Na článek o povinnostech  soudních znalců posuzujících  práci svých kolegů a otázku, zda postup byl lege artis,   nebo non lege artis, reagovala řada lékařů příznivě, někteří soudní  znalci však upozorňují, že je poměrně  obtížné zkoumat konkrétní podmínky  a objektivní možnosti, které lékař měl  při rozhodování o dalším postupu, zvláště  pokud soud vyžaduje vypracování znaleckého  posudku poměrně rychle a příslušný  poskytovatel zdravotních služeb  mu neposkytne dobrovolně potřebnou  součinnost k tomu, aby se s konkrétními  podmínkami a objektivními možnostmi  seznámil.

___

___

Jsem si vědom toho, že práce soudního  znalce posuzujícího práci jiných lékařů je  poměrně obtížná. Zdravotnická dokumentace  je někdy špatně čitelná nebo nečitelná,   případně je mu předložena kopie, která  je ještě méně čitelná než samotý originál  a s originálem by se měl seznámit leda v příslušném  zdravotnickém zařízení, které může  být vzdáleno od místa, kde znalec působí.   Znalec také nemá žádné „páky“, jak donutit
poskytovatele zdravotních služeb k tomu,   aby mu sdělil vše, co potřebuje k vypracování  objektivního znaleckého posudku, a není bez  dalšího ani oprávněn zdravotnické zařízení  navštívit a konat zde nějaké své vlastní šetření.   Kromě toho je jeho odměna za práci  hluboce podhodnocena s ohledem na to, že  znalcem by měl být vrcholný odborník v dané  odbornosti. Je ovšem na samotném soudním znalci, aby využil možností, které má, a k tomu, aby  mohl zpracovat spravedlivý objektivní znalecký  posudek, si od orgánu, který ho vypracováním  znaleckého posudku pověřil, vymohl  náležité podmínky pro svou práci.  

  Je třeba vzít v úvahu, že soudce soudí  lékaře, ať již v trestním řízení, nebo v řízení  civilním, poměrně sporadicky, často jen  jednou za život. Soudci a státní zástupci  zpravidla neznají podmínky, v jakých se poskytuje  lékařská péče, leda někdy z pozice  pacientů. Je-li lékař obžalován v trestním  řízení nebo poskytovatel zdravotní služby je  žalován o náhradu škody nebo nemajetkové  újmy, soudce je v praxi de facto odkázán na
posouzení případu soudním znalcem, aby  mohl rozhodnout, zda obžaloba v trestním  řízení je důvodná, nebo zda uplatněný nárok  pacienta na náhradu škody nebo nemajetkové  újmy je oprávněný. Rozhodnutí soudu se  zpravidla převážně opírá o znalecký posudek.   Je-li znaleckých posudků několik a vzájemně  si odporují, pak se opírá zpravidla o revizní  znalecký posudek vypracovaný ústavem, ale  ani ten někdy nemusí být konečnou tečkou za  kauzou, i ten může být někdy chybný.  

Definice pojmu lege artis 

Pokud má znalec za úkol posoudit, zda  postup lékařů byl v konkrétním případě lege  artis, nebo non lege artis, tedy – slovy zákona  o zdravotních službách – zda byl, či nebyl  na náležité odborné úrovni, je nepochybně  povinností znalce vycházet ze zákonné definice  pojmu lege artis, tedy zákonné definice  náležité odborné úrovně poskytování zdravotních  služeb tak, jak ji stanoví ustanovení  § 4 odstavec 5 zákona o zdravotních službách  č. 372/2011 Sb. v platném znění. Tato definice,   byť byla předmětem kritiky některých právníků  a také ústavní stížnosti skupiny poslanců,   byla potvrzena nálezem Ústavního soudu,   spisová značka Pl. ÚS. 1/12, a Ústavní soud  konstatoval, že takto stanovená definice tohoto  pojmu je v souladu s ústavním pořádkem  České republiky.  

Aniž bych ji chtěl zde blíže rozebírat,   jde o posouzení, zda poskytnuté zdravotní  služby byly v souladu s pravidly medicínské  vědy a uznávanými postupy, s ohledem na  individualitu pacienta a konkrétní podmínky  i objektivní možnosti toho, kdo zdravotní  služby poskytoval. Konkrétní podmínky  a objektivní možnosti, které lékař při poskytování  lékařské péče měl, jsou tedy  výslovně součástí zákonné definice pojmu  lege artis, a má-li znalec posoudit, zda  postup byl, či nebyl lege artis, nemůže  od nich abstrahovat, ale je naopak jeho  povinností tyto podmínky a možnosti  rovněž zhodnotit. Má-li tyto podmínky  hodnotit, musí je znát.

Konkrétní podmínky  a objektivní možnosti

O co by se tedy soudní znalec posuzující  práci jiných lékařů a postup lege  artis nebo non lege artis měl zajímat?   Soudní znalec by měl rozhodně znát, jak  sami lékaři, jejichž práci hodnotí, zdůvodňují  svůj postup, popřípadě popisují podmínky,   za jakých se rozhodovali pro další postup  a poskytovali lékařskou péči. Uznávaný judikát  Nejvyššího soudu ČR spisová značka  7 Tdo 219/2005, který převzalo několik dalších  senátů Nejvyššího soudu, ukládá, že soud  musí vycházet z hodnocení práce lékařů z pohledu  tzv. ex ante, tedy jak se stav jevil v době,
kdy bylo rozhodováno o dalším postupu,   nikoli z pohledu ex post, kdy výsledek je již  znám. Zdůrazňuje také potřebu brát v úvahu  konkrétní podmínky a objektivní možnosti, za kterých lékař rozhodoval o dalším postupu  a pracoval. Pokud znalec, který hodnotí  práci lékaře, tyto skutečnosti nezná, nemůže  jeho práci hodnotit. Soudní znalec by měl  pokud možno znát i názor přednosty kliniky  nebo primáře oddělení, jak celý případ, který  je posuzován, hodnotí, byť se sám třeba na  poskytování lékařské péče v posuzovaném  případě nepodílel.

Podle okolností bude někdy rovněž důležité, jaké bylo personální obsazení příslušné  služby, o kolik pacientů v dané chvíli lékař  pečoval a v jakém byli zdravotním stavu, jaké  měl časové možnosti věnovat se příslušnému  případu. Někdy může být významné věcné  a technické vybavení zdravotnického zařízení,   počet službu konajících zdravotních  sester a jejich kvalifikace. Všechny tyto skutečnosti  rozhodně nemůže hodnotit soud,   ale musí je zhodnotit znalec jako součást  otázky, zda lékař postupoval na náležité odborné  úrovni s přihlédnutím ke konkrétním

podmínkám a objektivním možnostem, tedy  zda postup byl, či nebyl lege artis. Pokud  soudní znalec tyto konkrétní podmínky  a objektivní možnosti, které jsou součástí   zákonné definice lege artis, hodnotit  odmítá, pak nemůže hodnotit, zda  postup byl, či nebyl lege artis, a neměl
by se znalecké činnosti věnovat. Tvrzení  některých znalců „mně stačí zdravotnická  dokumentace a nic jiného k posouzení případu  nepotřebuji“ je v současné době zcela  jasně v rozporu se zákonnou definicí lege  artis a znalec, který takto postupuje, nedodržuje  své zákonné povinnosti.
Je ovšem pravdou, že znalec sám může být  někdy v těžké pozici, pokud mu není poskytnuta  potřebná součinnost, nemá k dispozici  potřebné podklady, zdravotnická dokumentace  je vedena nedbale nebo je špatně čitelná,   vedení nemocnice nereaguje na jeho dotazy  nebo mu neumožní zjistit konkrétní podmínky  a objektivní možnosti.   Soud někdy vyžaduje znalecký posudek  ve lhůtě, ve které se vše, co je třeba posoudit,   zjistit nedá. K tomu se často stává, že je určen  znalec nesprávné odbornosti, který má  hodnotit práci lékařů zcela jiného oboru, než
ve kterém je sám znalec atestován. K tomu  zejména Police ČR, ale někdy i ostatní orgány  činné v trestním řízení zadávají znalci chybné  a zavádějící otázky, na které se znalec někdy  za každou cenu snaží odpovědět, což je velmi  problematické. Navíc odměna za činnost  soudního znalce, který je špičkovým odborníkem,   je naprosto nepřiměřeně nízká a rozsah  vykázaných hodin je někdy zpochybňován.  

Posoudit konkrétní podmínky a objektivní  možnosti na daném pracovišti v dané situaci   vyžaduje čas a součinnost vedení příslušného  pracoviště i všech lékařů a vedoucích  pracovníků. Tyto otázky přitom samozřejmě  nemůže rozhodovat soud, neboť jde o otázky  vysoce odborné a soudce by nebyl oprávněn  nahrazovat znalce a posuzovat je, i kdyby měl  lékařské vzdělání, které zpravidla nemá.

Práva soudního znalce

Znalec má především právo upozornit  soudce nebo jiný orgán, který ho pověřil  vypracováním znaleckého posudku,   že nemůže znalecký posudek vypracovat,   neboť by posuzoval práci lékaře jiné odbornosti, než má sám, a k tomu není  kompetentní. Má rovněž právo namítat,   že mu byly otázky zadány chybně a že  na chybně zadané otázky nelze řádně  odpovědět, případně i upozornit toho,   kdo mu znalecký posudek zadal, jak  by otázka podle jeho názoru měla znít  správně. Má nepochybně právo žádat, aby  soud uložil vedení nemocnice nebo jinému  poskytovateli zdravotních služeb zajistit  pro zna ce vše, co ke zpracování znaleckého  posudku potřebuje, včetně vyjádření všech  zdravotníků, kteří by se k případu vyjádřit  měli, poskytnout znalci informaci o personálních,   věcných a technických podmínkách  zdravotnického zařízení a podobně. Znalec  zpravidla nemusí přímo zdravotnické zařízení  navštívit, ale uzná-li, že je to třeba,
je soud nebo orgán činný v trestním řízení,   který ho pověřil vypracováním znaleckého  posudku, povinen uložit pod hrozbou pokuty  poskytovateli zdravotních služeb, aby návštěvu  znalci u ožnil a poskytl mu všechny  potřebné informace. Je-li to pro objektivní  posouzení případu třeba, je znalec oprávněn  požádat o prodloužení stanovené lhůty.   Je také právem znalce řádně vyúčtovat  počet hodin, které musel znaleckému posudku  věnovat, a tento počet hodin by neměl být  zpochybňován. Jestliže soud nebo jiný orgán  zadal znalci otázku, zda postup byl na náležité  odborné úrovni, tedy lege artis, měl by vzít  v úvahu, že znalec musí věnovat určitý čas  i zjištění konkrétních podmínek a objektivních  možností, které jsou součástí zákonné  definice náležité odborné úrovně poskytování  zdravotních služeb – tedy lege artis. Otázka,
zda postup byl, či nebyl na náležité odborné  úrovni, je otázkou stěžejní, a má-li  soud spravedlivě rozhodnout o vině či  nevině lékaře v trestním řízení nebo  o náhradě škody či nemajetkové újmy  pacientovi nebo pozůstalým, musí být  tyto otázky posouzeny s plnou odpovědností  a musí jim být věnován dostatek  času i finančních prostředků.

Mrhání veřejnými prostředky

Dovolím si malé odbočení. V současné  době je nesmírně mrháno veřejnými finančními  prostředky i časem soudců k tomu, aby  se podle nového občanského zákoníku prověřila  míra svéprávnosti či nesvéprávnosti  každého, kdo byl v minulosti zbaven způsobilosti  k právním úkonům, neboť pojem  „nesvéprávnost“ již neexistuje, každý občan  je svéprávný a může být pouze omezen ve  své svéprávnosti. K tomu, aby se rozhodlo,   do jaké míry má být omezen ve svéprávnosti,   se musí vypracovat na každého takového  člověka znalecký posudek, soud ho musí vyslechnout  a rozhodnout o míře jeho svéprávnosti  či nesvéprávnosti, respektive o tom,   jak bude omezen ve svéprávnosti. Znalci,   kteří se této práci věnují, zpravidla psychiatři,   poukazují na skutečnost, že jde o lidi,   kteří nejsou často schopni chápat, rozeznávat  a rozhodovat o čemkoli, ale v souladu
s novým občanským zákoníkem je soudce  nutí k tomu, aby alespoň v něčem přiznali  posuzované osobě právo rozhodovat, neboť  podle nového občanského zákoníku nikdo  nesmí být nesvéprávný a občan může být jen  omezeně svéprávný, přičemž rozsah je třeba  soudním rozhodnutím stanovit. Tak se tedy  stává, že pokud znalec psychiatr uvede, že  tento člověk není schopen rozhodovat vůbec  o ničem, soudce takový znalecký posudek  nepřijme a žádá, aby znalec vyjádřil alespoň  něco, co je schopen tento člověk rozhodnout.   Za situace, kdy znalec nakonec posoudí, že  posuzovaná osoba je schopna disponovat  částkou 5 Kč měsíčně, je soudce nadšen,   protože má podklad pro rozsudek a nemůže  konstatovat nesvéprávnost, ale pouze  omezen u svéprávnost s tím, že posuzovaný  může rozhodovat o pětikoruně měsíčně,   ve všem ostatním pak rozhodovat nemůže.  

Případ, kdy soud rozhodl, že posuzovaný  může disponovat jednou korunou ročně,   byl napaden spolkem, Ligou lidských práv.   Pokud se v této souvislosti mrhá velkými  finančními prostředky i časem soudců, pak  nikdo nemůže tvrdit, že není dostatek finančních  prostředků na to, aby se objektivně,   spravedlivě a s přihlédnutím ke konkrétním  podmínkám a objektivním možnostem rozhodovalo  o tom, zda lékař postupoval na
náležité odborné úrovni, či nikoli.  

Shrnutí:

Má-li soudní znalec z oboru zdravotnictví  za úkol posoudit, zda postup jiných  lékařů byl na náležité odborné úrovni,   či nikoli čili zda byl lege artis, nebo non  lege artis, pak je nepochybně povinností  soudního znalce zkoumat i konkrétní  podmínky a objektivní možnosti, za kterých  posuzovaní lékaři pracovali, neboť  toto je součástí zákonné definice náležité  odborné úrovně poskytování zdravotních  služeb. Není-li znalec ochoten konkrétní  podmínky a objektivní možnosti zjišťovat  a přihlížet k nim, neměl by práci soudního  znalce vykonávat. Na druhé straně soudní  znalec má právo namítat svou odbornou  nepříslušnost posuzovat případ týkající  se jiné odbornosti, má právo poukázat  na skutečnost, že jsou mu chybně zadány  otázky, má právo, aby mu soud nebo  jiný orgán, který mu zadal vypracování  znaleckého posudku, vytvořil veškeré
podmínky potřebné pro zpracování řádného  znaleckého posudku, zejména opatřil  potřebné podklady, a má také právo  na spravedlivou odměnu za vykonanou  znaleckou činnost, která je velmi odpovědnou  prací.

Zdroj: Česká lékařská komora, JUDr. Jan Mach,
ředitel právní kanceláře ČLK