Dobré odpoledne, dnes je pátek 4.10.2024, svátek slaví František, zítra Eliška.

Eutanázie - myšlenka možnosti zneužití by neměla být důvodem zákazu

eutanazie-myslenka-moznosti-zneuziti-by-nemela-byt-duvodem-zakazu-navzdy

eutanazie-myslenka-moznosti-zneuziti-by-nemela-byt-duvodem-zakazu-navzdy
Myšlenka zneužití eutanázie by neměla  být důvodem jejího zákazu. Jsme historicky součástí křesťanské civilizace,   která odsuzovala a dodnes odsuzuje  nejen eutanázii, ale i sebevraždu (Bůh život  dal a jako jediný ho může vzít). Marxistická  filozofie také toto téma neotevírala. Rozvoj  medicíny i větší kontakty s okolním světem po  roce 1989 jsou podle mého názoru příčinami  toho, proč se i u nás začíná jak v mediích, tak  v medicínské komunitě o eutanázii diskutovat.  

___

___

Vždyť jen v posledních třech letech Česká  lékařská komora uspořádala na toto téma již  druhou konferenci. Obě se těšily velkému  zájmu kolegů. Proč? Zákon přece jasně říká,   že jde o trestný čin, tak proč o něm diskutovat?   Všichni ale víme, že v obecné rovině  ne vždy je plný soulad mezi etickým a legálním.   V denní praxi vidíme činy jednoznačně  eticky odsouzeníhodné, jejichž pachatelé  se pohybují „na hraně zákona“, a tudíž stále  ještě legálně. Proč by tento vztah nemohl být  i v obráceném gardu?

Máme-li mluvit o eutanázii, je třeba ji  definovat. Mnozí laici, ale i lékaři, pod ni  řadí různé situace, často i vraždy (Německo  – čtyřicátá léta minulého století). Eutanázie  je pro mě ukončení života na přání nevyléčitelně  nemocného poté, co byly vyčerpány  všechny léčebné možnosti k prodloužení či  zachování jeho života. Tedy žádost je prvním  základním kamenem definice. Tím druhým  je skutečnost, že byly vyčerpány všechny léčebné  možnosti.

Většina z nás si spojuje eutanázii s pacienty,   kteří mají inoperabilní zhoubné nádory,   Myšlenka zneužití eutanázie by neměla  být důvodem jejího zákazu  Hamlet Poloniovi: „Slova, slova, slova…“  a s jejich utrpením v závěru života. V různých  průzkumech se dotázaní bojí právě tohoto
utrpení, ale ještě více než bolesti se pacienti  obávají ztráty důstojnosti. Naštěstí náš právní  řád má již institut „dříve vysloveného přání“,   podle kterého nemocný může předem  vyloučit z diagnosticko-léčebného postupu  například to, co by snižovalo jeho důstojnost,   co by si nepřál, aby mu bylo provedeno. Nepřeju  si například, abych byl živen sondou  či gastrostomií, aby mi byla provedena tracheostomie,   amputace končetiny, prsu atd.  

Jenom pro zajímavost. S prodlužujícím se  věkem přibývá nemocných s Alzheimerovou  chorobou. Někteří z nich nepochybně budou  považovat stav, kdy budou krmeni, vyprazdňováni, obraceni na lůžku, přičemž nakonec  o tom ani nebudou vědět, za nedůstojný, a to  také s ohledem na své okolí. Má takovýto  pacient právo v době ještě plné kompetence  se vyjádřit k později vzniklé situaci, kterou  pak již nebude moci posoudit? Pokud ano,   budou zdravotníci při jeho umírání provádět  pasivní eutanázii, když nebyly vyčerpány  všechny prostředky k prodloužení či zachování  života? Známe přece nemocné, kteří  odmítají potravu. Budeme jednat v rozporu  s jejich přáním?  

V dalším možná nebudou se mnou souhlasit  kolegové zabývající se paliativní medicínou.   Při hlubší úvaze nenalézám, z hlediska  pozorovatele péče o terminálně nemocného,   rozdíl mezi péčí paliativní a pasivní eutanázií,   kterou rozumím nevyužití všech prostředků  k prodloužení či zachování života nemocného.   Příkladem mohou být stoupající dávky opioidu,   překračující lékopisem povolené denní  dávky. Rozdíl mezi paliativní léčbou a eutanázií  je pouze v nedetekovatelném úmyslu  léčícího. Zatímco jeden zvyšuje dávky, aby  zmírnil utrpení, druhý tak činí, aby ho zkrátil.   Tedy je to jenom úmysl, který je předělem  mezi oběma postupy. Jiným příkladem může  být ambulantní lékař, předepisující terminálně
nemocnému hypnotikum. Pacienta  poučí, aby si vzal večer jednu tabletu. Na dotaz  pacienta, co by se stalo, požil-li by více tablet,   musí po pravdě říci, že by ho to mohlo stát  život. Je tedy na pacientovi, jak s tabletami  naloží. Předepisujíce celou tubu, nemůžeme  být účastni asistované sebevraždě? Uvědomujeme  si tu hru slov?

Žijeme bohudík či bohužel v 21. století,   kdy v jistých případech lékaři rozhodují  o vzniku života (asistovaná reprodukce), kdy  společnost přijala interrupci, tedy zánik života,   kdy všemi prostředky prodlužujeme život,   abychom v jisté chvíli na základě kritérií, která  mají různé země různá, náhle život ukončili  a odebrali orgány k transplantaci. Prostě dnes (27.11.2018)  je to jinak než v době, kdy se umírajícímu  dalo před ústa zrcátko, a neorosilo-li se, byl  prohlášen za mrtvého. V nových situacích je  třeba uvažovat v jiných intencích. V každém  případě bude eutanázie vždy přísně individuální  při plném respektování svobody nemocného,   ale i lékaře. Problém eutanázie není  ale problémem zdravotníků, je to problém
celospolečenský. Laici však nemají informace  profesionálů.  

Několik výše uvedených myšlenek má  vést k zamyšlení, nikoli být návodem, zda  eutanázii přijmout, či odmítnout. Na tuto  otázku si musí každý odpovědět sám. Zatím  zákonodárci řekli své jednoznačné ne. Myšlenka  zneužití eutanázie, mnohými zdůrazňovaná, nemůže být podle mého názoru  důvodem jejího zákazu. Vše, co lidský duch  vymyslel, bylo také zneužito. Počínaje kuchyňským  nožem a konče atomovou energií.  

Vždy bude rozhodující morálka konajícího,   resp. konajících. Striktní zákaz těžko vyřeší  užití nože či atomové energie…

Zdroj: Prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc.

 

 


 

 

Eutanázie - je projev svobodné vůle pacienta  skutečně svobodný?

 

Názory na eutanázii rozdělují jak odbornou,   tak i laickou veřejnost. Všechny argumenty  pro i proti lze akceptovat a všechny  je možné také zpochybnit, a proto je velmi  těžké najít konsenzus, který je základem každé,   a nepochybně v čase proměnlivé, právní  úpravy. Možná je vhodné uvažovat o problému  eutanázie i jinak než v obvyklých kategoriích  ANO či NE. To proto, že zcela jistě nelze  generalizovat, ale rozlišovat, kdy ano, kdy ne  a co dělat, když situace konkrétního pacienta  vzbuzuje medicínské i lidské rozpaky. Patrně  bychom měli odpovědně hledat odpověď na  otázku, zda je projevená svobodná vůle (zemřít)   skutečně svobodná. Připomeňme, že  projev svobodné vůle je vysoce individuální  a druhým člověkem těžko hodnotitelný akt,   který však nepochybně souvisí s obecným  pojetím svobody.

Svoboda je náročná filozofická i praktická  kategorie. V současné době je všeobecně  přijímán koncept lidských práv s důrazem  na jeho individuální a individualizovanou  formu. Od nijak vnitřně nehierarchizovaného  fenoménu autonomie zpravidla dovozujeme,   že je každé rozhodnutí člověka, a to i v roli  pacienta, čistě nebo převážně racionální. Ale  je tomu opravdu tak?  

„Pacient je živá dýchající bytost, která  má své obavy, naděje a strach. “ Tak výstižně  charakterizoval pacienta už v roce 1972  David Anderson, autor prvního kodexu práv  pacientů na světě. Naznačil tak, že emocionalita  člověka je vysoká a limituje zdánlivou  racionalitu svobodného rozhodnutí. Pacient  v terminálním stavu je výrazně ovlivněn právě  směsicí obav, naděje a strachu a uvažuje  i o praktických dopadech svého vážného zdravotního  stavu: Komu budu na obtíž? Zůstanu  opuštěn? Ztratím důstojnost? „Zdravá duševnost“  (Arnošt Bláha) jako předpoklad racionálního  rozhodnutí je tím vším zatemněna  a rozhodnutí dobrovolně ukončit svůj život  je iniciováno tíhou okolností. Na filozofickou  rozpravu zde není místo, proto uvádím jen  výstižné konstatování švýcarského filozofa  Petera Bieriho: „Plná svobodná vůle není na  ničem závislá: je zcela volná, nevázána žádnými  souvislostmi, je pošetilá. Znamenalo by  to, že je nezávislá na charakteru, myšlenkách,   pocitech, fantaziích a vzpomínkách. Neměla  by vztah k ničemu, co z Vás dělá určitou osobnost.   V pravém slova smyslu by to už nebyla  Vaše vůle. “

S ohledem na rozšiřující se kluzký svah  o zdravé lidi, kteří požádali o asistovanou sebevraždu  proto, že ztratili smysl života (a bylo  jim vyhověno), při vědomí, že život je nejen  individuální, ale také celospolečenskou hodnotou,   a s ohledem na dogma informovaného  souhlasu považuji snahy o legalizaci eutanázie  za riskantní. Přesto nezpochybňuji právo každého  vyjádřit se k závěru svého života. K dispozici  je možnost odmítnout léčbu nebo její část  a využít instrumentu dříve vysloveného přání,   který je v ČR dostupný od 1. 4. 2012, i když  s řadou technických i praktických problémů.   Potřebné je též uvažovat o omezení práva  na projev svobodné vůle z validních důvodů.   Např. u onkologických nemocných, kteří  odmítají i kurabilní léčbu, u anorektiček, jejichž  „NE léčbě“ je projevem nemoci, a nikoli svobodné vůle, a u sebevrahů. U nemocných  v terminálním stavu je nezbytné harmonizovat  tradiční povinnost lékařů chránit život  s novým konceptem autonomie. Vzhledem  k tomu, že evidentně vzniká nová, i když zatím  nejasná kultura umírání, je účelné rozvíjet paliativní  strategie léčby a péče tak, aby umírání  mělo, pokud je to jen trochu možné, charakter  sociálního aktu. Nikdo se přece nerodí  sám a nikdo by neměl umírat sám. Jistota  přítomnosti účastné osoby u umírajícího by  „oprášila“ tradiční způsoby tzv. dochování  a patrně by měla za následek, že lidé nebudou
volit „racionální“ formy eutanázie.  

 

Zdroj: Prof. PhDr. RNDr. Helena Haškovcová, CSc. ,  
Fakulta humanitních studií UK, Praha