Aby vznikl jeden litr balené vody, je potřeba kolem 1,5 litru pitné vody, zatímco u vody z veřejného vodovodu, takzvané vodovody, každý litr spotřebuje jen 0,2 litru vody navíc. Nejen z tohoto důvodu – podle mého názoru – nelze žít zodpovědný život a zároveň kupovat vodu v PET lahvi. Proč?

___

___

1. Čistý vzduch v krabičce byste si taky nekoupili

Česká legislativa rozeznává čtyři druhy balených vod. Přitom minimálně dva z nich – pramenité a pitné vody – nepřináší pro denní potřebu žádné významné výhody. Druhé dva typy vod, kojenecké a minerální, zase buď nepotřebujeme (nejsme kojenci), nebo nejsou vhodné na každodenní pití (například kvůli přebytku minerálů).
Ne náhodou je prodej balené vody uváděn jako příklad geniálního marketingu. Profesor Richard Wilk z Indiana University to pro BBC trefně pojmenoval v dokumentu Tekuté zlato: „Balená voda je nejvýmluvnějším produktem pro vysvětlení dnešního kapitalistického trhu. Svým způsobem si kupujeme výběr. Kupujeme si svobodu. Jedině tak se dá vysvětlit, proč někdo platí za něco, co by jinak mohl mít téměř zadarmo.“

A to, že vodovodu v našich končinách můžeme mít a že ji můžeme mít skoro zadarmo, je fakt, kterého si musíme vážit. Dle OSN na světě stále žije bez tohoto privilegia 748 milionů lidí. Kupovat si čistý vzduch v obchodě by bylo absurdní, stejně tak nesmyslné je znevažovat privilegium veřejné vody kupováním té balené.

2. Nejefektivnější je vzniku odpadu předcházet

My Češi jsme dobří v třídění odpadu. Obvykle ho považujeme za synonymum pro ekologicky šetrný život. V důsledku sice opomíjíme jiné důležité prvky, ale v podílu recyklace opravdu patříme do evropské špičky. Nesmíme ale považovat třídění odpadu za alibi pro nadměrnou spotřebu a hromadění věcí.

Mnohokrát jsem se setkal s argumentem, že někdo sice pije balenou vodu, ale PET lahve pak třídí do žlutého kontejneru, takže je vše v pořádku. Určitě je lepší je třídit, když už si je někdy musíme koupit. Je ale mnohem lepší odpadu předcházet. Balená voda má totiž více než tisíckrát větší dopad na životní prostředí než vodo-voda. A to se týká jak plastových, tak skleněných obalů – nenechte se mýlit, ani sklo alibi nenabídne.

3. Vodovoda je páteří civilizace a musíme si ji chránit

Je to technologický poklad: 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, 365 dní v roce. Čistá, kontrolovaná, chutná, navíc v téměř neomezeném množství. Stačí jen otočit kohoutkem.

Vodní stavitelství počalo v době 4 000 př.n.l., kdy převažovala potřeba závlah pro zemědělství. Ta dominovala i v dalších tisících let. Zásobování pro sídliště a města po tu dobu obstarávaly dlouhodobě studny, případně jímky na dešťovou vodu. Jenže decentralizované zásobování obyvatel přestávalo stačit zrychlující se urbanizaci a lidé umírali po milionech. Na svědomí je měla cholera, tyfus, žloutenka typu A nebo úplavice.

Fakt, že tyto nemoci mají původ v kontaminované vodě, zjistili vědci až v 19. a 20. století. Toto zjištění následovala spása v podobě dezinfekce vody. V roce 1896 byl v Holandsku použit ozon, chlorace byla poprvé použita v New Jersey v roce 1908.

Chloraci vody dnes vnímáme spíš negativně, ale důležité je vidět ji v historickém kontextu. V moderním vodárenství je obecně znatelný odklon od chlóru, i to je součást technologického pokroku tohoto odvětví. Ale do doby, než najdeme adekvátní náhradu, nás Světová zdravotnická organizace ubezpečuje, že „zdravotní rizika spojená s vedlejšími produkty chlorace jsou extrémně nízká v porovnání s riziky spojenými s nedostatečnou dezinfekcí vody.“

4. Balená voda ztělesňuje neduhy globální ekonomiky

Globální obchodování a svoboda podnikání jsou výdobytkem společenského vývoje a přinášejí mnoho výhod. Mají ale své temné stránky. Dnešní trh nezohledňuje externality, což znamená, že se v cenách výrobků a služeb neodrážejí například náklady spojené s dopady na životní prostředí.

V roce 2014 se po světě vypilo na tři sta miliard litrů balené vody, z její spotřeby vzniklo zhruba 650 000 tun odpadu. A to moc nepotřebujeme: už tak končí v oceánech deset až dvacet milionů tun odpadu ročně (věděli jste to???), kde se přidávají k pěti trilionům plastových částic, které světové vody znečišťují. V ČR zase tvoří PET lahve až 46 % volně pohozeného odpadu.

K tomu se výrobci zboží (včetně výrobců balených vod) již nehlásí – právně za to totiž odpovědnost nenesou. Ale morálně? Je správné, aby třeba v ČR soukromý subjekt čerpal veřejný statek za cenu 0,003 Kč za litr, přeprodal ho s x00% marží, a environmentální dopady tohoto počínání nereflektoval?

5. Čistá voda bude nejohroženějším zdrojem budoucnosti

Na první pohled je to paradoxní. Jak by mohlo vody ubývat, když pořád cirkuluje? Celkově vody samozřejmě neubývá, ale ztenčují se zásoby té sladké a neznečištěné. A hlavní problém pak je s geografickým rozložením světových zásob: 60 % veškeré použitelné sladké vody leží v deseti zemích světa. Česká republika mezi ně nepatří. Uvádí se dokonce, že v ČR na obyvatele připadá šestkrát méně vodních zdrojů, než je celosvětový průměr.

Stálo by za zamyšlení, zda se neinspirovat Slovenskem, kde zakázali vývoz vody jakožto strategické národní suroviny. Spolu s tím je důležité vířit debatu o (ne)smyslu privatizace zásobování vodou. V této souvislosti je zajímavé sledovat rozmáhající se iniciativy na navracení vodárenství do obecních rukou uskutečněné například v Paříži nebo Budapešti.

Deprivatizaci podporují jak etické a ekonomické faktory, tak argument OECD, že důvěra ve vládu a i v její schopnost zajistit veřejné dodávky vody je v nepřímé úměře ke spotřebě balené vody. Otřepme se z kauzy Dejvice, poučme se, dožadujme se nápravy a pijme dále a zodpovědně vodu z vodovodu.