přemýšlím chvilku nad tím co vlastně chci ... je to jako s počasím - když je škaredě, chceme, aby bylo sluníčko a když je pařák, říkáme ať už zaprší. To tak v životě bývá, že se stále snažíme dobýt nové a nové cíle. Vlastně nejsme nikdy spokojeni. Když chceme jedno a dosáhneme toho, hned nám vrtá hlavou další věc.
Nestíhačka
Prodírám se mezi osůbkami tlačící před sebou přeplněné košíky, se zájmem se dívám na prodavače mezi regály, kteří se snaží doplnit zboží - marně. Buď je už úplně vyprodané nebo si ještě nevšimli, že je spousta regálů poloprázdných nebo prázdných. No čiňte se.
Slogan: "Srovnáváme 10.000 cen, vy už nemusíte" - tak to jste šikulové.
Tesco rozjelo novou reklamní kampaň a protože jsem tvor přemýšlivý, nad sloganem jsem se docela zamyslel. Fráze říká, že srovnává 10.000 cen a my už nemusíme. No fandím jim, to musí mít ti "srovnávači" co chodí do obchodů docela fušku :-) Těžko dokázat, že opravdu objektivně těch 10.000 cen srovnávají. Ale když si vezmeme konkurenční obchody (Globus, Kaufland, Billa, Albert, Julius Meinl, Interspar), tak to znamená srovnat jen v těchto 5 konkurenčních obchodech 50.000 druhů zboží, uf! A to jsem určitě na některá konkurenční jména zapomněl. Každopádně srovnávači asi ani nespí, protože když srovnají těch 10.000 cen, mohou okamžitě začít odnova, protože se ceny během týdne většinou mění.
Docela dobrý psychologický tah je "vy už nemusíte." Vlastně nám dává v šanc myšlenku a spoléhá na naši lenost, že už se nemusíme dívat do dalších letáků nebo snad proboha jet do dalšího obchodu! Tesco to udělá za nás. Opět tu vítězí naše pohodlnost a lenost. Pro mnohé je to totiž skutečně pohodlnější nic nedělat, když "přece to Tesco srovnává ceny za mě."
Nevím, jestli vás napadlo jaké je těch 10.000 kusů obrovské množství výrobků. Popřemýšleli jste třeba kolik základních druhů potravin si domů kupujete? Co se týče mě, v spíži, ledničce a regálech bych napočítal snad stovku. Z drogistického zboží asi 30 běžných výrobků. Z toho je vidět, že různé zákaznické skupiny preferují asi různé výrobce a že třeba jsou porovnávány i různě velká balení (třeba klasicky u tatarských omáček nebo kečupů se vyrábi většinou po 3 velikostech). Pak bychom se asi fakt k těm 10.000 kusům dostali.
Kuře po zlámaných hnátičkách asi uteklo
Koukám na prázdné chladící boxy - kuře chlazené, 50 kč za kilo, svítí pyšně žlutá cedulka. Usmívám se, kampak se asi ta kuřata rozutekla. Ani vidu ani slechu. Zřejmě se jim tu nelíbilo, tak odešla po kloubech pryč. Snad do Arkádym která s Tescem sousedí. Ale spíš si je rozebrali ostatní potravinomilové. Představuju si, jaký tu byl ranní boj - jak si lidi hamižně brali po pěti baleních, aby jednak naplnili své mražáky a druhak aby náhodou probůh nezůstalo "na bližního svého."
Antiéčkaři to mají těžké ... normální zákazník vezme a jde, éčkař ne
Hlava bolí stále, já ani moc nemůžu najít akční zboží, kvůli kterému jsem vlastně do obchodu přišel (dostal jsem chuť na nějaké rybí maso). Projdu ještě pár výrobků. Jsem antiéčkař, takže kouknu na etikety a jak tam vidím E něco a není za tím napsáno např. barvivo z červené řepy nebo bramborový škrob, výrobek zase pokládám k ostatním.
Vlastně je to s tím akčním zbožím dobře vymyšleno - když nenajdu co hledám (třeba i proto, že už pospíchám z toho, kolik je v obchoedě lidí), tak koupím spoustu jiných věcí, pro které jsem vlastně ani nepřišel a zboží, které už tu není, protože ho ostatní už vykoupili, nahradím z pohodlnosti jiným - povětšinou dražším. Je to o psychologii - jako všude.
No nic, jsem dneska jakýsi znechucený a nevrlý a říkám si slavnostní "nejvyšší čas na odchod." Dnes s chutí mířím ke kasám, kde ani nečekám dlouho.
Venku je jaksi tmavo ... ale jak to pokladník zjistil?
Jsem u kasy a slyším, jak říká jeden z asi desítky pokladních, že je venku jaksi tma. Přemýšlím, jak to zjistil, když tu sedí už několik hodin. Podívám se ke stropu a hle! Je tam průhledné okno velké zhruba 1,5x1,5 metru. Asi architekt věděl, proč je dal přímo nad pokladny. Ono v uzavřeném prostoru - sice velkém, ale bez denního světla - to není žádné žůžo. My normální smrtelníci, kteří můžeme odejít si to asi ani neuvědomujeme.
Jak se cítí "kasař"
Vlastně jsem už mockrát přemýšlel nad tím, jak se asi pokladní cítí. A když nad tím přemýšlím, o to více si pak vážím své práce. Pro normálního smrtelníka je těžko představitelné sedět nějakých 8 hodin za kasou a v poloze ze které zákonitě musí bolet záda zvedat stovky kusů zboží za hodinu.
Na svém oddělení mám kolem 19 lidí a i s personálem a rodinami pacientů vidím nějakých 50 lidí denně. Je to únavné, to je nepochybné. Ne že by byli únavní lidé. Spíš ten kontakt s nimi. A teď si vezměte, že k vaší kase přijede denně kolem 100-200 zákazníků. Teď ti co stojí ve frontě civí na to jak to pokladní jde scanování zboží do té elektronické krabice, protože už chtějí být odbaveni a sedět ve svých autech, aby stihli brzy telku a mohli si užívat komfortu našeho života.
A opravdu ... venku je fakt tma
Ani ne snad proto, že by byl večer, ale protože venku prší. Déšť není nikterak hrozný, takže zatímco jiní čekají, až se uklidní, já vjíždím mezi zaparkovaná auta. Nenáším, když mi déšť kape na brýle, které si úzkostlivě během dne čistím. No dnes jsem se tomu nevyhnul. Jako vždy u auta dávám věci do velkých "konzumních" nákupních tašek (zkonzumují co můžou :-) ) a nasedám do auta, kde jsem si už během nakládání dal na sedadlo zmrzlinový kornout. Olizuji zmrzlinu a papírek vkládám přehnutý tak, aby neušpinil vnitřek, do popelníku. Prší, přes okna není vidět, takže se horko těžko z parkoviště dostávám ... ale dostávám.
Tak zase příště ... třeba v Tescu ;-)