Trošku jsem přidal do kroku. Osoba byla v bílém. Říkal jsem si, že to bude asi některý zdravotník. Ne, nebyl. Čím jsem přicházel blíže, tím bylo evidentnější, že jde o uklizečku. Zaujalo mne, s jakou láskou si vychutnává svou cigaretu. Držela ji pravou rukou a s vysokou frekvencí ji dávala k ústům, potáhla, dala při chůzi zpět do výše své kyčle a poklepala prstem jakože setřese popel. Jenže to opakovala s takovou frekvencí, že se na cigaretě snad ani žádný nemohl během tak krátké doby vytvořit. Jedna perioda trvala asi 12 sekund. Potáhnutí, ke kyčli, oklepat a znova k ústům. No, mám zkušenosti s tím, jak někdo „voní“ cigaretami, když zrovna kouří, takže nešlo o vůni. Trošku se mi objevila v hlavě myšlenka co se asi děje v jejím těle a také řada pacientů, kteří kouřili a skončili s mrtvicí .

Šli jsme tedy dále. Přemýšlel jsem, zda odbočí na infekční oddělení, LDN nebo snad dokonce k nám na neurologii?! Ne, neodbočila. Šla dál – rovně. „Aha, patologie,“ říkám si v duchu. Doteď vcelku zajímavá uklizečka pro mě začala být ne příliš inteligentním člověkem . Vidí denně, jak lidé dopadají a jak je smrt blízko a přesto jí to není inspirací k nekouření. Tak zase příště, paní uklízečko.