Kolem první pomoci se potuluje mnoho mýtů, polopravd a nesmyslů. Většinu z nich objasňuje a vysvětluje následující stránka, která se věnuje neaktivitě při první pomoci, stabilizované poloze, protišokové poloze, dále se věnuje somatickým stavům - tepu, dýchání, křečím, zapadlému jazyku, podchlazení, způsobu resusticitace či třeba volání na linku 155.

___

___

Zdroj: http://www.zachrannasluzba.cz/propacienty/omyly_prpo.htm

Kdyby to bylo něco vážného, tak by už určitě někdo něco udělal ...

Přesně tohle si myslí všichni ti, kteří stojí okolo a nic neudělají... "On už někdo určitě zavolal...", "Kdyby to bylo vážné, tak by přece někdo něco udělal...", "On je jenom..." (doplň podle potřeby - opilý, zfetovaný, odřený, pozvracený, unavený...).

Takže: Nebojte se začít! Když se ukáže, že "to" nic není, tak zase můžete přestat. Ale pokud o něco jde, je každá minuta bez pomoci nenávratně ztracená!

Leží tady a dýchá... nebo nedýchá...? Já to nepoznám, nejsem doktor!

Z hlediska laického hodnocení stavu dýchání u postiženého v bezvědomí existují pouze dva stavy: buď zřetelně vidím, jak postižený pravidelně DÝCHÁ s normální frekvencí (jako já) - a nebo NEDÝCHÁ.

Takže: Při jakékoliv nejistotě platí stejný postup, jako ve variantě NEDÝCHÁ - tj. ihned zahájíme neodkladnou resuscitaci!

Stabilizovaná poloha - letenka na onen svět?

Roky jsme se učili, že pokud postižený upadne do bezvědomí, ale dýchá, měl by být otočen do "stabilizované" polohy na boku. Důvodem byly obavy, aby postižený nezačal zvracet a neudusil zvratky. Problém je jednak v tom, že ve "stabilizované poloze" se velmi špatně sleduje stav dýchání, a také v tom, že v případě zástavy oběhu jsou typickým průvodním jevem tzv. "lapavé dechy" - takže při letmém pohledu se lidem okolo zdá, že postižený "dýchá"!

Jde o tzv. terminální, "lapavé" dechy, tj. zpočátku normální nádechy, jejichž intervaly se postupně prodlužují, až postupně úplně odeznívají. Tento děj trvá řádově desítky sekund až 3 minuty.

Stabilizovaná poloha je v těchto situacích doslova "zabiják" - pokud postiženého otočíte na bok, již si zpravidla nikdo nevšimne, že za pár desítek vteřin "dodýchal". Desítky lidí ročně by o tom mohly vyprávět, pokud by to "tam shora" šlo!

Takže: Postiženého po kolapsu, který nereaguje ale dýchá, je nutné ponechat NA ZÁDECH, PEČLIVĚ SLEDOVAT a pokud by byly intervaly mezi nádechy nápadně dlouhé nebo by dokonce jen občas "lapl po dechu", okamžitě zahájit nepřímou masáž srdce!!! Masáž nepřerušujte, a to ani tehdy, pokud se postižený občas nadechne - zpravidla jde jen o obnovení lapavých dechů - projev dobře prováděné masáže a zlepšení prokrvení mozku.

"Stabilizovaná" - nebo lépe "zotavovací" poloha je vhodná pro pacienty, kteří jsou při vědomí nebo alespoň s jistotou dostatečně dýchají, a hrozí u nich reálné riziko zvracení - typicky např. pro intoxikované alkoholem.

"Protišoková" poloha - šok hlavně pro postiženého

Jako "protišoková" nebo také "autotransfuzní" se označuje poloha, při níž postižený leží na zádech s nohama zdviženýma nad podložku (podloženýma např. židlí či jiným vhodným předmětem). Z hlediska "selského rozumu" je logika snadno pochopitelná - krev z výše položených končetin prostě "steče" do těla, které ji v tu chvíli více potřebuje.

Celá věc má ale dva zásadní háčky: Především se nikdy nepodařilo prokázat jakýkoliv významný a déle, než několik vteřin trvající pozitivní vliv zvednutí končetin na přesun krve žádaným směrem, vzestup krevního tlaku, ulehčení práce srdce či jakýkoliv jiný měřitelný parametr. Není ostatně divu, protože "efektivní elevace" nejobjemnější části končetiny, stehna, sotva bude větší, než několik centimetrů.

Ještě horší je, že - jak si lze snadno vyzkoušet - zvednutí končetin přináší zásadní dyskomfort pro dýchání postiženého, zhoršuje oběhové parametry a zvyšuje nitrolební tlak. Pacienta se závažným úrazem navíc těžce traumatizuje bolestí a manipulací obecně. A navíc - pokud je příčinou šoku vnitřní krvácení, i případný přesun krve z končetin "do těla" vede jen k tomu, že i tato krev je krvácením ztracena.

"Protišoková" poloha tedy "zdravému" pacientovi, který utrpěl "obyčejný" kolaps, příliš nepomůže. Pacientovi ve "skutečném šoku", ať už vznikl následkem úrazu, nebo náhlého, těžkého onemocnění, pravděpodobně výrazně uškodí!

Takže: "Protišoková poloha" patří mezi nebezpečné mýty první pomoci. U pacienta ve skutečném šoku je jednoznačně škodlivá. Základními kameny boje proti šoku zůstává lehce modifikovaných "klasických" 5T - Dostatečná VenTilace, Tekutiny - zastavit ztráty (kdokoliv), event. doplnit (zdravotníci), Teplo, Tišení bolesti a Transport do místa definitivního ošetření!

Uložení postiženého "s nohama nahoru" má snad smysl tam, kde krátkodobý vzestup krevního tlaku pomůže překlenout jeho dočasný pokles způsobený ne zcela přesnou reakcí regulačních mechanizmů těla na vnější vlivy - tj. typicky při "prostém" kolapsu např. v souvislosti s odběrem krve, po prudkém zvednutí z postele, při poklesu atmosférického tlaku apod.

Má puls? Má puls!

Pokus o nahmatání pulsu laiky končí v případě, že postižený puls nemá, v 50% CHYBNÝM závěrem!!! Laik ve stresové situaci cítí vlastní tep v konečcích prstů a mylně se domnívá, že cítí tep postiženého. Důsledkem toho nedojde k zahájení neodkladné resuscitace, ačkoliv právě ta by byla bývala mohla zachránit život oběti... Místo toho je často prováděno sice obětavé, ale naprosto zbytečné dýchání z plic do plic, protože přece "nedýchá, ale má tep!"

Pokusy o hmatání tepu nikdy nebyly součástí žádných oficiálních doporučených postupů, přesto je dodnes obsahem většiny příruček první pomoci, o televizních seriálech a jiných "uměleckých dílech" nemluvě.

Takže: Hmatání tepu při podezření na zástavu oběhu je CHYBA, která vede k falešným výsledkům! Pokud jsme svědky kolapsu postiženého, který nereaguje a nevyvíjí žádnou jinou spontánní aktivitu (s výjimkou "lapavých" dechů - viz výše), ihned zahájíme neodkladnou resuscitaci.

Křeče? Musíme mu vypáčit čelist a vytáhnout jazyk, vždyť se jinak udusí!

Pokus o násilné otevření úst se nám v lepším případě nezdaří, v horším dojde ke zbytečnému poraněním nebo vylomení zubů postiženého, krvácení, a může dojít až k udušení vlastní krví a úlomky zubů!

Takže: V situaci, kdy má postižený křeče celého těla, nepoužíváme žádné násilí, přestože stav skutečně může vypadat dramaticky. V klidu vyčkáme, až křeče pominou (hlídáme pouze, aby se postižený někam nesvalil, nespadl apod.). Jakmile křeče skončí, položíme postiženého na záda, zakloníme hlavu a důkladně sledujeme stav dýchání!

POZOR! Křeče mohou být projevem různých chronických onemocnění (např. epilepsie), ale také závažných akutních onemocnění včetně náhlé zástavy oběhu! Je nutné důsledně sledovat postiženého - zejména s ohledem na stav dýchání. Pokud postižený nedýchá nebo dýchá s nápadně dlouhými mezerami (lapavé dechy - viz výše), ihned zahájíme neodkladnou resuscitaci!

Zapadá mu jazyk! Nemáte někdo zavírací špendlík?

"Zapadající jazyk" přišpendlený zavíracím špendlíkem k dolnímu rtu patří (snad) spíše k záchranářské latině - osobně jsem se s takovým zvěrstvem nikdy nesetkal, ale pokusy "vytáhnout jazyk" rukou jsou poměrně časté. Přitom jsou nejen předem odsouzené k nezdaru - jazyk klouže a hlavně reálně hrozí jeho poranění o zuby s následným velkým krvácením a vdechnutím krve. Celé úsilí je přitom zcela zbytečné - záklon hlavy je daleko jednodušší, elegantnější a zejména fungující řešení.

Takže: Pro zprůchodnění dýchacích cest je rozhodující uložení postiženého na záda, vyčištění úst a uvedení hlavy do přirozené polohy, nebo mírného záklonu. Funguje to!

Nehýbejte s ním, poškodíte mu páteř!

Absolutní dodržování této "poučky" již stála život mnoho zraněných... Myšlenka je to určitě správná, ale nesmí jít o člověka v bezvědomí, který nedýchá!!! V takovém případě má absolutní přednost kvalifikované poskytnutí laické první pomoci, i když samozřejmě se snažíme s postiženým hýbat co nejméně a šetrně (zejména se musíme vyvarovat prudkých násilných pohybů bezvládné hlavy). Prosté uvolnění dýchacích cest (mírným záklonem, "trojitým hmatem") je v řadě případů bezprostředně život zachraňujícím úkonem, který má přednost před teoretickou (a při šetrném zacházení zcela nepravděpodobnou) obavou z dalšího poškození poraněného.

Takže: absolutní přednost při poskytování pomoci má obnovení životních funkcí (dýchání, oběh).

Chudák nevnímá, jen tady tak leží, celý modrý jak je mu zima, tak mu aspoň podložíme hlavu!

Toto je jeden z nejstrašlivějších a současně nejčastěji viděných omylů, který stojí denně lidské životy. Aktivní předklonění hlavy u pacienta v bezvědomí vede s jistotou k uzavření dýchacích cest a následnému udušení postiženého. Právě tak již bylo doslova zabito svými "zachránci" mnoho epileptiků, diabetiků, kardiaků...

Pacient s poruchou vědomí nebo v bezvědomí patří v zásadě na záda na rovnou podložku. Další postup závisí zejména na stavu dýchání - pokud existují jakékoliv pochybnosti o kvalitě dýchání, měl by postižený zůstat na zádech. Pokud je jasné, že dýchá dostatečně, může být pacient s poruchou vědomí (tj. ten, který reaguje aspoň na nějaké podněty) otočený do "zotavovací" ("stabilizované") polohy na boku.

Na druhou stranu není správné dogmaticky všem pacientům v bezvědomí zaklánět hlavu - zejména u starších osob může být pohyblivost páteře a pružnost cév, zásobujících hlavu omezená.

Takže: Optimální polohou hlavy u pacienta v bezvědomí přirozená poloha hlavy, s případným nenásilným záklonem, pokud je to potřebné pro udržení volných dýchacích cest.

Resuscitovat se musí v poměru přesně podle příručky!

Dogmatické lpění na poměrech masáže a dýchání během resuscitace (dříve 15:2, dnes 30:2) je nesprávné. Tyto "standardní" poměry jsou pouze zjednodušeným kompromisem, ale pro většinu zachraňovaných existuje lepší řešení, vycházející z patofyziologického průběhu zástavy: pro lidi s náhlým nečekaným kolapsem je klíčová nepřímá masáž a dýchání je přinejmenším 5-8 minut zbytečné, u lidí, kde příhodě předcházel úraz nebo tonutí nebo otrava je klíčové uvolnění a vyčištění dýchacích cest a pokus obnovit dýchání. Technické chyby: pomalá, málo důrazná a přerušovaná masáž, důraz na dýchání z plic do plic.

Takže: Především zahajte resuscitaci! Pokud nemáte nějaký jasný důvod, provádějte jen komprese hrudníku. Zdravotníci a jinak vyškolení zachránci mohou provádět dýchání z plic do plic, ale přesný poměr není důležitý - naopak, měl by být přizpůsobený konkrétní situaci pacienta.

Zima - neviditelný zabiják

Udržování tělesné teploty je jedna z energeticky nejnáročnějších činností organismu. Proto platí, že jedna z nejjednodušších a přitom nejvýznamnějších věcí, které můžeme udělat pro postiženého se závažným úrazem, je zabránit zbytečným ztrátám tepla. Přesto se tak stane málokdy. Zajištění tepla pro postiženého se dnes považuje za stejně důležité, jako zastavení krvácení!

Takže: Zajištění tepla je prioritou. Použijte bundu, deku, protišokovou fólii. Pokud je odborná pomoc dosažitelná s velkým časovým odstupem, dostaňte postiženého do sucha a tepla.

"Protišoková fólie" - stříbrná hřeje, zlatá chladí - nebo naopak?

Plastová fólie samozřejmě ani nehřeje, ani nechladí. Princip její činnosti spočívá jednak v tom, že brání odpařování (a tudíž ochlazování těla), a jednak v tom, že jedna strana fólie je pokovená a funguje jako "reflektor", odrážející infračervené (teplotní) vyzařování těla. Je přirozeně úplně jedno, kterou stranou infračervené paprsky na fólii dopadají - odráží se od oné pokovené vrstvičky, ne od fólie jako takové. Někteří výrobci nanáší na druhou stranu fólie "efektní" žlutou (zlatou) barvu. Ani ta ovšem nic zásadního nemění na odrazivosti pokovené vrstvy fólie.

Správně použitá (tj. kolem celého pacienta těsně utažená) fólie zabrání i velmi významným ztrátám tepla vznikajícím odpařováním vody z povrchu těla. Tohoto efektu lze ovšem dosáhnout třeba i použitím igelitového pytle.

Takže: Jaká strana fólie je směrem k pacientovi a jaká je od pacienta je naprosto lhostejné. Pro zajištění maximálního efektu musí být pacient do fólie důkladně zabalený "kolem dokola, od hlavy až k patě".

Nedílnou součástí zabránění ztrát tepla je také izolace (eliminace ztrát tepla přímým vedením). Těmto ztrátám tenounká fólie nijak nebrání. Tj. postižený by měl být oblečený, přikrytý, izolovaný od studené země a až nakonec obalený fólií.

Cizí těleso se z rány nikdy nesmí vyndávat

Teoretické poučky první pomoci většinou uvádí, že cizí těleso se z rány nesmí vyndávat, protože samo těleso může "ucpat" případně porušenou cévu a vyjmutím by mohlo dojít ke krvácení. Výsledkem jsou zcela absurdní návody na "obmotávání" nožů a střepů vražených do dlaně, přičemž i laikovi musí být zřejmé, že "drncání" do ostrého předmětu v průběhu takového fačování nutně způsobí v ráně další devastaci.

Takže: Pokud je ostré "cizí těleso" zaražené do míst, kde jsme schopni případné krvácení vyřešit (tlakovým obvazem, zaškrcením), a jde bez většího násilí vyndat, neexistuje jediný racionální důvod, proč těleso prostě nevyndat a ránu neošetřit úplně běžným způsobem.

To se samozřejmě nevztahuje na ta místa, kde krvácení zastavit neumíme - tj. v praxi na cizí tělesa, zaražená nebo zapíchnutá do tělních dutin. I když popravdě řečeno opět nemáme žádná data, která by nám pomohla rozhodnout, zda je opravdu lepší nechat nůž zapíchnutý do nešťastníkových zad opravdu na místě.

Není škrcení jako škrcení - aneb výjimka potvrzující pravidlo

K zástavě krvácení v naprosté většině případů postačí "tlakový obvaz" - tady v zásadě "omotání a utažení obvazu" přímo v prostoru rány. Zaškrcení má praktický význam pouze u rozsáhlejších poranění končetin s velkým krvácením (např. amputace). Ovšem pozor - tam, kde jsou dvě kosti vedle sebe (předloktí, bérec) vede pokus o zaškrcení naopak k zesílení krvácení (blokuje se odtok povrchovými žilami, přítok tepnami zůstává). V praxi se tedy zaškrcení hodí pouze výjimečně a škrtidlo se přikládá na stehno nebo paži. Zaškrcení tak představuje určitou výjimku z pravidel první pomoci - neplatí zde, že je lepší udělat "aspoň něco, než nic". Nedostatečné zaškrcení pouze omezí žilní návrat a zhorší krvácení. Škrtidlo je proto potřeba utahovat tak dlouho, až se krvácení doopravdy zastaví!

Takže: Když už se zaškrcení použije, musí být udělané na správném místě důkladně. Jinak situaci spíš zhorší, než zlepší!

Rychle do nemocnice, sanitka by přijela bůhví kdy!

Transport pacienta se závažným onemocněním nebo úrazem "za každou cenu" naprosto zbytečně ohrožuje všechny zúčastněné - od řidiče přes pacienta až po celé okolí. Cesta z místa X do nemocnice bude nejspíš stejně dlouhá jako cesta sanitky z nemocnice do místa X, postižený dostane hned na místě kvalifikovanou pomoc a už se může rozjet celé "mašinérie" záchrany. Pokud "hodíte" postiženého do auta, bude vás v nemocnici čekat překvapený vrátný, nebo v lepším případě rozespalá sestra příjmové ambulance (pokud vůbec trefíte "ty správné dveře", což v našich nemocnicích není někdy tak úplně snadné).

Takže: Pokud dojde k vážnému úrazu nebo onemocnění, zavolejte záchranku a poskytněte na místě první pomoc!

Proboha na nic se neptejte a okamžitě přijeďte - hovor s dispečerem sanitek

Pokud voláte záchrannou službu, očekávejte, že Vám dispečer tísňové linky musí položit několik otázek. Nejhorší, co můžete v takové chvíli udělat, je místo odpovědi na položenou otázku rozpoutávat diskuze na téma "Na co potřebujete tohle vědět? Neptejte se a okamžitě přijeďte!".

Dispečink především musí přesně zjistit, kde se nacházíte. Tato informace je zcela klíčová pro rychlý zásah. Neočekávejte přitom, že dispečer důvěrně zná právě vaši chatovou osadu, případně místní názvy právě ve vaší ulici. Přestože počítačová informační podpora se stále rozšiřuje a řada databází tohoto typu je již k dispozici, neplatí to vždy a navíc informace je potřeba v každém případě ověřit tak, aby pravděpodobnost omylu byla minimální (jsou okresy, ve kterých je i několik obcí stejného názvu a v každé z nich je pravděpodobně Masarykova ulice, jedné z hospod se říká U Pepíka, na návsi je kostel a kousek vedle "dům s čerstvě natřenými vraty"). Vždy platí, že je lépe ztratit tři minuty důkladným ujasněním místa události, než třicet minut hledáním správného místa v terénu.

Další významné informace se týkají zdravotního stavu postiženého, případně mechanismu úrazu, počtu postižených a dalších okolností, důležitých pro dispečerské řízení. Každá záchranka řeší denně desítky i stovky "případů", a samozřejmě často přichází několik volání z různých míst současně. Je proto velmi důležité dodržovat zásadu, aby "správná sanitka dojela ve správný čas na správné místo", jinými slovy, aby se k závažným případům dostala potřebná pomoc co nejdříve, zatímco jiné, méně závažné případy mohou chvilku počkat.

V neposlední řadě dispečer zjišťuje podrobnosti o zdravotním stavu proto, aby mohl poskytnout volajícímu instrukce k první pomoci. V některých stavech má takový postup doslova život zachraňující význam.

V každém případě to, že dispečer záchranky hovoří s postiženým, neznamená, že sanitka ještě nevyjela. Moderní dispečerské systémy umožňují předání výzvy posádce sanitky elektronickou formou, aniž by bylo nutné hovor přerušit. Sanitka je tedy na cestě zpravidla okamžitě poté, kdy je známo kam má jet.

Takže: Nejracionálnější postup je v klidu na položené otázky stručně a jasně odpovědět, nechat se vést dispečerem!

Na to dýchání zkuste tohle, mamince to taky zabírá!

To, že sousedka bere nějaké léky "na dýchání" nebo "na žlučník" neznamená, že budou fungovat i na vás! Řada velmi různých nemocí má podobné příznaky. Z pohledu pacienta se sice léčí podobné "vnější příznaky" (například ztížené dýchání), ale léčba může být ve skutečnosti diametrálně rozdílná a účinky léků i "zcela opačné".

Takže: Použití cizích léků v nevhodné situaci může vést k závažným komplikacím včetně úmrtí!