Dobré odpoledne, dnes je neděle 8.12.2024, svátek slaví Květoslava, zítra Vratislav.

První atestace a druhá atestace u lékařů - jak to kdysi bylo, nedávná historie zdravotnictví (prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc.)

 

prvni-atestace-a-druha-atestace-u-lekaru-jak-to-kdysi-bylo-historie-zdravotnictvi-prof-mudr-pavel-pafko-drs

prvni-atestace-a-druha-atestace-u-lekaru-jak-to-kdysi-bylo-historie-zdravotnictvi-prof-mudr-pavel-pafko-drs
Přečetl jsem si inspirativní  článek pana  profesora Anděla na  stránkách Medical  Tribune, v němž prezentuje  svůj názor na postgraduální  vzdělávání. Podobně jako on  jsem pamětníkem jak centralizovaného  systému výuky pod  záštitou IPVZ, tak současného  v rukách lékařských fakult.   Tedy je lepší centralizovat,   či ne? Na tuto otázku odpověděl  v minulém roce sociologický průzkum  u 1200 českých lékařů.  

___

___

„Postoje  českých lékařů k postgraduálnímu  vzdělávání“. V něm  se můžeme dočíst, že „nejmenší  podporu mezi lékaři má model  spočívající v zabezpečení specializačního  vzdělávání diferencovaně,   z více míst, jednotlivými lékařskými  fakultami“.

Česká lékařská komora, vědoma  si neradostné situace v postgraduálním  vzdělávání, provedla  anketu, které se zúčastnilo 6480  lékařů. Podle této ankety si 61,1 %  dotázaných myslí, že by postgraduální  vzdělávání v základních  oborech mělo být svěřeno IPVZ.   Pouze 19,9 % by ho svěřilo fakultám  a 19 % komoře.   Pan profesor však žádnou silnou  stránku centrálně řízeného  školení a zkoušení nevidí. Upozorňuje  na to, že katedry IPVZ byly  za komunismu obsazovány podle  politických kritérií. Nepochybně  má pravdu, ale tak byla obsazována  přece také vedoucí místa na fakultách.   To ale ve věcné debatě – zda  centralizovat, nebo ne – již dnes  není nutné. Také dnes nediskutujeme  o tom, že v padesátých letech  minulého století po vzoru z SSSR  u nás vznikl IKEM a vážíme si jeho  tradice i významu, který v naší medicíně  dodnes má. Jistě existovala  pracoviště, kterým IPVZ nemohl  konkurovat, ale systém – buď katedry  IPVZ, nebo fakulty – jsme  nikdy tak neviděli.  

prof. -mudr. -pavel-pafko-drsc.

prof. -mudr. -pavel-pafko-drsc.
Význam IPVZ jsme vnímali  jako sjednocující. My zaměstnanci  fakult jsme přednášeli a dosud  přednášíme na kurzech IPVZ. Stejně  tak jsme se podíleli a dnes se  opět podílíme na zkoušení. IPVZ  mimo své kmenové zaměstnance  zaměstnává externí odborníky  různých specializací, kteří tvoří  páteř jeho výuky. Tito externisté  tvoří dnes 65 % všech jeho zaměstnanců. Kolega Anděl má jistě pravdu   v tom, že IPVZ nemá žádnou akreditaci  k habilitačnímu či profesorskému  řízení. Podle mého názoru ji  ani nepotřebuje. V minulosti, aspoň  v mém oboru (chirurgie), byl vedoucím  katedry habilitovaný člověk,   který stál v čele renomovaného  pracoviště. Dobře nerozumím ani  myšlence, že kouzlo decentralizace
je spojeno s rozšířením odpovědnosti  za výcvik. Podle mého názoru  největší odpovědnost za výcvik  mladého lékaře má jeho mateřské  pracoviště, kde by měl trávit většinu  času mezi promocí a atestací.  

V článku je doporučováno, aby  fakultní a krajské nemocnice vypracovaly  „model vlastního kontinuálního  školení“. Mám, možná  neoprávněné, obavy, že například  školení v Plzni a v Ostravě bude  rozdílné.

 

Jedna nebo dvě atestace

Nyní několik slov k vlastnímu  vzdělávacímu procesu. Měli jsme  dvoustupňový, máme jedno. Pan  profesor jako jedinou výhodu  dvoustupňového vidí „jasně definovanou  kompetenci, zejména ve  službách v nemocnici“ u prvoatestovaných  a píše, že pro ambulantní  praxi byla první atestace zcela  nedostatečná a „uplatnění těchto  lékařů mimo nemocnici bylo obtížné“.   Bohužel s tímto názorem  nemohu souhlasit. Přinejmenším  v našem oboru prakticky celá  ambulantní sféra (zdravotní střediska-  polikliniky) byla na bedrech  lékařů právě prvoatestovaných.   Lékaři s druhou atestací vykonávali  vedoucí funkce a často to byli  lidé poslaní do terénu z politických  důvodů, za trest. Požadavky  na druhou atestaci byly tak vysoké,   že je v ambulancích nebylo možné  realizovat (například větší operace  v celkové anestezii).  

Současný systém, užiji-li v médiích   dnes frekventované slovo, je   podle mého názoru nešťastný. Skládá  se ze 24měsíčního kmene, po  jehož absolvování pak následuje   vlastní specializace. Kmen dnes   není ani svou náplní, ani délkou   trvání rovnocenný dřívější první  atestaci. Jeho absolventi nemohou   pracovat samostatně, bez odborného  dohledu, a to ani v ambulantním  sektoru. V nemocnicích jsou zejména  z právního pohledu, pracují-li  bez dohledu, hůře upotřebitelní,   ale vím, že se tak na mnoha místech  děje.

Vyhláška, která by stanovila,   které výkony můžou dělat bez dohledu,   dosud nebyla vydána. Možná  je obtížné si ji i představit. Dalším  problémem dnešních kmenů je   jejich univerzálnost. Jenom pro  zajímavost: povinný chirurgický  kmen má osm specializací, interní  dokonce 22! Jak připravovat mladé  lékaře po dobu kmene? Například  v chirurgii budeme cvičit všechny  v operačních výkonech podobně

 

jako u dřívější první atestace? Vždyť  přece víme, že pouze část lékařů  v chirurgickém kmeni se později  bude specializovat ve všeobecné  chirurgii. Máme cvičit v základních  chirurgických výkonech ty, kteří  v pozdějším výcviku, budou-li mít  v životě štěstí, ani krev neuvidí (například  rehabilitační lékaři)? Měli  bychom tedy mít asi různé kmeny.   K vlastní specializaci. Na základě  osobní zkušenosti se domnívám,   že zkrácená doba výcviku k plné  kvalifikaci v oboru je krátká k tomu,   aby naplnila myšlenku Vzdělávacího  programu MZ, který stanovuje,   že u absolventa specializovaného  oboru „se předpokládá schopnost  zastávat samostatné nebo vedoucí  místo v oboru“. Neznám snad  jediného chirurga v naší zemi,   který by po 48 měsících specializačního  výcviku tento předpoklad  splnil. Výhody dvoustupňového  vzdělávání vidím v tom, že pouze  část lékařů po obdržení atestace  prvního stupně pokračovala ve  studiu a praktickém výcviku. Již  z praktického pohledu není možné  všechny vycvičit ve všem. Možná  všeobecná interna dvoustupňový  systém vyřešila atestacemi v endokrinologii,   gastroenterologii,   pneumologii, kardiologii atd.  

 

Kvalifikační dohody

Mladí kolegové si stěžují, že  na mateřském oddělení mohou  absolvovat pouze část výcviku.   Vyšším pracovištěm pak nejsou  cíleně „trénovaní“ v činnostech, ke  kterým se na vlastním pracovišti  nedostanou, a na těchto vyšších  (často fakultních) jsou spíše zneužívaní  k rutinní práci, psaní dokumentace  atd. Že si tento výcvik  platí, víme.   Pokud to za ně platí mateřské  pracoviště, musí podepsat Kvalifikovanou  dohodu, kterou se zavazují  na pracovišti setrvat i po atestaci.   Obávám se obecně, že zejména důraz  na nácvik praktických dovedností,   po kterých pan profesor volá,   není v současném jednostupňovém  systému realizovatelný. Není totiž  ani dost příležitostí to všem umožnit,   a tak v našem oboru je umožněno  splnit část výcviku operacemi  na zemřelém. Prostě všem vše je  v tak krátké době nereálné splnit.  

Bojím se, že systém by mohl vést  k podvádění…  Závěrečnou myšlenkou je  otázka financování celého postgraduálního  výcviku. Uvědomme  si, že zatímco právník, učitel, inženýr  či jiný vysokoškolák je po  promoci pro stát plně využitelný,   edukace lékaře promocí nekončí.   Stát k tomu, aby zajistil pro obyvatele  zdravotní péči, nepotřebuje  „kmenaře“, ale internisty, gynekology,   chirurgy… Ty však získá až  po jejich atestaci. Do té doby jsou  jako samostatně pracující nepoužitelní.   Této polovičatosti financování  vzdělání lékařů nerozumím.   Ukončení vzdělání  lékařů není soukromou věcí jednotlivců,   ale státu, který financoval  jejich zřejmě nejdražší vysokoškolské  vzdělání u nás.


Zdroj: Prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc.