Máslo za deset korun, litr benzinu za osm a pivo za 2,50 Kčs. Mnozí na tyto ceny rádi dodnes vzpomínají.
Ze svých vzpomínek však vytěsnili jednu podstatnou věc, a to plat či důchod, z nějž si uvedené zboží pořizovali. V přepočtu na dnešní příjmy či důchody totiž nakoupili u většiny zboží mnohem méně. Třeba z čisté mzdy 2 400 Kčs jste v roce 1989 natankovali 300 litrů benzinu. Z nyní podprůměrného příjmu 14 tisíc natankujete litrů pět set.
Některé druhy zboží navíc nezdražily ani nominálně, zejména elektronika či "luxusní" potraviny pak dokonce zlevňovaly. Naopak nejvíce nahoru šly ceny energií a služeb - třeba vodné a stočné zdražilo zhruba padesátinásobně. Ve výsledku však průměrná mzda vzrostla více než sedminásobně, zatímco ceny ani ne pětinásobně.
Pravda není ani to, že se za minulého režimu nezdražovalo. Ceny rostly v průměru o procento až tři ročně, zdražovalo se však skokově. Třeba v roce 1982 zdražilo kilo vepřové pečeně z 30 na 46 Kčs. Růst cen byl běžně sledovanou veličinou.

Nikdo nikomu nic nezáviděl, všichni jsme brali ve fabrice tři tisíce hrubého. Anebo ne?
I za minulého režimu existovaly rozdíly ve mzdách, byť je pravda, že skutečně panovalo větší rovnostářství než nyní. Pro srovnání - v roce 1970, kdy byla průměrná mzda necelé 2 000 Kčs, měl každý padesátý zaměstnanec více než dvojnásobek průměru. V roce 2008 už měl více než dvojnásobek každý desátý.
Tato čísla však nepostihují sféru šedé ekonomiky. Kdo měl možnost kšeftovat s masem, zeleninou či stavebním materiálem, vydělal si bokem výrazně více. Namísto trhu navíc fungovala síť známostí a nepeněžní směna. Kdo neměl potřebné kontakty, měl smůlu a některé druhy zboží pro něj byly prakticky nedostupné.
Týkalo se to zejména elektroniky, fronty však ti méně šťastní stáli prakticky na vše. Rozdíly existovaly i v zásobování jednotlivých regionů - lépe na tom byly oblasti, kde byl rozvinutý těžký průmysl, například Ostravsko.

Sice jsme nemohli za hranice, ale teď stejně necestuji, protože na to nemám peníze, stěžují si někteří lidé s nižšími příjmy.
Odpověď na častou námitku stačí hledat v kupní síle. Z ní vyplývá, že cestování je dnes podstatně levnější, i když na ně zrovna nepřispívají odborové organizace.
Zatímco na konci osmdesátých let stála například týdenní dovolená v Bulharsku zhruba tři tisíce korun, což odpovídalo jedné měsíční hrubé mzdě, dnes se dá podstatně luxusnější týdenní dovolená v Bulharsku pořídit za zhruba deset tisíc. Za průměrnou mzdu jdou takové dovolené ovšem pořídit dvě.
Pokud se někdo spokojí s málem a je ochoten nakupovat dlouho dopředu, lze takovou dovolenou získat téměř za stejnou cenu jako před dvaceti lety, ovšem v dnešních penězích.
A ještě něco - tehdejší cestování prodražovaly "vícenáklady" spojené s možností vůbec vycestovat. Ať už šlo o získání takzvané výjezdní doložky, nebo dokonce devizového příslibu, který byl potřeba k cestám na Západ či do Jugoslávie.
Stát tehdy takovému cestovateli musel dát možnost nakoupit si nedostatkové zahraniční měny. Na každý den šlo oficiálně získat jen malé množství peněz, zbytek se musel sehnat podstatně dráž od veksláků. Rozdíly v kurzu šly až na desetinásobek a takto koupené peníze se do zahraničí musely pašovat. Pokud je celníci objevili, mohli je zabavit a cestovatel si koledoval o zájem Veřejné bezpečnosti.
I to je důvod, proč starším ročníkům i dnes před přechodem zcela otevřených a nehlídaných hranic roste tlak. Navíc bez známých či úplatků byl devizový příslib těžko dosažitelný.

Měl jsem jistotu, že nepřijdu o zaměstnání.
Je fakt, že každý musel mít zaměstnání, jinak by se stal takzvaným příživníkem a mohl skončit až ve vězení. Povinnost být zaměstnán však nevypovídá o tom, zda každý skutečně pracoval nebo měl dobrý plat.
Zákonem o povinné práci vznikala umělá přezaměstnanost, která deklasovala produktivitu práce na minimum. Tím docházelo ke ztrátě její konkurenceschopnosti, která na konci osmdesátých let reálně přiblížila její zhroucení. "Je možné, že nebýt Listopadu, režim by do dvou let stejně padl kvůli problémům ekonomiky.
"V hotelu Pyramida bylo 227 zaměstnanců, reálně jich bylo potřeba tak osmdesát," vzpomíná tehdejší šéf pražského odborářského hotelu Pyramida Viliam Sivek.
Mezi mýty také patří, že každý, kdo měl práci (tedy všichni), hmotně netrpěl. Podle statistik, za socialismu neprezentovaných, žilo v roce 1988 pod sociálním minimem (příjmy nedosahovaly 56 procent celostátního průměru) osm procent obyvatelstva. Z toho se o trochu lépe žilo v Česku, kde takových lidí bylo jen šest až sedm procent, zatímco na Slovensku to byla desetina obyvatel.

Zemědělci, obchodníci a restauratéři jdou po zisku a šidí kvalitu.
Jednotná zemědělská družstva plnila plán díky enormním dávkám hnojiv, která znehodnocovala půdu - v roce 1987 spolkl jeden hektar československého pole téměř 230 kilogramů hnojiv, v roce 2008 toto číslo v Česku kleslo na 110 kilogramů. Zemědělství je i díky tomu ekologičtější.
V porovnání s předrevoluční dobou mají spotřebitelé více informací o tom, z čeho se potraviny skládají - je to na každém obalu, dříve se mohli jenom dohadovat.
Zajít na oběd do restaurace znamenalo ruletu - vybrat tu, kde se z nahrazování potravinářských surovin nestal sport, dalo práci. Nebylo totiž neobvyklé, že se ředilo vše od hořčice až ke značkovému alkoholu. Odlišit dobrou a špatnou hospodu by dnes mělo být jednodušší. Stejnou ruletu si zahráli i zákazníci-pivaři. Lahev bylo nutné proti světlu sledovat, zda není pivo zakalené, do technologie v pivovarech se téměř neinvestovalo.

Vyrazit dnes autem na silnici? Vždyť je to šílenost. Každý den jsou přece ve zprávách obrázky nějaké nehody.
Byť mohou statistiky nehod vypadat hrozivě, ve skutečnosti tato čísla vůbec nejsou tak strašná. Loni zahynulo při dopravních nehodách v Česku 1 076 osob, což je téměř stejně jako v roce 1979. Je tu však jeden podstatný rozdíl - před třiceti lety jezdila po silnicích třetina aut.
Jinými slovy, pravděpodobnost, že se nyní ze své cesty již nevrátíte, výrazně klesla. Na začátku 70. let připadalo 23 mrtvých na 10 tisíc automobilů, loni byla tato hodnota 2,4. Moderní automobily jsou mnohem bezpečnější než vozy, které jezdily za minulého režimu. Navíc v Československu neexistovala až do roku 1989 povinnost být za jízdy připoután bezpečnostními pásy.

Třídil se sběr, sbíraly se slupky z pomerančů, reklamní letáky nezaplavovaly schránky. Prostě jsme se chovali lépe k přírodě a tolik neplýtvali.
Přes proklamovaná hesla minulý režim příliš nešetřil a už vůbec nebyl ekologický. Je nesmysl, že by se tržní ekonomika chovala k přírodě hůře než reálný socialismus.
Vzduch v severních Čechách a na severní Moravě je díky novějším technologiím (na něž dříve nebyly valuty) nesrovnatelně lepší, vyčistily se řeky a díky soukromému vlastnictví i většina příkopů.
Je však fakt, že konzumní společnost více surovin spotřebovává. Například spotřeba papíru vzrostla přibližně trojnásobně na 150 kilogramů na osobu a rok. Nejde to na úkor českých lesů, jejichž rozloha naopak stále roste, spíše na úkor dovozu papíru ze zahraničí. Také se podstatně více třídí, protože údernická hesla nahradily rozšířené zeleno-žluté kontejnery. Češi dokonce třídí jako jedni z nejpilnějších v Evropě, za čímž ještě může být pozitivní vliv socialistických "základek", jež k třídění vedly, na lidi starší třiceti let.
Naopak třeba vodou se dnes plýtvá podstatně méně než dříve. V roce 1989 byla její spotřeba na osobu a den odhadována na 170 litrů, loni byla o sedmdesát litrů nižší. Za poklesem stojí omezení těžkého průmyslu a zlepšení jeho technologií, opravy vodovodních řadů a pochopitelně také trh, který po zvýšení ceny vody donutil lidi k menšímu plýtvání.
A mimochodem - víte, která "surovina" prošla za dvacet let nejrychlejším zhodnocovacím vývojem od ryze plýtvací až k ceně zlata? Čas.

Noviny jsou dnes plné katastrof, ty se dříve vůbec nestávaly.
Ale stávaly. Jen o nich komunistická média neinformovala, protože se jim to nehodilo do krámu. Třeba o výbuchu černobylského reaktoru se první krátká zmínka v novinách objevila až po třech dnech. Navíc u ní nechyběla poznámka, že v jiných zemích se podobné incidenty stávají běžně.
Utajování však bylo běžnou praxí i u domácích tragédií. Když se v roce 1984 zřítila jedna z budov uherskohradišťského podniku Mesit a pod troskami zahynulo 17 osob, domácí média mlčela. "Nikdo nevěděl, co se přesně stalo. O neštěstí jsme se dozvídali pouze ze zpráv rakouské televize, jejíž signál jsme přijímali," vzpomíná jedna z pamětnic události. Zaměstnanci přitom na špatný stav budovy upozorňovali, ale nikdo se jím nezabýval. Režim však držel v tajnosti i řadu dalších věcí. "Třeba statistiky, u kterých byly i údaje o státním plánu, byly tajné," říká statistička Jana Bondyová.

Penzisté celý život pracovali a dneska dostávají almužnu.
Co říkáte raději? Výborně, sklenice je ještě z poloviny plná, nebo škoda, už je z poloviny vypitá? Stejně se lze dívat na životní úroveň důchodce po roce 1989. Důchodci se mají nyní výrazně lépe -měřeno příjmem (důchodem), a tím, co si za něj mohou pořídit. Za dvacet let (1988 až 2008) stoupl průměrný důchod 6,3násobně, ceny jen 4,9krát. Rozdíl je nárůst "materiální" životní úrovně, významně rostla i kvalita života - například ve formě kvalitnější zdravotní péče.
Že to tak část penzistů nevnímá, je způsobeno několika důvody. Prvních deset let žili v minusu - ceny rostly rychleji (ty regulované ještě výrazněji), navyšování důchodů na ně nestačilo. Vyšší inflace jim znehodnotila část úspor, které už neměli šanci doplnit.
Naopak důchodce nového tisíciletí je v daleko lepší situaci (mohl šetřit, chytil vyšší růst platů v 90. letech a vyšší valorizace). V polovině 90. let také klesl poměr mezi průměrným důchodem a průměrnou čistou mzdou ze zhruba šedesáti na padesát procent. Tento průměr však mate - člověk s nízkou mzdou propadne v důchodu minimálně, člověk s nadprůměrným příjmem spadne v důchodu i na méně než pětinu. Dvě věci se za dvacet let nezměnily: penze jsou absurdně rovnostářské a dnešní třicátníci dostanou jen zlomek současných důchodů.

A vše bylo proto lepší.
Námitka, která možná nejvíce generuje všechny ostatní radostné vzpomínky na ČSSR. Proti ní neexistuje argument. Ano, je dobré být mladý a zdravý, i za socialismu.