úterý, 25.6.2008

Pitomejch 115 kilometrů

Po hodně dlouhý době vám sem opět frknu jeden článeček, tentokrát však nepůjde o nic konkrétního ani zábavnýho. Abych byl přesnej, vlastně to bude jenom taková obsáhlejší zpověď a uvolnění stresu a smutku, kterej mi momentálně hodně zhoršuje dýchání.

Začalo to vlastně všechno docela nedávno. Do období mezi tímto a minulým příspěvkem se totiž vešel celej jeden můj vztah. Další "záležitost", která mě teď na několik dní až týdnů prakticky ochromí a vezme mi všechnu radost ze života. Ne, nepřeháním, ale na druhou stranu chci říct všem těm, kteří mě znají blíže, že není důvod mě nějak litovat, pomáhat mi nebo mě nedejbože povzbuzovat, že příjde další... o to opravdu nestojím !!
Nechci tady řešit nějaký podrobnosti nebo prozrazovat víc než NIC. Nepříjde mi to fér vůči slečně a ani mi nepříjde vhodný, aby to věděl někdo další koho se to vůbec netýká. Spíš tady trošku nahlas popřemejšlím. Začnu rozborem vztahu dvou lidí, jak ho vidím já.

Drtivá většina vztahů začíná, co já vím, seznámením, sblížením, případně flirtováním, což je taky svým způsobem sbližování. Tohle a další fáze jsou ty naprosto nejkrásnější momenty v životě, na tom se shodneme (a kdo nesouhlasí je hlupák). Po sblížení nastává fáze, která trvá v závisloti na typu vztahu od několika týdnů až po několik měsíců. Jde o fázi zamilovanosti, o období, kdy je člověk slepej ke všem chybám partnera, kdy mu příjde všechno ideální, každej den je slunečnej a ikdyby pršelo jak z konve, kapky jsou přece takový malý srdíčka padající k zemi. Růžový brýle jsou v tomto období pevnou součástí těla a jakejkoliv narušitel, kterej by je chtěl sundat je ihned eliminován.
Po týhle krásný fázi přichází horší část, která většinou pořádně prověří pevnost vztahu. Po několik týdnech až  měsících mění nasazené brýle opět barvu k normálu a najednou se vynořuje celý moře chyb (až na bezchybný výjimky samozřejmě =). Pokud je i v tomto období láska silná a hlavně OBOUSTRANNÁ, vztah přežije, upevní se a z "chození" je v podstatě "trvalej vztah", pozdějc případně i manželství a šťastný stáří. Ale přiznejme si, tuhle fázi překoná jen malej zlomek vztahů a ikdyž ji vztah překoná, stejně nemá nikdo nic jistý. Konec může nastat kdykoliv.

To bychom měli strukturu vztahu. A kde že se stala chyba v mém případě? Upřímně, asi bychom tady měli zavést jednu výjimku a tou je vzdálenost. Není tajemstvím, že jsem trochu "porouchanej" a většina mých vztahů byla na dálku. Což o to... to by nebylo tak šílený, kdyby všechny tyto vztahy na dálce neztroskotaly a já se z toho stejně nikdy nepoučil a dál se svoje srdce napichoval na ostrý bodce. Je sice pravda, že to několikrát nevyšlo kvůli jiným příčinám, ale vzdálenost tomu rozhodně vždycky napomohla.
Tentokrát je to čistě o vzdálenosti. Nebo mi to tak bylo přinejmenším řečeno - jak tomu bylo doopravdy se už asi nikdy nedozvím. Krásně fungující vztah plný lásky, porozumění, tolerance a sexu zničehonic přestal fungovat. Během několika dnů se všechno zhroutilo a z mých prázdnin plných radosti se stala vynucená dovuměsíční dovolená. A přiznejme si soudruzi, pokud středoškolák takto označuje letní prázdniny, někde se stala velká chyba. Pro mozek to bylo naprosto nepochopitelný, pro srdce pak naprostý kolaps. Buď je to pro akta-X nebo jsem byl opravdu slepej a blbej zároveň.

A momentální stav? Nejradši bych vyběhl na nějakou horu, na kterou by bylo vidět z celý Český republiky a ze který by byl hlas slyšet všude. Tam bych se zastavil, nabral dech a z plných plic řval. Řval a nadával světu hodiny. Řval bych jak by mi jenom hlasivky a plíce dovolily, proklínal bych osud, sebe, ji, sebe a zase sebe... a potom se únavou sesunul na zem a spal několik dní v kuse, zaspal celý prázdniny, zaspal všechno dokud by mě nějaká krásná princezna opět neprobudila polibkem.

Každopádně život jde dál (tedy snad) a musíme si uvědomit, že pořád něco končí a něco začíná (samozřejmě, jsou i věci, který trvaj, ale těch moc není =). Když skončí jeden vztah, předpokládá se, že v budoucnu začne další. Proč to ale při každým konci tak bolí? Proč srdce není schopno pochopit, že se najde někdo jinej kdo ho zahřeje láskou? Proč je člověk vůbec tak závislej na lásce? By mě zajímalo, kterej vůl ji vymyslel. Jeden slovinskej písničkář kdysi zpíval, že pro každý koště se najde násada (velmi volně přeloženo). Já už jsem vystřídal mnoho "násad", některé vydržely rok a půl, některé půl roku, některé pouze měsíc. Ne všechny ale byly "vyměněny", protože se "ošoupaly". Většina jich utekla za jiným "koštětem"... tak mi ale prosim vás někdo řekněte, kde je sakra ta moje pravá "násada", která se mnou bude zametat prach života už napořád !!

Jsme u konce... jestli jste to fakt přečetli celý, musím vám pogratulovat a taky poděkovat. Potom co jsem to sám několikrát pročetl, dospěl jsem k názoru, že je to dost slušná změť blbostí. Takže opravdu dík. Jenom bych chtěl ještě upozornit, že to nemá bejt nějaký stěžování si. Jak jsem napsal na začátku, potřeboval jsem to ze sebe jenom dostat. Nepovažujte mě prosím za citlivku, měkotu, zkrachovalce, trapáka a podobně. Nebo mi o tom alespoň neříkejte =). Ponaučení: Láska je to nejkrásnější co může člověka potkat, ale za cenu toho, že když ho opustí, je to to nejhorší, co ho může v životě potkat a občas se z toho dotyčný dostává hodně, hodně špatně nebo vůbec.

úterý 1.7.2008

Moc hodnej, vyměnit !

Ouu jéé, je to už týden a den od mýho prozatím nejspíš nejhoršího rozchodu po mým prozatím nejspíš nejkratším vztahu. Říct, že už je to v pohodě, lhal bych. Je to kapánek lepší, ale nově objevené skutečnosti mě včera zase dost přitlačily k zdi. Zjistil jsem mimojiné proč to vlastně všechno skončilo. Kde jsem udělal chybu.

Začneme tedy fakty, která jsem se dozvěděl z první ruky a jsou tedy (pokud dotyčná nelže) hlavními důvody mého smutku. Všimněte si, že v podstatě obě dvě věci jsou celkem přirozené a správně bych neměl mít ani nejmenší připomínku a držet hubu a krok. Přesto mi to nedá, musím to vyventilovat.
Prvním a nejspíš hlavním důvodem je jinej kluk - jak prosté. Poznáním novýho kluka (kdo ji tu brigádu sehnal má u mě doživotní útrum) se láska (zjevně ne až zas tak pevná) rozplynula v růžovej obláček a kterej okamžitě vylítnul oknem ven. Pevný pouto, který bylo ale ve skutečnosti pevný jen z jedný strany, se přerušilo a všechno šlo do kytek. Plus mínus dva tejden před koncem. Druhým důvodem, nazývejme ho spíše podpůrným, byla vzdálenost - 115km vlakem, 120km autem, hodina a půl jízdy v každým případě (chytřejší si hned všimnou názvu minulého příspěvku). Rozplynutí lásky a vzdálenost mezi a jedním a druhým srdcem zapřičinily zkrat a rychlý konec. Detaily rozepisovat nebudu, to jsou prostě fakta.

Dobrý. Jak už jsem psal, v životě pořád něco začíná a končí. I vztahy musej někdy začít a někdy skončit (třebaže až smrtí). Proti tomu bych neměl protestovat. Co mi ale vadí je řada důvodů, proč jsem byl shledán horším než dotyčný následující, můj "nástupce".

K většině těchto "chyb" se mi zdá velice hodící se kousek jednoho hezkýho článku v nejmenovaným pánským časopise. Je samozřejmě třeba ho brát tak trochu s rezervou a především s prvními a posledními dvěma větami se neztotožňuju. Ale jinak se tam vidím (možná naivně). Cituji:

Milovník - "Jde o muže s velkým M. Takového, po němž touží každá žena. Zamiluje se do ženy na první pohled a tato vášeň se mu stane životní náplní. Láska k vyvolené milované ho naplňuje energií, kolem niž se točí celý jeho vesmír. Na rozdíl od romantika milovník plánuje. Nestačí mu okamžik, chce budoucnost. Jeho vyvolená by měla zpočátku klást alespoň trochu odpor, neboť právě ten dobíjí baterie jeho lásky. Svou lásku a vášeň prožívá milovník jako umelecké dílo, jako sen o splynutí s druhou půlkou svého vlastního já. Energie, kterou v něm probouzí jeho horoucí cit, mu dává sílu překonávat sám sebe. Mozek mu začně pracovat na plné obrátky a on hledá způsoby, jak přetvořit všední realitu. Láska pravého milovníka nemusí být nutně ztělesněním dobra a soužití s ním rozhodně není vždy procházka růžovým sadem. Má vysoké nároky a stejné klade na partnera. Pro ženy je velmi přitažlivý, i když některé z něj mají strach. Bojí se, že taková intenzita nemůže trvat dlouho, bojí se i toho, že po takovém vztahu se každý další muž bude zdát všední. Mají pravdu. Zažít přízeň velkého milovníka alespoň jednou za život však stojí za to."

Ale zpět do reality. Už jsem se mnohýmu naučil a pochopil, že ne každá žena stojí o to bejt středem mužovi pozornosti, dostat od něj všechno čeho je schopen. Pochopil jsem, ač je mi to stále trochu podivný, že ne každá žena chce bejt hýčkaná a bezmezně milovaná. Některý slečny potřebujou ke svýmu životu i velký hádky, rozepře a trucování partnera. Možná proto, aby nezapomněly, že ho nemají jistýho, možná proto, že jim to ke vztahu prostě neodmyslitelně patří. Uznávám, že jsem docela často submisivní, ale nikdy, nikdy to nevycházelo z vlastní neschopnosti nebo nesamostatnosti. V tom mám naprosto jasno. Tato submisivní pozice vycházela z toho, že jsem byl bezhlavě zamilovanej a dotyčná slečna toho řádně využila (bejt taky tak zamilovaná, podle mě toho není schopná - nejspíš naivní myšlenka).
Jsem možná naivní, až moc hodnej, důvěřivej až blbej, optimista a nenapravitelnej snílek, ale věřím, že to jednou někdo ocení a nezneužije... snad.

Aktualizováno 5.7.

Pročetl jsem pár webů, pár článků a pár komentářů týkajících se věcí, který tady rozebírám, a došel k závěru, že bych asi opravdu měl trochu přehodnotit svoje chování. Že bych měl trochu změnit svoje postoje a názory. Zní to asi dost blbě, ale už nebudu tak hodnej. Doplácím na to akorát já sám. Třeba mi to pomůže... a nejen ve vztazích.

Zdroj:
http://www.filiweb.cz/zapisnik.php (Kobyliský Filip)