Ráda bych využila toho, že se vedou jednání mimo jiné i o změnách specializační přípravy, a vyjádřila se k tomu. O jednom aspektu se totiž mnoho nemluví, a to je rodina a atestace. Vy, muži, to máte o mnoho jednodušší, protože vaše kariéra není ničím přerušena. Ale my, ženy, máme po promoci na výběr několik (stejně špatných) variant:

___
___

1. Pořídit si děti hned a ani nezačít s přípravou – pokud ovšem ve 25 letech máte to štěstí a máte vhodného partnera a také pokud máte bydlení, tedy bohaté rodiče nebo tetičku s obsedantní potřebou něco rozdávat.

2. Nadřadit atestaci všemu a počkat se založením rodiny až do čtvrtého decennia – což je poněkud riskantní, obzvlášť s preexistující subfertilitou (tu má mnoho z nás, bohužel).

3. Pořídit si děti během atestační přípravy, hodit je někomu na krk a udělat z nich deprivované nešťastníky, kteří mají dětství jako synonymum stresu.

4. Pořídit si děti během přípravy a zůstat s nimi doma, aby byly spokojené a mohly vyrůstat normálně (bez nějakých excesů v superpéči, prostě s mámou).

Já jsem zvolila variantu č. 4 a výsledkem je, že ve 33 letech mám před sebou ještě 1,5–2 roky doma, praxi vynulovanou (ač jsem nezapomněla spoustu věcí) a k atestaci se budu připravovat po absolvování celé přípravy znovu, se vší tou věčnou dehonestací a podřízeností, kterou si někteří starší kolegové opravdu užívají, s nižší mzdou a vším možným, a budu atestovat na prahu čtyřicítky. Asi nemusím zdůrazňovat, jak moc mě to netěší. Promiňte, že to beru tak rozvláčně, ale toto je prostě náš život, a bylo by fajn, kdyby i naše potřeby byly nějak zohledněny. (A to fakt nejsem feministka!). Nebudu vás dále zahlcovat podrobnostmi, jen věřím, že pro nás všechny komora něco udělá.

Zdroj: MUDr. Tereza Kopecká

Ráda bych zareagovala na článek MUDr. Kopecké, neboť je pro mě velmi aktuální. A určitě nejen pro mě. Stejně jako autorka článku jsem zvolila variantu 4 – na prvním místě rodina a děti a až na druhém zaměstnání, kariéra, atestace. Snad jen s tím rozdílem, že jsem „neztratila“ získanou praxi, první dítě jsem měla hned po studiích, pak nějaký čas praxe, pak druhá mateřská.

S každým z dětí jsem po zralém uvážení a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí zůstala doma plnohodnotné 3 roky. Po druhé mateřské jsem se ale musela „spokojit“ s kratším úvazkem, neboť můj manžel má časově velmi náročné zaměstnání a jeho plat nás (na rozdíl od mého předatestačního státnězdravotnického kapesného) skutečně živí, a veškerá rodinná logistika je tudíž na mně. Ta je poněkud komplikovaná tím, že bydlíme na vsi, děti chodí do školy v bližším malém městě a já dojíždím za prací do většího, vzdálenějšího. Na jednu stranu mám velké štěstí, že mi můj vstřícný zaměstnavatel zkrácený úvazek po návratu z MD vůbec umožnil, na druhou stranu se mi tím ale adekvátně prodloužila
předatestační příprava. A samozřejmě zkrátil plat. Letos je mi 40 a nyní se prvně chystám k atestaci. Někdy mám dojem (naštěstí velmi zřídka), že je na mě pohlíženo jako na lempla, který má mít „v tomhle věku přece dávno odatestováno“. Ale já se opravdu neflákala! Věřte, že přes veškeré „globální“ problémy českého zdravotnictví, které si samozřejmě uvědomuji, máme my ženy-matky-lékařky navíc své specifické problémy a bylo by fajn, kdybyste je vy muži-lékaři, kteří zpravidla udáváte směr chystaným změnám, včetně těch, které se týkají specializačního vzdělávání, vzali na vědomí a při přípravě těchto změn je zohlednili.

Konkrétní návrhy zde nebudu rozebírat, jistě vám je ráda předloží každá kolegyně-matka, která sice dala ve svém hodnotovém žebříčku a „životnímu harmonogramu“ přednost rodině před kariérou, což ale vůbec neznamená, že by pro ni medicína nebyla důležitá a nechtěla by se jednou stát plnohodnotnou lékařkou.

MUDr. Z. Ludvíková
Poznámka redakce: Autorka příspěvku atestaci úspěšně složila 23. 11. 2016. Gratulujeme!