Spálená duše - právě takový pocit mívá dlouhodobě ten, kdo si toho na sebe nabral víc, než je v jeho silách unést. Podstatou syndromu vyhoření (někdy se také užívá výraz „vyhasnutí“ - jde o překlad anglického výrazu burn-out) je emoční vyčerpání. Začíná plíživě a nenápadně drobnými projevy, jimž většina lidí nepřikládá důležitost a považuje je za běžnou únavu.

___

___

Jenže projevy se stupňují, až se postižený dostane do stavu, kdy už vůbec není schopen pracovat, dráždí ho přítomnost lidí, má závažné psychické, ale často i fyzické potíže.

Jak se projevuje syndrom vyhoření

Postupně narůstají stavy úzkosti, deprese, podrážděnost, neustálá nervozita, neschopnost se uvolnit. Zvyšuje se také pocit únavy, vyčerpání - a to psychicky i fyzicky, deprese, úzkosti a neurózy se rozvíjejí. Dojem, že je nutné to překonat a pracovat ještě víc a usilovněji, protože jinak se to nedá zvládnout, časem přeroste ve stav, kdy je dotyčnému všechno jedno. Běžná je snaha ulevit si pomocí nejrůznějších „berliček“ (alkohol, cigarety, léky...), z níž se obvykle vyvine závislost na návykových látkách, což následně ještě zvyšuje depresi. Často se u postiženého výrazně změní tělesná váha - buď hodně přibere, nebo naopak zhubne. Objevují se i další fyzické problémy: špatné trávení, bolesti žaludku, bolesti hlavy, bušení srdce, zvýšení tlaku, dýchací potíže, snížená imunita...

Kdo je nejvíc ohrožen burn-out syndromem?

Nejčastěji se syndrom vyhoření objevuje u povolání, kde se pracuje s lidmi: u lékařů, zdravotních sester, učitelů, sociálních pracovníků, úředníků apod. Rizikové jsou profese, které s sebou nesou velkou odpovědnost a u nichž může mít případný omyl velmi závažné důsledky. Více ohroženi jsou lidé, kteří ke své práci původně přistupovali s velkým nadšením a kteří ji chápou jako poslání. Často však syndrom vyhoření postihne také hodně konzumně založené jedince, kteří odmítají snížit pracovní výkon, protože chtějí hodně vydělávat. Nebezpečné je dlouhodobé přetěžování organizmu - ať už délkou pracovní doby (časté přesčasy, dlouhé směny apod.), nebo příliš náročnými úkoly. Nesvědčí také časté noční směny, které napomáhají „rozhodit“ pravidelný životní rytmus.

Léčba syndromu vyhoření

Pokud je postižený schopen „chytit“ syndrom vyhoření v první fázi (což je však velmi vzácné, tu většina lidí podcení), může si ještě dokázat pomoci sám. Musí okamžitě vysadit - vzít si dlouhou dovolenou, jít na neschopenku, dát výpověď. A to bez ohledu na to, že tím přijde o výdělek - to se nedá nic dělat (nezastaví-li se včas, přijde později o výdělek stejně, ale léčba bude náročnější a delší). Je nutné přestat myslet na práci i na peníze a soustředit se na sebe - nikoli však rozebírat okolnosti a vnější vlivy, ale podrobně sledovat a analyzovat, co se děje uvnitř těla, v duši. Důležitá je blízkost milých a známých lidí (příbuzných a přátel) a komunikace s nimi. Vztahy s kolegy, klienty atd. je nutné naopak na čas úplně odsunout. Doporučuje se „probudit v sobě dítě“ - dívat se na vše, jako by to bylo nové, vnímat svět nezaujatě, snažit se radovat z maličkostí, těšit se z běžných věcí. Jakmile se syndrom vyhoření rozvine a potíže zesílí, je nezbytná odborná lékařská pomoc - psychoterapie (někdy i za pomoci psychofarmak) + řešení zdravotních potíží včetně případné závislosti na návykových látkách.

Nezapomínejte na jídlo ... v klidu

Živnou půdou pro vznik nejrůznějších fyzických a psychických problémů je podceňování klidného stravování. Proto se nesnažte nahnat čas tím, že budete jíst při práci. Nejenže si nenadrobíte do klávesnice, ale hlavně dopřejete psychice vydechnout a trávicímu systému pohodlně trávit. Pokud je to aspoň trochu možné, běžte se naobědvat mimo budovu, kde pracujete. Sedte u prostřeného stolu, jezte zvolna, konverzujte při tom o něčem jiném než o práci a nakonec si krátce odpočiňte (třeba pár minut na lavičce v parku).

Prevence aneb 7 rad, jak se vyhnout syndromu vyhoření

1. Nedovolte, aby pracovní povinnosti byly výrazně převládající (nebo dokonce jedinou) vaší životní náplní. Zamyslete se a určete si, kolik času denně, týdně, měsíčně bude patřit vašemu povolání - neměla by to být více než třetina času. A dodržujte to!

2. Stanovte si ve svém osobním „rozvrhu“ pevný čas pro aktivní odpočinek a pevný čas pro rodinu (kdo ji nemá, tak pro přátele) - dohromady vám to musí denně dát nejméně čtyři hodiny!

3. Naučte se správně relaxovat a nedovolte si relaxaci vypouštět s tím, že na ni „nemáte čas“. Najděte si vhodné koníčky (nesouvisející s vaší profesí!) a věnujte se jim aspoň krátce nejméně jednou týdně.

4. Věnujte se cvičením s meditativní složkou (jóga, tai-tchi aj.) a dalšímu pohybu (chůze, jogging, plavání, cyklistika aj.) - hodinu l x týdně nebo 2x týdně půl hodiny.

5. Každý den pobudte aspoň půl hodiny na čerstvém vzduchu (procházka, venčení pejska, práce na zahradě, svačina v parku...).

6. Osvojte si některé jednoduché způsoby meditace a pravidelně se jim věnujte. Každý den aspoň deset minut (ne nutně v celku) nedělejte vůbec nic, na nic nemyslete - prostě „koukejte do blba“.

7. Opakujte si, že nejste nenahraditelní ani jediní na světě, kdo může určitou práci provádět, a že se dá dobře žít i s menším výdělkem.