Dne 10. března 2015  vydal Ústavní soud  nález pod spisovou  značkou II. ÚS  2050/14, ve kterém zaujal stanovisko  k otázce, zda, pokud  Policie ČR či jiný orgán činný  v trestním řízení žádá poskytovatele  zdravotních služeb  o údaje o zdravotním stavu  pacienta, potřebuje, či nepotřebuje  k tomu souhlas soudce.

___

___

  Podobnou situací se Ústavní  soud zabýval již jedenkrát, když  Česká lékařská komora zaujímala  jasné stanovisko, že ze zákona  č. 20/1966 Sb. , o péči o zdraví lidu,   nevyplývá, za jakých podmínek lze  poskytovat informace orgánům  činným v trestním řízení, které  podléhají povinné mlčenlivosti  zdravotnického pracovníka, a dospěla  k jednoznačnému závěru, že  tuto informaci může lékař policii  sdělit jen se souhlasem soudce. Některé orgány Policie ČR a státního  zastupitelství zaujaly opačné  stanovisko s tím, že požádá-li policie  lékaře o jakékoli informaceo pacientovi, je lékař bez dalšího  povinen tyto informace poskytnout. Ústavní soud již tehdy zaujal  jasné stanovisko, že samotný  zákon o péči o zdraví lidu nestanoví  žádné podmínky, za kterých  je možno sdělovat Policii ČR či  jiným orgánům činným v trestním  řízení údaje o pacientech bez  jejich souhlasu, proto se uplatní  ustanovení § 8 odst. 5 trestního  řádu, podle kterého lze takové  údaje sdělovat jen s předchozím  souhlasem soudce.  

Když byl připravován nový  zákon o zdravotních službách,   snažil jsem se v právním kolegiu  tehdejšího ministra zdravotnictví  prosadit, aby přímo v ustanoveních  o povinné mlčenlivosti zdravotníků  bylo výslovně uvedeno, že  informace o pacientovi může orgánům  činným v trestním řízení, tedy zejména Policii ČR, podávat  zdravotnický pracovník pouze  s předchozím souhlasem soudce. Názor legislativních pracovníků  Ministerstva zdravotnictví ČR byl  tehdy takový, že to je přece jasné  a vyplývá to z ustanovení § 8 odstavce  5 trestního řádu, které není  třeba opakovat v zákoně o zdravotních  službách. Mé argumenty,   že kdyby tato věta byla jasně  uvedena v tomto zákoně, nebyl  by prostor pro zbytečné rozpory  a dohady na toto téma, byly odmítnuty  a byl prosazen názor, že  stačí, pokud zákon o zdravotních  službách odkáže na předpisy  trestního práva. Ukazuje se, že  toto stanovisko legislativců Ministerstva  zdravotnictví ČR bylo  velmi nešťastné.

V posuzovaném případě totiž  soudce okresního soudu, kterého  policie žádala o souhlas s podáním  informací o pacientovi, zaujal stanovisko,   že nemusí žádný souhlas  vydávat, protože nemocnice je povinna  tyto informace policii předat  i bez jeho souhlasu. Policista  tedy požadoval od nemocnice předání  příslušných informací, aniž   doložil souhlas soudce, a když byl  odmítnut, uložil nemocnici pořádkovou  pokutu. Uložení pokuty  posléze schválil i soud. Nemocnice  se naprosto správně obrátila na  Ústavní soud, který vydal nález,   kterým konstatoval, že usnesením  Okresního soudu v Olomouci ze  dne 16. 4. 2014 a usnesením Policie  ČR ze dne 3. 3. 2014 bylo porušeno  právo nemocnice na ochranu  vlastnictví zaručené článkem 11  odst. 1 Listiny základních práv  a svobod, a tato rozhodnutí se  proto ruší.  

Z vlastní zkušenosti mohu poukázat  na případ, kdy soudkyně  jednoho okresního soudu odmítla  policii dát souhlas k poskytnutí  údajů o pacientce, protože podle  jejího názoru není takový souhlas  potřebný a každý občan, tedy  i zdravotník, je povinen policii  vyhovět, pokud požaduje nějaké  informace. Když jsem jako advo  kát příslušné nemocnice zdravotníkům  nedoporučil, aby informace  podali, příslušná soudkyně mi zatelefonovala  a dotazovala se, z čeho  usuzuji, že zdravotníci nemohou  bez souhlasu soudce podávat policii  informace. Odkázal jsem ji na  tehdy platný zákon o péči o zdraví  lidu a jeho ustanovení o povinné  mlčenlivosti a soudkyně se velmi  podivila, protože nevěděla, že takový  zákon existuje; posléze přistoupila  na můj názor.  

Nález, který k této otázce opakovaně  přijal Ústavní soud, odpovídá  konzistentnímu stanovisku  České lékařské komory. V publikaci  Univerzita medicínského  práva (Grada Publishing 2013),   jejímiž autory jsou právníci České  lékařské komory, se na straně  114 uvádí: „V případě Policie ČR,   státního zástupce nebo soudu za  porušení povinné mlčenlivosti zákon  nepovažuje sdělování skutečností pro potřeby trestního řízení  způsobem stanoveným právními  předpisy upravujícími toto řízení.   V případě Policie ČR, státního zástupce  nebo soudu, tedy jen s předchozím  souhlasem soudce (nejlépe  v písemné podobě pro účely založení  do zdravotnické dokumentace),   který jako podmínku průlomu do  povinné mlčenlivosti předpokládá  trestní řád. “  Ústavní soud v nálezu spisová  značka II. ÚS 2050/14 k tomu  uvádí:   „Podle přesvědčení Ústavního  soudu ani ustanovení § 51 odst. 2  písm. d) zákona o zdravotních službách  obecně nezprošťuje poskytovatele  zdravotní péče mlčenlivosti  pro účely trestního řízení. Podle  tohoto ustanovení totiž platí, že za  porušení povinné mlčenlivosti se  nepovažuje sdělování údajů nebo  jiných skutečností pro potřeby  trestního řízení způsobem stanoveným  právními předpisy upravujícími  trestní řízení; za porušení  povinné mlčenlivosti se rovněž  nepovažuje sdělování údajů nebo  jiných skutečností při plnění zákonem  uložené povinnosti překazit  nebo oznámit spáchání trestného  činu. Z citovaného ustanovení tedy  výslovně plyne, že v případě trestního  řízení sice může dojít k prolomení  povinné mlčenlivosti, to však  jen způsobem, který stanoví trestní  procesní předpisy. Toto zákonné  ustanovení je proto třeba vyložit  tak, že obsahuje odkaz na trestní  řád a že je věcí úpravy obsažené  právě v trestním řádu, aby stanovila  zákonné podmínky pro prolomení  zmíněné mlčenlivosti, pokud  jde o způsob (postup), jímž k němu  může dojít. Ustanovení, které tak  činí, je přitom právě ustanovení  § 8 odst. 5, jež v těchto případech

výslovně vyžaduje předchozí souhlas  soudce.  

Pro toto řešení ostatně svědčí  i skutečnost, že se v případě informací  zjištěných při poskytování  zdravotních služeb jedná o natolik  invazivní zásah do soukromí  jednotlivce, že je nezbytné, aby byl  posouzen nezávislým a nestranným  orgánem, kterým může být  pouze soud. Při podávání žádosti  o souhlas soudce ke sdělení vyžadovaných  informací a při jeho  vydávání je třeba v každém konkrétním  případě rovněž pečlivě
zvažovat, v jakém rozsahu má být  tento souhlas požadován a následně  udělován. Je proto namístě  např. hodnotit, o jaký trestný čin se  jedná, co je obsahem požadované  dokumentace, v jakém postavení  se nachází osoba, jíž se zdravotní
údaje týkají (pachatel trestného
činu či poškozený), atp.
Ústavní soud tedy uzavírá, že
policie byla v nyní projednávaném
případě povinna před výzvou ke
sdělení důvěrných zdravotních
informací požádat soud o souhlas
k vyžádání těchto informací a soud
měl povinnost rozhodnout o tom,
zda tento souhlas udělí, či nikoli.
Ústavní soud si je vědom, že účastník
řízení (policie) takto v nyní projednávané
věci nejdříve postupoval,
přičemž pochybil okresní soud, pokud
jeho návrh zamítl, když dospěl
k závěru, že uvedeného souhlasu
soudu není třeba. Pokud přitom
stěžovatel dále trval na souhlasu
soudu ke sdělení požadovaných
informací, uznává Ústavní soud,
že policii nezbylo než přistoupit
k sankčním opatřením reagujícím
na situaci, kdy dožádaná osoba nevyhoví
výzvě orgánu činného v trestním
řízení k součinnosti. Zároveň
však tímto postupem (později aprobovaným
též okresním soudem) došlo
k zásahu do vlastnického práva
stěžovatele, neboť mu byla uložena
finanční sankce, která vychází ze
stavu, který neměl oporu v ústavně
konformním výkladu předmětných
právních norem. “
Lze tedy konstatovat:
Pokud se policista obrátí na
lékaře či jiného zdravotníka se žádostí
o sdělení údajů o zdravotním
stavu pacienta nebo údajů z jeho
zdravotnické dokumentace, s odkazem
na ustanovení § 8 odst. 1
trestního řádu, je třeba mu doporučit,
aby si ustanovení § 8 trestního
řádu dočetl až do konce. V odstavci
5 téhož ustanovení se totiž
dočte, že jde-li o údaje chráněné
Inzerce
povinnou mlčenlivostí a konkrétní
zákon neobsahuje podmínky, za
kterých se poskytují tyto údaje orgánům
činným v trestním řízení,
platí, že tyto údaje lze poskytnout
pouze s předchozím souhlasem
soudce. Policista by tedy měl
předložit buď písemný souhlas
soudce, v jakém rozsahu v konkrétním
případě dává souhlas
s poskytnutím informací policii
bez souhlasu pacienta,
nebo by měl předložit souhlas
příslušného pacienta.
Výjimkou jsou případy přímo
stanovené trestním zákoníkem,
tedy případy, kdy u závažných
trestných činů je stanovena oznamovací
povinnost bez ohledu na
povinnou mlčenlivost (např. týrání
svěřené osoby, vražda, úmyslné
těžké ublížení na zdraví) nebo
kde je stanovena povinnost překazit
trestný čin (např. pohlavní
zneužívání), přičemž trestný čin
zpravidla zdravotník nemůže překazit
jinak než tím, že jej oznámí
policii. V těchto případech, pokud
má lékař oznamovací povinnost
nebo povinnost překazit trestný
čin a tuto povinnost splní oznámením
policii, není vázán povinnou
mlčenlivostí a může i bez souhlasu
soudce sdělit vše, co je mu o případu
známo. Dalším případem, kdy
může bez souhlasu soudce sdělit
policii údaje o pacientovi, je, pokud
je po osobě vyhlášeno celostátní
pátrání a policie se zajímá o dobu
a místo poskytnutí zdravotních
služeb tomuto pacientovi. Pak lze
sdělit pouze dobu a místo, nikoli
jakékoli další údaje o zdravotním
stavu takového pacienta. Bez souhlasu
soudu lze také zpřístupnit
policii zdravotnickou dokumentaci
za účelem identifikace neznámé
mrtvoly.
Ve všech ostatních případech
může bez souhlasu pacienta
lékař podat policii jakékoli
informace o zdravotním
stavu pacienta pouze s předchozím
souhlasem soudce.
Na závěr snad malé zamyšlení
nad odpovědností soudce za zcela
jasně nezákonné rozhodnutí.
Pokud lékař při výkonu svého
povolání jednoznačně odborně
pochybí a způsobí tím nějaký
škodlivý následek, nese za toto
jednání odpovědnost. Je otázkou,
jakou odpovědnost nese soudce
za situace, kdy evidentně rozhodl
nesprávně, nezákonně a v rozporu
s ústavním pořádkem České
republiky a kdy jeho chybné rozhodnutí
musel napravovat svým
nálezem až Ústavní soud.

Zdroj: Česká lékařská komora,
JUDr. Jan Mach, ředitel právní kanceláře ČLK