Nová témata diskuze

Nacházíte se: Zbynekmlcoch.cz Texty Nezařazené Koření - fotografie, název, použití v kuchyni, země původu

Sponzorované odkazy:

  • Luštitelské časopisy

Slovník - hledej:

lékařský
cizí slova
česko-anglický
anglicko-český

Předpověď počasí

Počasí dnes Počasí zítra Počasí pozítří
Další dny...

Vyzkoušejte:

SMS ZDARMA

T-mobile
Telefonica O2

Počet stránek v systému

7307
Koření - fotografie, název, použití v kuchyni, země původu Email
Středa, 30. duben 2008 | Vložil: Martina Linková | Zobrazeno: 39268x
koreni.jpg Taky se vám to už stalo? Podívali jste se do skříňky, kde máte uložena v sáčcích koření různých výrobců. Čtete si nic moc neříkající název a jen marně tápete, na co se to které koření používá? Takže buďte klidní! Mě se to stává vcelku pravidelně. Protože mám rád změny, mám doma spoustu koření, jenže kam s ním? Tedy kam je použít?! Na to mi ode dneška bude nápomocna tato stránka na mém webu.
___

 

Vyhledávání CTRL+F, zadat slovo a kliknout na Hledej

 

 

Obrázek

Název koření

Popis koření

anyz.jpg

Anýz (Pimpinella anisum)

Pochází z Egypta a Sýrie a vedle kmínu je to jedno z nejstarších a nejrozšířenějších koření. Anýz je rostlina, která vyžaduje teplé, chráněné a slunné polohy. Pěstuje se na Balkáně a ve Středomoří, v Rusku a střední Asii, ve Španělsku, Indii, Turecku, Mexiku, na Slovensku i u nás na jižní Moravě. Používá se do některých druhů chleba, do pečiva (balkánská kuchyně), k nakládání červené řepy, do červeného zelí, okurek.Velmi příjemný je v hruškovém a jablečném kompotu. Anýz je možno přidat k dušeným houbám, především k žampiónům. Je velmi oblíben v indické a čínské kuchyni, kde se používá do masitých jídel.

 

 

asafoetida.jpg

Asa foetida (Ferula assa foetida)

Lidový název: čertovo lejno, asa smrdutá, ločidlo
Asa foetida je hojně používána v perské a indické kuchyni, kde nahrazuje česnek a cibuli. Ačkoliv existují výjimky, má asa foetida pověst koření pro vegetariánské pokrmy. Zvláště v jižní Indii je běžnou součástí jídel zvaných souhrnně dal (různé směsi luštěnin a ořechů). Do luštěnin se také přidává pro své pozitivní účinky na trávení a protože působí proti nadýmání.
Jako koření se používá pryskyřice, která se získává z rostlin vzdáleně příbuzných kmínu nebo fenyklu nařezáváním dužnatých stonků a kořenů. Z rostlin vytéká šťáva, která na vzduchu tuhne a postupně mění barvu ze žluté na červenohnědou.
Strašná vůně čerstvé asa foetidy ospravedlní jméno „čertovo lejno“. Pryskyřice je velmi silně aromatická a musí se používat s opatrností. Doporučuje se rozpustit ji v horkém oleji. Má to dva důvody: za prvé, rozpuštěná pryskyřice se lépe dávkuje a rozptýlí se v jídle, a za druhé, vysoká teplota mění chuť a vůni k lepšímu. Při dávkování musíme být opatrní, za dostatečné množství do jídla pro čtyři osoby je považována kulička velikosti hrášku.
Pokud se odvážíme vařit s asa foetidou, nalezneme v ní zajímavou alternativu k česneku a cibuli. Při opatrném dávkování povznese zeleninová i houbová jídla, ale může být použita i na rožněná a pečená masa, zvláště na skopové a na ryby.

 

 

badyan_c.jpg

Badyán celý (Illicium verum)

Lidový název: hvězdičkové koření, čínský anýz, hvězdicový anýz
Do Evropy se dostal až na počátku 17. století. Daleko dříve byl znám v Rusku.V Číně bylo toto koření pěstováno a používáni i jako léčivo již před 3000 lety. Badyán má vůni podobnou anýzu, příjemnou kořenně nasládlou a jemnější chuť než skutečný anýz. Používá se zejména v asijských kuchyních. U nás se většinou přidává do pečiva, perníků, do hruškových a jablečných kompotů a povidel. Do svařeného vína se dávají celé hvězdičky které vypadají nádherně.
Nejvíce badyánu se po celou jeho historii spotřebuje v Číně, která ho ovšem také nejvíce vyprodukuje.

 

 

badyan_ml.jpg

Badyán mletý (Illicium verum)

Lidový název: hvězdičkové koření, čínský anýz, hvězdicový anýz
Do Evropy se dostal až na počátku 17. století. Daleko dříve byl znám v Rusku.V Číně bylo toto koření pěstováno a používáni i jako léčivo již před 3000 lety. Badyán má vůni podobnou anýzu, příjemnou kořenně nasládlou a jemnější chuť než skutečný anýz. Používá se zejména v asijských kuchyních. U nás se většinou přidává do pečiva, perníků, do hruškových a jablečných kompotů a povidel. Do svařeného vína se dávají celé hvězdičky které vypadají nádherně.
Nejvíce badyánu se po celou jeho historii spotřebuje v Číně, která ho ovšem také nejvíce vyprodukuje.

 

 

bazalka.jpg

Bazalka (Ocimum basilicum)

Pochází z jižní Asie. Do evropské kuchyně přišla v 16. století z východní Indie a Íránu. Používá se ke kořenění zeleninových nebo masových polévek, do omáček, karbanátků, salátů, náplně italské pizzy, na těstoviny, do fazolí, okurek, bylinkového másla, octa, tvarohu, při přípravě zvěřiny a ryb. Lze ji přidat do játrové paštiky, vhodná je do pokrmů z masa, vajec, krabů a sýrů. Je to jedno ze základních koření jihoevropských kuchyní.

 

 

bobek_c.jpg

Bobkový list celý (Laurus nobilis)

 

Jako koření ho najdeme v každé domácnosti. Užívá se k úpravě svíčkové, rajské omáčky a smetanové omáčky ke zvěřině. Vavřín je stále zelený keř či strom, který roste ve Středomoří, Íránu, Sýrii a i jinde v subtropických podmínkách. V řecké mytologii měl vavřín významné poslání, a to zprvu spíše jako rostlina posvátná než jako koření. Jako koření se používají sušené listy, které mají specifické aroma a nahořklou chuť. Bobkový list podporuje trávení a chuť k jídlu, a proto je používán v kuchyních mnoha národů při konzervaci masa a ryb, při nakládání zeleniny, hub, okurek, do octa a směsí koření, při úpravě zvěřiny, při opékání masa na rožni atd.

 

 

bobek_ml.jpg

Bobkový list mletý (Laurus nobilis)

 

Jako koření ho najdeme v každé domácnosti. Užívá se k úpravě svíčkové, rajské omáčky a smetanové omáčky ke zvěřině. Vavřín je stále zelený keř či strom, který roste ve Středomoří, Íránu, Sýrii a i jinde v subtropických podmínkách. V řecké mytologii měl vavřín významné poslání, a to zprvu spíše jako rostlina posvátná než jako koření. Jako koření se používají sušené listy, které mají specifické aroma a nahořklou chuť. Bobkový list podporuje trávení a chuť k jídlu, a proto je používán v kuchyních mnoha národů při konzervaci masa a ryb, při nakládání zeleniny, hub, okurek, do octa a směsí koření, při úpravě zvěřiny, při opékání masa na rožni atd.

 

 

pepr_cayensky.jpg

Cayenský pepř (Capsicum frutescens)

 

Koření pod názvem chilli zahrnuje celou škálu papriček od sladkých po extrémně pálivé. Ačkoliv jsou i sladké odrůdy, jsou chilli synonymem pro pálivost. Obsahují totiž látku capsicin, které pocit ostrosti způsobuje. Pálivost se u chilli měří v tzv. Scovillových jednotkách (SHU), kde se měří právě obsah capsaicinu (0,01 % capsicinu = 1500 SHU). Sladké druhy se počítají do 5000 SHU a nejpálivější papričky dosahují až 350000 SHU.
Dnes se pěstuje po celém světě více jak 200 druhů chilli a jejich šlechtěním vznikají stále nové variety. Zpracováním chilli se zabývá celé jedno odvětví. Papričky se používají čerstvé nebo se z nich vyrábí chilli omáčky, papričky se nakládají do oleje i do kyselých nálevů, suší se na slunci, horkým vzduchem nebo kouřem a sušené chilli se používají drcené, mleté i třeba jen sušená semínka .
Cayenský pepř jsou suché, drobné, kuželovité a ostře pálivé chilli papričky které rostli původně v údolí řeky Cayen v dnešní Francouzské Guayaně. Český název „pepř“ vznikl nepřesným překladem z angličtiny, kde „pepper“ znamená jak pepř, tak i papriku, včetně chilli.
Tato odrůda dosahuje pálivosti kolem 50000 SHU a patří mezi ostřejší chilli.

 

 

chilli_drc_210.jpg

Chilli drcené (Capsicum frutescens)

 

Koření pod názvem chilli zahrnuje celou škálu papriček od sladkých po extrémně pálivé. Ačkoliv jsou i sladké odrůdy, jsou chilli synonymem pro pálivost. Obsahují totiž látku capsicin, která pocit ostrosti způsobuje. Pálivost se u chilli měří v tzv. Scovillových jednotkách (SHU), kde se měří právě obsah capsicinu (0,01 % capsicinu = 1500 SHU). Sladké druhy se počítají do 5000 SHU a nejpálivější papričky dosahují až 350000 SHU. Toto drcené chilli obsahuje 15 % semen a dosahuje pálivost 100 000 SHU. Výborně se hodí do mlýnků nebo do kořenících směsí.

 

 

chilli_ml.jpg

Chilli mleté (Capsicum frutescens)

 

Koření pod názvem chilli zahrnuje celou škálu papriček od sladkých po extrémně pálivé. Ačkoliv jsou i sladké odrůdy, jsou chilli synonymem pro pálivost. Obsahují totiž látku capsicin, které pocit ostrosti způsobuje. Pálivost se u chilli měří v tzv. Scovillových jednotkách (SHU), kde se měří právě obsah capsaicinu (0,01 % capsicinu = 1500 SHU). Sladké druhy se počítají do 5000 SHU a nejpálivější papričky dosahují až 350000 SHU.
Dnes se pěstuje po celém světě více jak 200 druhů chilli a jejich šlechtěním vznikají stále nové variety. Zpracováním chilli se zabývá celé jedno odvětví. Papričky se používají čerstvé nebo se z nich vyrábí chilli omáčky, papričky se nakládají do oleje i do kyselých nálevů, suší se na slunci, horkým vzduchem nebo kouřem a sušené chilli se používají drcené, mleté i třeba jen sušená semínka .
Univerzální, ostře pálivé chilli pro běžné použití. Pálivost se pohybuje mezi 60000 až 80000 SHU v závislosti na úrodě.

 

 

chilli_pap_m2.jpg

Chilli papričky malé (Capsicum frutescens)

 

Jsou to plody především exotických druhů křovitých paprik, rostoucích v tropech a subtropech Indie, Číny, Japonska, Vietnamu, Afriky, Jižní a Střední Ameriky - zvláště Mexika. Ostré papriky obsahují více palčivé látky kapsicinu, dále barviva, silice, také vitamíny (C, karotén, B), minerály apod. Nedoporučují se při podrážděném žaludku a nemocích střev, ale v přiměřených dávkách působí na žaludek lépe než pepř. V pokrmech je kombinujeme zpravidla se sladkou paprikou. Přidávají se do pokrmů celé - na porce pro 4 osoby stačí 1 - 2 ks - nechají se povařit a vyjmou se. Hodí se do gulášů, zelných pokrmů, mexických, indických a čínských jídel, drštkové polévky, dušených směsí zeleniny a rýžových pokrmů.
Chilli papričky malé jsou odrůda Bird's eye (jedna z nejostřejších) Její pálivost je 150000 až 200000 SHU. Používají se převážně v celku a jejich dávkování musí být velice opatrné. Doporučená dávka jsou 2 papričky do jídla pro 4 osoby.

 

 

chilli_pap_v.jpg

Chilli papričky velké (Capsicum frutescens)

 

Jsou to plody především exotických druhů křovitých paprik, rostoucích v tropech a subtropech Indie, Číny, Japonska, Vietnamu, Afriky, Jižní a Střední Ameriky - zvláště Mexika. Ostré papriky obsahují více palčivé látky kapsicinu, dále barviva, silice, také vitamíny (C, karotén, B), minerály apod. Nedoporučují se při podrážděném žaludku a nemocích střev, ale v přiměřených dávkách působí na žaludek lépe než pepř. V pokrmech je kombinujeme zpravidla se sladkou paprikou. Přidávají se do pokrmů celé - na porce pro 4 osoby stačí 1 - 2 ks - nechají se povařit a vyjmou se. Hodí se do gulášů, zelných pokrmů, mexických, indických a čínských jídel, drštkové polévky, dušených směsí zeleniny a rýžových pokrmů.
Chilli papričky velké jsou odrůda Aji Mono a jsou pěstované v Číně. Velice pěkné papričky s pálivostí kolem 100000 SHU. Používají se převážně v celku a to na nakládání zeleniny nebo třeba do utopenců.

 

 

chilli_pik.jpg

Chilli pikant (Capsicum frutescens)

 

Jsou to plody především exotických druhů křovitých paprik, rostoucích v tropech a subtropech Indie, Číny, Japonska, Vietnamu, Afriky, Jižní a Střední Ameriky - zvláště Mexika. Ostré papriky obsahují více palčivé látky kapsicinu, dále barviva, silice, také vitamíny (C, karotén, B), minerály apod. Nedoporučují se při podrážděném žaludku a nemocích střev, ale v přiměřených dávkách působí na žaludek lépe než pepř. V pokrmech je kombinujeme zpravidla se sladkou paprikou. Přidávají se do pokrmů celé - na porce pro 4 osoby stačí 1 - 2 ks - nechají se povařit a vyjmou se. Hodí se do gulášů, zelných pokrmů, mexických, indických a čínských jídel, drštkové polévky, dušených směsí zeleniny a rýžových pokrmů.
Chilli pikant je sladká odrůda chilli, výborně se hodí do omáček i do gulášů. Má výraznou a jasnou chuť chilli, ale není pálivé.

 

 

cibule_gr.jpg

Cibule granulovaná (Allium cepa)

 

Zmínky o cibuli nacházíme v nejdávnější historii. Původ má ve střední Asii a dále ve středozemní oblasti, cibule sečka pochází z Číny a cibule šalotka z habešské oblasti. Cibulové zeleniny se pěstují po celém světě, hodně v Nizozemí, Polsku, Egyptě, Španělsku a i naše cibule nemá špatný zvuk ve světovém obchodě. Je to základní kořenící součástí při přípravě masitých jídel, polévek, salátů, nakládaných zelenin, omáček, dušených zelenin, různých paštik a pomazánek.

 

 

cibule_pr.jpg

Cibule mletá (Allium cepa)

 

Zmínky o cibuli nacházíme v nejdávnější historii. Původ má ve střední Asii a dále ve středozemní oblasti, cibule sečka pochází z Číny a cibule šalotka z habešské oblasti. Cibulové zeleniny se pěstují po celém světě, hodně v Nizozemí, Polsku, Egyptě, Španělsku a i naše cibule nemá špatný zvuk ve světovém ob chodě. Je to základní kořenící součástí při přípravě masitých jídel, polévek, salátů, nakládaných zelenin, omáček, dušených zelenin, různých paštik a pomazánek.

 

 

cibule_pl.jpg

Cibule plátky (Allium cepa)

 

Zmínky o cibuli nacházíme v nejdávnější historii. Původ má ve střední Asii a dále ve středozemní oblasti, cibule sečka pochází z Číny a cibule šalotka z habešské oblasti. Cibulové zeleniny se pěstují po celém světě, hodně v Nizozemí, Polsku, Egyptě, Španělsku a i naše cibule nemá špatný zvuk ve světovém ob chodě. Je to základní kořenící součástí při přípravě masitých jídel, polévek, salátů, nakládaných zelenin, omáček, dušených zelenin, různých paštik a pomazánek.

 

 

cit_kura3.jpg

Citronová kůra (Citrus limon)

 

Jemně mletá kůra ze španělských citronů pěstovaných bez chemického ošetření. Má široké použití zejména do sladkých pokrmů, do ovocných moučníků, perníků, vdolků apod. Výborná na ryby, do pomazánek, na čínské pokrmy.

cumin_c.jpg

Cumin celý (Cuminum cyminum)

 

Lidový název: římský kmín, džira
Je to koření především arabských a muslimských zemí, ale také dalších zemí kolem Středozemního moře, dále USA, Mexika, Brazílie, Argentiny - tedy střední Ameriky, také Asie, Afriky i Austrálie. Má odlišnou, výraznou chuť i vůni než náš kmín. Pro svou výraznou chuť i aróma se používají menší dávky - celého nebo mletého kmínu. Je součástí kari koření a dalších směsí. V řadě zemí je oblíben i při pečení chleba, pečiva, při výrobě salámů, sýrů. V Africe se dává do pokrmů tadžin, kuskus. Ve Španělsku se míchá se skořicí, v arabských zemích s koriandrem, kurkumou a kardamomem. Směsím koření dodává „exotickou“ chuť a aroma.

 

 

cumin_ml.jpg

Cumin mletý (Cuminum cyminum)

 

Lidový název: římský kmín, džira
Je to koření především arabských a muslimských zemí, ale také dalších zemí kolem Středozemního moře, dále USA, Mexika, Brazílie, Argentiny - tedy střední Ameriky, také Asie, Afriky i Austrálie. Má odlišnou, výraznou chuť i vůni než náš kmín. Pro svou výraznou chuť i aróma se používají menší dávky - celého nebo mletého kmínu. Je součástí kari koření a dalších směsí. V řadě zemí je oblíben i při pečení chleba, pečiva, při výrobě salámů, sýrů. V Africe se dává do pokrmů tadžin, kuskus. Ve Španělsku se míchá se skořicí, v arabských zemích s koriandrem, kurkumou a kardamomem. Směsím koření dodává „exotickou“ chuť a aroma.

 

 

cernucha.jpg

Černucha (Nigella sativa)

 

Lidový název: černý kmín, nigela, semena černé cibule
Černucha má široké použití hlavně v Indii a na středním východě. Používá se k okořenění chleba, pečiva, sýrů, luštěnin apod. Je součástí směsí koření Karí a různých druhů Másal. Má příjemnou mírně ostrou chuť, něco mezi cibulí, mákem a pepřem. Černucha je koření pro toho, kdo rád experimentuje. Dobře se doplňuje s koriandrem a novým kořením, saturejkou a tymiánem.

 

 

cesnek_gr.jpg

Česnek granule (Allium sativum)

 

Planá forma kuchyňského česneku pochází ze střední Asie, je příbuzný cibuli, póru, pažitce. Česnek má dávnou historii v lidské výživě a lze říci, že je to vůbec nejzdravější zelenina. Celá rostlina je prosycena pronikavou česnekovou vůní, kterou způsobují silice obsahující síru. Česnek je výrazná pochutina, která se uplatňuje snad v každé kuchyni. Hodně se používá ve francouzské, ale i anglické, italské, španělské, židovské, čínské, indické i jinde. Je nezbytný při úpravě skopového masa, v uzeninách, v karbanátcích, do omáček, majonéz, salátů, polévek, při domácích zabijačkách, do bramborových jídel apod.

 

 

cesnek_v_gr.jpg

Česnek granule velké (Allium sativum)

 

Planá forma kuchyňského česneku pochází ze střední Asie, je příbuzný cibuli, póru, pažitce. Česnek má dávnou historii v lidské výživě a lze říci, že je to vůbec nejzdravější zelenina. Celá rostlina je prosycena pronikavou česnekovou vůní, kterou způsobují silice obsahující síru. Česnek je výrazná pochutina, která se uplatňuje snad v každé kuchyni. Hodně se používá ve francouzské, ale i anglické, italské, španělské, židovské, čínské, indické i jinde. Je nezbytný při úpravě skopového masa, v uzeninách, v karbanátcích, do omáček, majonéz, salátů, polévek, při domácích zabijačkách, do bramborových jídel apod.

 

 

cesnek_medvedi_210.jpg

Česnek medvědí (Allium ursinum)

 

Samostatným druhem je bylina medvědí česnek, rostoucí divocev lesích a mokřinách ve střední a východní Evropě. V kuchyni se používají listy, které mají příjemnou vůni i chuť podobnou česneku a pórku. Medvědí česnek se používá za studena, protože tepelnou úpravou rychle ztrácí chuť i vůně. Je výborný do pomazánek, bylinkových másel nebo na sýry.

 

 

cesnek_platky.jpg

Česnek plátky (Allium sativum)

 

Planá forma kuchyňského česneku pochází ze střední Asie, je příbuzný cibuli, póru, pažitce. Česnek má dávnou historii v lidské výživě a lze říci, že je to vůbec nejzdravější zelenina. Celá rostlina je prosycena pronikavou česnekovou vůní, kterou způsobují silice obsahující síru. Česnek je výrazná pochutina, která se uplatňuje snad v každé kuchyni. Hodně se používá ve francouzské, ale i anglické, italské, španělské, židovské, čínské, indické i jinde. Je nezbytný při úpravě skopového masa, v uzeninách, v karbanátcích, do omáček, majonéz, salátů, polévek, při domácích zabijačkách, do bramborových jídel apod.

 

 

cesnek_pr.jpg

Česnek prášek (Allium sativum)

 

Planá forma kuchyňského česneku pochází ze střední Asie, je příbuzný cibuli, póru, pažitce. Česnek má dávnou historii v lidské výživě a lze říci, že je to vůbec nejzdravější zelenina. Celá rostlina je prosycena pronikavou česnekovou vůní, kterou způsobují silice obsahující síru. Česnek je výrazná pochutina, která se uplatňuje snad v každé kuchyni. Hodně se používá ve francouzské, ale i anglické, italské, španělské, židovské, čínské, indické i jinde. Je nezbytný při úpravě skopového masa, v uzeninách, v karbanátcích, do omáček, majonéz, salátů, polévek, při domácích zabijačkách, do bramborových jídel apod.

 

 

estragon.jpg

Estragon (Artemisia dracunculus)

 

Tato rostlina má svůj původ ve střední a jihozápadní Asii. Proto je estragon tak častý v kuchyni Arménů a Turků. Je to základní zelené koření francouzské "vysoké kuchyně". Estragon se často používá k aromatizování vinných nebo ovocných octů, bylinkových másel, do nádivek, drůbeže, k pečeným a dušeným masům, do omáček, majonéz, při výrobě hořčice, při nakládání zeleniny (okurek, rajčat), do salátů, polévek, marinád, omelet, k jemným zeleninám atd.

 

 

fenykl.jpg

Fenykl (Foeniculum vulgare)

 

Fenykl užívá lidstvo jako koření i lék již velmi dlouho. Všechny starověké kulturní národy si ho vážily pro jeho příjemné aroma a léčivost. Pěstuje se v teplejších oblastech Evropy: Francii, Španělsku, Balkánu, také v asijských zemích, u nás na jižní Moravě. Fenykl se používá především ve francouzské a italské kuchyni. Jako koření se používá především do rybích polévek, k dušeným masům, do tvarohových a sýrových jídel, omáček, bylinkového másla, do salátů, při konzervaci zelenin (červená řepa, okurky), do sladkého pečiva a chleba, při výrobě likérů apod.

 

 

glutaman.jpg

Glutaman (Wej - su)

 

Mononatrium glutaman zvaný také glutamat vlastně není koření. Je to aminokyselina, dnes vyráběná synteticky. Má zvláštní vlastnost zvýraznit typickou vlastní chuť připraveného pokrmu. Dříve byl v Číně a Japonsku získáván z rostlin. Tento krystalický bílý prášek je nutno používat v malých dávkách - asi do půl čajové lžičky na 1 litr nebo kilogram pokrmu, nepředávkovat. Nedoporučuje se dětem do 3 let, někdy po něm mohou trpět alergií. Glutaman sodný je součástí mnoha směsí koření, kterým propůjčuje své vlastnosti - zvýraznění osobité chuti pokrmu. Používá se do polévek, omáček, omelet, v japonské a čínské kuchyni, všude tam, kde pokrmu "něco chybí".

 

 

horcice_hneda_c.jpg

Hořčice hnědá (Brassica nigra)

 

Hořčice hnědá, občas také nazývána černá, je velice rozšířená a oblíbená v indické kuchyni. Na rozdíl od žluté hořčice má výraznější a silnější chuť a používá se téměř výhradně v celém stavu, a to i při vaření a pečení. Aby hořčice změkla a uvolnilo se její aroma, většinou se před přípravou praží, buď na másle nebo oleji, případně nasucho. Z černá hořčice se také lisuje kvalitní olej, oblíbený v celé severní Indii ale v západním světě je takřka neznámý. U nás se používá buď při nakládání zeleniny (oblíbená je kombinace se žlutou hořčicí) nebo do indických specialit.

 

 

horcice_z_c.jpg

Hořčice žlutá celá (Sinapis alba)

 

Pochází pravděpodobně z jižní Evropy a dnes je pěstovaná téměř ve všech zemích s mírným klimatem. Nejčastějším využitím hořčičných semen je výroba hořčice (ve světě existuje nespočet variant ze semen mletých i nahrubo drcených). Hořčice má ostrou chuť a čpavou vůni. Celého semena hořčice se používá při konzervaci zeleniny - zelí, červené řepy, okurek, hub, při konzervaci ryb. Celá hořčice se může rozpálit v horkém oleji, čímž dostane lahodnou oříškovou chuť. Mletá se používá do směsí koření a na dochucení masa při nakládání a grilování.

 

 

horcice_z_ml.jpg

Horčice žlutá mletá (Sinapis alba)

 

Pochází pravděpodobně z jižní Evropy a dnes je pěstovaná téměř ve všech zemích s mírným klimatem. Nejčastějším využitím hořčičných semen je výroba hořčice (ve světě existuje nespočet variant ze semen mletých i nahrubo drcených). Hořčice má ostrou chuť a čpavou vůni. Celého semena hořčice se používá při konzervaci zeleniny - zelí, červené řepy, okurek, hub, při konzervaci ryb. Celá hořčice se může rozpálit v horkém oleji, čímž dostane lahodnou oříškovou chuť. Mletá se používá do směsí koření a na dochucení masa při nakládání a grilování.

 

 

hrebicek_c.jpg

Hřebíček celý (Eugenia caryophyllata)

 

Toto každému známé koření, plné vůně, jsou sušená nerozvitá květné poupata tropického stromu hřebíčkovce. Stejně jako poupata voní i listy. Jako koření se sklízejí poupata v období, kdy ze zelené barvy přecházejí do červené, v této době mají nejvíc aromatických látek. Kvalitní hřebíček má být tmavohnědý, se světlejším poupátkem a pokud stisknete nehtem „stopku“ objeví se malé množství oleje. Hřebíček se používá při speciální úpravě masa, v uzenářství, likérnictví, při nakládání zeleniny a hub, do omáček a kečupů, v menším množství i do vývarů. Mletý se přidává do perníků, koláčků a vánočního pečiva.

 

 

hrebicek_ml.jpg

Hřebíček mletý (Eugenia caryophyllata)

 

Toto každému známé koření, plné vůně, jsou sušená nerozvitá květné poupata tropického stromu hřebíčkovce. Stejně jako poupata voní i listy. Jako koření se sklízejí poupata v období, kdy ze zelené barvy přecházejí do červené, v této době mají nejvíc aromatických látek. Kvalitní hřebíček má být tmavohnědý, se světlejším poupátkem a pokud stisknete nehtem „stopku“ objeví se malé množství oleje. Hřebíček se používá při speciální úpravě masa, v uzenářství, likérnictví, při nakládání zeleniny a hub, do omáček a kečupů, v menším množství i do vývarů. Mletý se přidává do perníků, koláčků a vánočního pečiva.

 

 

jalovec_c.jpg

Jalovec celý (Juniperus communis)

 

Plody jalovce byly jako koření používány již ve staré římské kuchyni. Jalovčinky obsahují tři semena a jsou tmavě modrohnědě zbarveny. Mají nasládlou a výrazně pryskyřičnou chuť i vůni. Jalovec se hlavně užívá při kořenění zvěřiny, drceným jalovcem se obaluje očištěná zvěřina před úpravou, aby "dozrála". Přidávají se i do rybích marinád. Koření se jimi kysané zelí, hlavně v Německu a v Alsasku, někdy se přidávají do guláše, chceme-li mu dodat "divokou" příchuť, ale i při pečení drůbeže. Jsou součástí různých směsí koření, dají se použít spolu s koriandrem k nakládání masa před uzením. Používá se k výrobě Ginu a Borovičky.

 

 

jalovec_ml.jpg

Jalovec mletý (Juniperus communis)

 

Plody jalovce byly jako koření používány již ve staré římské kuchyni. Jalovčinky obsahují tři semena a jsou tmavě modrohnědě zbarveny. Mají nasládlou a výrazně pryskyřičnou chuť i vůni. Jalovec se hlavně užívá při kořenění zvěřiny, drceným jalovcem se obaluje očištěná zvěřina před úpravou, aby "dozrála". Přidávají se i do rybích marinád. Koření se jimi kysané zelí, hlavně v Německu a v Alsasku, někdy se přidávají do guláše, chceme-li mu dodat "divokou" příchuť, ale i při pečení drůbeže. Jsou součástí různých směsí koření, dají se použít spolu s koriandrem k nakládání masa před uzením. Používá se k výrobě Ginu a Borovičky.

 

 

kardamom_ml.jpg

Kardamom mletý (Elettaria cardamomum)

 

Lidový název: egypský pepř, mouřeninský pepř
Jako koření a léčivo byl kardamom znám již starým Řekům a Římanům. U nás je jako samostatné koření méně známý. Největší oblibu měl a dosud má v zemích Orientu, kde je velmi používaným kořením a přidávají ho zde i do čaje a kávy. Tento tropický, bylinný keř roste ve vlhkých pralesích v Indii, na Srí Lance, Sumatře a v Číně. Plody jsou tobolky, které obsahují větší počet semen. Podle způsobu zpracování známe kardamom bělený a nebělený, celý nebo i mletý. Semena kardamomu mají silnou kafrovitou vůni a palčivou chuť. Na Středním východě se přidává do čaje a v Egyptě do kávy. U nás se nejčastěji používá do sladkého pečiva (perníky, koláčky) a malém množství do uzenin.

 

 

kardamom_sem.jpg

Kardamom semínka (Elettaria cardamomum)

 

Lidový název: egypský pepř, mouřeninský pepř
Země původu: Guatemala

Jako koření a léčivo byl kardamom znám již starým Řekům a Římanům. U nás je jako samostatné koření méně známý. Největší oblibu měl a dosud má v zemích Orientu, kde je velmi používaným kořením a přidávají ho zde i do čaje a kávy. Tento tropický, bylinný keř roste ve vlhkých pralesích v Indii, na Srí Lance, Sumatře a v Číně. Plody jsou tobolky, které obsahují větší počet semen. Podle způsobu zpracování známe kardamom bělený a nebělený, celý nebo i mletý. Semena kardamomu mají silnou kafrovitou vůni a palčivou chuť. Na Středním východě se přidává do čaje a v Egyptě do kávy. U nás se nejčastěji používá do sladkého pečiva (perníky, koláčky) a malém množství do uzenin.

 

 

kardamom_tob.jpg

Kardamom tobolky (Elettaria cardamomum)

 

Lidový název: egypský pepř, mouřeninský pepř
Země původu: Guatemala

Jako koření a léčivo byl kardamom znám již starým Řekům a Římanům. U nás je jako samostatné koření méně známý. Největší oblibu měl a dosud má v zemích Orientu, kde je velmi používaným kořením a přidávají ho zde i do čaje a kávy. Tento tropický, bylinný keř roste ve vlhkých pralesích v Indii, na Srí Lance, Sumatře a v Číně. Plody jsou tobolky, které obsahují větší počet semen. Podle způsobu zpracování známe kardamom bělený a nebělený, celý nebo i mletý. Semena kardamomu mají silnou kafrovitou vůni a palčivou chuť. Na Středním východě se přidává do čaje a v Egyptě do kávy. U nás se nejčastěji používá do sladkého pečiva (perníky, koláčky) a malém množství do uzenin.

 

 

kmin_c.jpg

Kmín celý (Carum carvi)

 

Kmín luční nebo také kořenný je jedním z vůbec nejstarších koření. Pro svou aromatickou vůni byl považován za rostlinu, která chrání před zlými kouzly. Roste planě na našich lukách, v celé střední a severní Evropě, na Sibiři a v Přední Asii. Jsou vyšlechtěny kulturní odrůdy kmínu. Kmín se pěstuje u nás, v Nizozemí, Rusku a Ukrajině, prakticky ve všech zemích střední Evropy i jinde. Koření se jím bylinkové a bramborové polévky, saláty, používá se do bylinkových omáček, pomazánek z tvarohu, pod dušená masa. Je to nenahraditelné koření do žitného chleba, pečiva, k pečením, do kořenných směsí, do omáček, polévek pomazánek, při vaření brambor, ke konzervaci, při výrobě likérů atd. Kmín lze používat jak celý, tak i mletý.

 

 

kmin_drc.jpg

Kmín drcený (Carum carvi)

 

Kmín luční nebo také kořenný je jedním z vůbec nejstarších koření. Pro svou aromatickou vůni byl považován za rostlinu, která chrání před zlými kouzly. Roste planě na našich lukách, v celé střední a severní Evropě, na Sibiři a v Přední Asii. Jsou vyšlechtěny kulturní odrůdy kmínu. Kmín se pěstuje u nás, v Nizozemí, Rusku a Ukrajině, prakticky ve všech zemích střední Evropy i jinde. Koření se jím bylinkové a bramborové polévky, saláty, používá se do bylinkových omáček, pomazánek z tvarohu, pod dušená masa. Je to nenahraditelné koření do žitného chleba, pečiva, k pečením, do kořenných směsí, do omáček, polévek pomazánek, při vaření brambor, ke konzervaci, při výrobě likérů atd. Kmín lze používat jak celý, tak i mletý.

 

 

kmin_ml.jpg

Kmín mletý (Carum carvi)

 

Kmín luční nebo také kořenný je jedním z vůbec nejstarších koření. Pro svou aromatickou vůni byl považován za rostlinu, která chrání před zlými kouzly. Roste planě na našich lukách, v celé střední a severní Evropě, na Sibiři a v Přední Asii. Jsou vyšlechtěny kulturní odrůdy kmínu. Kmín se pěstuje u nás, v Nizozemí, Rusku a Ukrajině, prakticky ve všech zemích střední Evropy i jinde. Koření se jím bylinkové a bramborové polévky, saláty, používá se do bylinkových omáček, pomazánek z tvarohu, pod dušená masa. Je to nenahraditelné koření do žitného chleba, pečiva, k pečením, do kořenných směsí, do omáček, polévek pomazánek, při vaření brambor, ke konzervaci, při výrobě likérů atd. Kmín lze používat jak celý, tak i mletý.

 

 

kopr.jpg

Kopr (Anethum graveolens)

 

Kopr je jedna ze staročeských vonných bylin, které se používá dodnes.Pochází z Orientu, z Íránu a z Přední Indie. Bývá často součástí kořenných směsí. Koprová nať je velmi vhodná do okurkového salátu, lze ji přidat i do hlávkového, rajčatového a bramborového salátu. Dává se do tvarohových pomazánek, do omáček a polévek. Kopr se někde přidává do kysaného zelí nebo salátu z kysaného zelí. Celé rostliny kopru se přidávají k nakládané zelenině (okurkám, cibulkám), koprová nať se přidává do bylinkového octa a do bylinkového másla. Používá se i do vaječných jídel, je vhodný i k rybám a k masům dušeným na bylinkové směsi.

 

 

koriandr_c.jpg

Koriandr celý (Coriandrum sativum)

 

Lidový název: kyšinec
Koriandr pochází z východního Středomoří a západní Asie. Koriandr se dá pěstovat i u nás. Dobře vyzrálé plody jsou příjemně aromatické, mají nasládlou a palčivou chuť. Jako koření se v mírné dávce užívá v gruzínské a latinskoamerické kuchyni, pro svoji specifickou aromatickou vůni. Tvoří součást směsí Karí. Používá se hodně v kuchyni indické, anglické i německé, ale i ve středozemní. Je vhodný při nakládání hub, červené řepy, zelí, do směsí koření, do pečiva, při uzení masa a výrobě uzenin, do omáček, při dušení masa, do likérů, při výrobě cukrovinek.

 

 

koriandr_listky.jpg

Koriandr lístky (Coriandrum sativum)

 

Lidový název: Cilantro
Země původu: Německo

Koriand je velmi starou rostlinou, která byla známa již ve starém Egyptě. Z rostliny se zpracovává takřka vše - lístky, plody a dokonce i kořen. Celá rostlina včetně plodů má velmi silné aroma. Svoji typickou sladce aromatickou vůni získává až procesem sušení. Lístky koriandu se nejvíce používají v thajské, indické ale hlavně v mexické kuchyni. Tam se používá do ostrých i jemných omáček i dresingů. V mexických kuchařkách můžeme nať koriandu najít pod označením cilantro.

 

 

koriandr_ml.jpg

Koriandr mletý (Coriandrum sativum)

 

Koriandr pochází z východního Středomoří a západní Asie. Koriandr se dá pěstovat i u nás. Dobře vyzrálé plody jsou příjemně aromatické, mají nasládlou a palčivou chuť. Jako koření se v mírné dávce užívá v gruzínské a latinskoamerické kuchyni, pro svoji specifickou aromatickou vůni. Tvoří součást směsí Karí. Používá se hodně v kuchyni indické, anglické i německé, ale i ve středozemní. Je vhodný při nakládání hub, červené řepy, zelí, do směsí koření, do pečiva, při uzení masa a výrobě uzenin, do omáček, při dušení masa, do likérů, při výrobě cukrovinek.

 

 

kurkuma.jpg

Kurkuma (Curcuma longa)

 

Jako žluté sušené oddenky nebo jako žlutý prášek byla kurkuma známa v Evropě už ve starověku. Z Indie a ze Srí Lanky ji tehdy dováželi arabští obchodníci. Ve středověku byla v Evropě známa pod jménem "indický šafrán". V té době byla používána spíše jako léčivo a barvivo než jako koření. Tato tropická bylina původem z jihovýchodní Asie se pěstuje pro oddenky nazývané také "žlutý zázvor". Kurkuma obsahuje silici s charakteristickou ostrou vůní a jasně žluté barvivo zvané kurkumin. Toto lidskému zdraví neškodné barvivo se používá k barvení másla, tuků, sýrů, mastí i likérů, ale mohou se jím barvit i jiné materiály jako látky, dřevo apod. Pro význačnou kořennou chuť se kurkumy používá jako koření při přípravě různých omáček, přidává se do hořčice, používá se dále k přípravě tekutého koření - vorcesterské omáčky a nejrůznějších druhů koření Karí.

 

 

libecek.jpg

Libeček (Levisticum officinale)

 

Pochází z Přední Asie a planě roste i v jižní Evropě. Koření se jím polévka z brambor a česneku, tzv. oukrop, nebo bylinková polévka vařená kolem velikonoc, kdy bylo zvykem sníst "něco zeleného". Do pokrmů nedáváme libečku mnoho, je příliš aromatický. Libeček přidáváme do hovězích vývarů, do bramborové polévky, do hrachové polévky a vůbec do zeleninových bílých polévek. Libečkem můžeme kořenit rajčatový a paprikový salát, přidávat jej nadrobno rozsekaný do nádivek, karbanátků, k dušeným masům se zeleninou, do tvarohu, do pomazánek, bylinkového másla, do rozmanitých omáček. Dodává jídlům aromatickou masovou příchuť.

 

 

majoranka.jpg

Majoránka (Majorana hortensis)

 

Staří Římané, Egypťané a Řekové ji považovali víc za léčivou rostlinu než za koření. Kdysi se z ní připravoval i nápoj lásky. Ale také dnes je majoránka nepostradatelná jako jedno z nejdůležitějších koření. Původem je ze severní Afriky, Přední Asie a jižní Evropy, kde se také nejvíce pěstuje. Jako koření se používá majoránka drhnutá, což je směs listů a květů. Nechybí ani v amerických a afrických jídlech. Koření se jí polévky - hrachová, bramborová, dušená masa - skopové, hovězí, karbanátky, drůbež, dává se do paštik, do uzenin - a samozřejmě je nutná při výrobě jaternic. Majoránka je součástí směsí bylinkového koření v Itálii, ve Francii i ve Španělsku.

 

 

mata.jpg

Máta peprná (Mentha piperita)

 

Máta peprná mívala své slavné místo i ve staročeské kuchyni. Dnes se u nás používá jako léčivá rostlina. Mátou voní především jídla Angličanů, ale považuje si ji arabská, francouzská, balkánská i italská kuchyně. Angličané mají svou slavnou "mint sauce" z čerstvých lístků máty. Máta se přidává i do míchaných alkoholických i nealkoholických nápojů. Mátou kořenili již staří Římané a z té doby se zachovala i v řadě předpisů středomořské kuchyně. Mátu můžeme použít samotnou nebo ve směsi s ostatními bylinkami, nejčastěji se šalvějí, ale i s yzopem, saturejkou, libečkem, estragonem aj. Dáváme ji do nádivek, do sekaných mas (karbanátky, sekaná), přidává se také do smetanových sýrů, tvarohových pomazánek, k dušené zelenině (karotka, pór, mladá kapusta). Sušenou mátu peprnou neskladujeme déle než rok a uchováváme ji v dobře utěsněné nádobce.

 

 

mus_kvet_c.jpg

Muškátový květ celý (Myristica fragrans)

 

Muškátový ořech i květ pocházejí z jediného ozdobného tropického stálezeleného stromu zvaný Macizeň pravá. Jeho pravlastí je ostrov Banda na Molukách. Dnes jsou Moluky součástí Indonésie, která je v současnosti nejvýznamnějším producentem (roční produkce je až 7000 tun). Mezi další současné významné pěstitele se řadí ostrov Grenada, která má muškátový oříšek i ve státním znaku. V 10. století jej znali Arabové a ve 12. století byl i v Evropě ctěn jako neobyčejně vzácné koření i lék. Plod je bobule s jedním semenem (muškátový ořech). Semeno je kryto míškem. Ten se odtrhává, suší a přichází do obchodu jako "muškátový květ" (macis). Holé jádro se síťovým povrchem a mramorovým vnitřkem je "muškátový ořech". Kvalitní muškátový ořech má mít příčný průřez bez dutin, má příjemně vonět a kořenně, poněkud palčivě chutnat. Používají se do masitých jídel, polévek, ragú, do pečiva, mají značné uplatnění v potravinářském průmyslu, ale i v parfumérii a likérnictví. Muškátový květ se používá v malých dávkách pro svojí výraznou vůni.

 

 

mus_kvet_ml.jpg

Muškátový květ mletý (Myristica fragrans)

 

Muškátový ořech i květ pocházejí z jediného ozdobného tropického stálezeleného stromu zvaný Macizeň pravá. Jeho pravlastí je ostrov Banda na Molukách. Dnes jsou Moluky součástí Indonésie, která je v současnosti nejvýznamnějším producentem (roční produkce je až 7000 tun). Mezi další současné významné pěstitele se řadí ostrov Grenada, která má muškátový oříšek i ve státním znaku. V 10. století jej znali Arabové a ve 12. století byl i v Evropě ctěn jako neobyčejně vzácné koření i lék. Plod je bobule s jedním semenem (muškátový ořech). Semeno je kryto míškem. Ten se odtrhává, suší a přichází do obchodu jako "muškátový květ" (macis). Holé jádro se síťovým povrchem a mramorovým vnitřkem je "muškátový ořech". Kvalitní muškátový ořech má mít příčný průřez bez dutin, má příjemně vonět a kořenně, poněkud palčivě chutnat. Používají se do masitých jídel, polévek, ragú, do pečiva, mají značné uplatnění v potravinářském průmyslu, ale i v parfumérii a likérnictví. Muškátový květ se používá v malých dávkách pro svojí výraznou vůni.

 

 

mus_orech_c.jpg

Muškátový ořech celý (Myristica fragrans)

 

Muškátový ořech i květ pocházejí z jediného ozdobného tropického stálezeleného stromu zvaný Macizeň pravá. Jeho pravlastí je ostrov Banda na Molukách. Dnes jsou Moluky součástí Indonésie, která je v současnosti nejvýznamnějším producentem (roční produkce je až 7000 tun). Mezi další současné významné pěstitele se řadí ostrov Grenada, která má muškátový oříšek i ve státním znaku. V 10. století jej znali Arabové a ve 12. století byl i v Evropě ctěn jako neobyčejně vzácné koření i lék. Plod je bobule s jedním semenem (muškátový ořech). Semeno je kryto míškem. Ten se odtrhává, suší a přichází do obchodu jako "muškátový květ" (macis). Holé jádro se síťovým povrchem a mramorovým vnitřkem je "muškátový ořech". Kvalitní muškátový ořech má mít příčný průřez bez dutin, má příjemně vonět a kořenně, poněkud palčivě chutnat. Používají se do masitých jídel, polévek, ragú, do pečiva, mají značné uplatnění v potravinářském průmyslu, ale i v parfumérii a likérnictví. Muškátový květ se používá v malých dávkách pro svojí výraznou vůni.

 

 

mus_orech_ml.jpg

Muškátový ořech mletý (Myristica fragrans)

 

Muškátový ořech i květ pocházejí z jediného ozdobného tropického stálezeleného stromu zvaný Macizeň pravá. Jeho pravlastí je ostrov Banda na Molukách. Dnes jsou Moluky součástí Indonésie, která je v současnosti nejvýznamnějším producentem (roční produkce je až 7000 tun). Mezi další současné významné pěstitele se řadí ostrov Grenada, která má muškátový oříšek i ve státním znaku. V 10. století jej znali Arabové a ve 12. století byl i v Evropě ctěn jako neobyčejně vzácné koření i lék. Plod je bobule s jedním semenem (muškátový ořech). Semeno je kryto míškem. Ten se odtrhává, suší a přichází do obchodu jako "muškátový květ" (macis). Holé jádro se síťovým povrchem a mramorovým vnitřkem je "muškátový ořech". Kvalitní muškátový ořech má mít příčný průřez bez dutin, má příjemně vonět a kořenně, poněkud palčivě chutnat. Používají se do masitých jídel, polévek, ragú, do pečiva, mají značné uplatnění v potravinářském průmyslu, ale i v parfumérii a likérnictví. Muškátový květ se používá v malých dávkách pro svojí výraznou vůni.

 

 

nove_kor_c.jpg

Nové koření celé (Pimenta officinalis)

 

Lidový název: jamajský pepř
Původní obyvatelé Střední Ameriky znali toto koření dávno před příchodem evropských dobyvatelů. Kořenili jím například čokoládu. Pěstuje se především ve všech oblastech tropické Ameriky, zejména na pobřeží ostrova Jamajky. Nové koření má palčivou, ale příjemně kořennou chuť. Prý v sobě spojuje chuť a vůni nejoblíbenějších koření: pepře, hřebíčku, skořice i muškátového ořechu. Do střední Evropy se toto koření dostalo poměrně pozdě, až počátkem 17. století. Bylo tedy oproti již dříve známým druhům exotických koření nové a přišlo také z Nového světa, proto se mu u nás dostalo názvu "nové koření". Pro jeho velkou oblibu v Anglii se mu také často říká "anglické koření", nebo podle země původu též "jamajský pepř". Nové koření se používá do uzenin, při konzervaci masa, v kuchyni do omáček a do polévek, při marinování ryb, do směsí celého i mletého koření, tvoří aromatizující esenci v likérnictví, parfumérii i v lékařství.

 

 

nove_kor_ml.jpg

Nové koření mleté (Pimenta officinalis)

 

Lidový název: jamajský pepř
Původní obyvatelé Střední Ameriky znali toto koření dávno před příchodem evropských dobyvatelů. Kořenili jím například čokoládu. Pěstuje se především ve všech oblastech tropické Ameriky, zejména na pobřeží ostrova Jamajky. Nové koření má palčivou, ale příjemně kořennou chuť. Prý v sobě spojuje chuť a vůni nejoblíbenějších koření: pepře, hřebíčku, skořice i muškátového ořechu. Do střední Evropy se toto koření dostalo poměrně pozdě, až počátkem 17. století. Bylo tedy oproti již dříve známým druhům exotických koření nové a přišlo také z Nového světa, proto se mu u nás dostalo názvu "nové koření". Pro jeho velkou oblibu v Anglii se mu také často říká "anglické koření", nebo podle země původu též "jamajský pepř". Nové koření se používá do uzenin, při konzervaci masa, v kuchyni do omáček a do polévek, při marinování ryb, do směsí celého i mletého koření, tvoří aromatizující esenci v likérnictví, parfumérii i v lékařství.

 

 

oregano.jpg

Oregano (Origanum vulgare)

 

Lidový název: dobromyls, červená lebeda, saský balzám
Hodně se používá do italských, španělských a mexických jídel. Rovněž v jižní Francii a Provenci má své význačné uplatnění. Do jídel se přidává sušená. Čerstvá dobromysl se používá málo. Hodí se pro svou určitou podobnost ve vůni a chuti všude tam, kam se dává majoránka, s níž je příbuzná.V Itálii se přidává do sekaného masa, na špagety, nelze si bez ní představit italskou pizzu a patří i do rizota. V Mexiku tvoří součást koření "chilli", což je směs různých druhů pálivých papriček a vonných bylin. Bez oregana nelze připravit výtečné mexické jídlo "chilli con carne". Velmi chutná je na skopovém a telecím mase. Je vhodná k tučnějším jídlům, která pomáhá trávit a zvýrazňuje jejich chuť. Můžeme jím okořenit karbanátky, sekanou nebo ji přidat k masu dušenému na zelenině.

 

 

pap_gr_c.jpg

Paprika granule červené (Capsicum annuum)

 

Paprika přišla do Evropy dvěma směry - jednak jako "turecký pepř" z Východu a také jako indický nebo "indiánský pepř" s Kolumbovou výpravou z Ameriky. Tento červený prášek, jímž Indiáni kořenili jídlo a opojné nápoje, byl podle nich sídlem "boha ohně". V té době se v Evropě paprika z Ameriky nepovažovala za koření, ale spíše za zvláštnost nebo za zajímavou okrasnou rostlinu. V Evropě se paprika začala šířit v 16. a 17. století. Paprika je národní koření Maďarů a Španělů. Ovládla prakticky celý svět - pro Francouze je to kayenský pepř, pro Latinskou Ameriku chilli nebo chile, používá se v Asii, v Africe, kde tvoří podstatnou složku koření "berbera". U nás běžná paprika jsou rozemleté sušené plody druhu Capsicum annuum, což je jednoletá rostlina, mající svůj původ pravděpodobně v Jižní Americe, odkud přišla do celého světa. Za nejkvalitnější se považuje paprika španělská a maďarská. Nezralé plody se buď nakládají do octa, nebo se používají čerstvé. Sušené plody se přidávají do pokrmů celé nebo se melou. Nejvhodnější je dávat jako základ papriku sladkou a přikořenit některým druhem pálivějším. Použití je mnohostranné - do masitých slaných jídel, do omáček, sýrů, tvarohů, uzenin, v potravinářském průmyslu, ba i v lékařství. Pálivé druhy jsou nejvíce oblíbeny v tropech.

 

 

pap_gr_z.jpg

Paprika granule zelené (Capsicum annuum)

 

Paprika přišla do Evropy dvěma směry - jednak jako "turecký pepř" z Východu a také jako indický nebo "indiánský pepř" s Kolumbovou výpravou z Ameriky. Tento červený prášek, jímž Indiáni kořenili jídlo a opojné nápoje, byl podle nich sídlem "boha ohně". V té době se v Evropě paprika z Ameriky nepovažovala za koření, ale spíše za zvláštnost nebo za zajímavou okrasnou rostlinu. V Evropě se paprika začala šířit v 16. a 17. století. Paprika je národní koření Maďarů a Španělů. Ovládla prakticky celý svět - pro Francouze je to kayenský pepř, pro Latinskou Ameriku chilli nebo chile, používá se v Asii, v Africe, kde tvoří podstatnou složku koření "berbera". U nás běžná paprika jsou rozemleté sušené plody druhu Capsicum annuum, což je jednoletá rostlina, mající svůj původ pravděpodobně v Jižní Americe, odkud přišla do celého světa. Za nejkvalitnější se považuje paprika španělská a maďarská. Paprika granule jsou sladké papriky drcené na kousky o velikosti 1-2 mm. Nejvíce se používá do pomazánek nebo dresingů, kde vynikne její pěkná struktura. Používají se často v kombinaci s červenými granulemi, protože vytvoří pěknou mozaiku.

 

 

paprika_paliva.jpg

Paprika pálivá (Capsicum annuum)

 

Paprika přišla do Evropy dvěma směry - jednak jako "turecký pepř" z Východu a také jako indický nebo "indiánský pepř" s Kolumbovou výpravou z Ameriky. Tento červený prášek, jímž Indiáni kořenili jídlo a opojné nápoje, byl podle nich sídlem "boha ohně". V té době se v Evropě paprika z Ameriky nepovažovala za koření, ale spíše za zvláštnost nebo za zajímavou okrasnou rostlinu. V Evropě se paprika začala šířit v 16. a 17. století. Paprika je národní koření Maďarů a Španělů. Ovládla prakticky celý svět - pro Francouze je to kayenský pepř, pro Latinskou Ameriku chilli nebo chile, používá se v Asii, v Africe, kde tvoří podstatnou složku koření "berbera". U nás běžná paprika jsou rozemleté sušené plody druhu Capsicum annuum, což je jednoletá rostlina, mající svůj původ pravděpodobně v Jižní Americe, odkud přišla do celého světa. Za nejkvalitnější se považuje paprika španělská a maďarská. Nezralé plody se buď nakládají do octa, nebo se používají čerstvé. Sušené plody se přidávají do pokrmů celé nebo se melou. Nejvhodnější je dávat jako základ papriku sladkou a přikořenit některým druhem pálivějším. Použití je mnohostranné - do masitých slaných jídel, do omáček, sýrů, tvarohů, uzenin, v potravinářském průmyslu, ba i v lékařství. Pálivé druhy jsou nejvíce oblíbeny v tropech.

 

 

pap_sladka_madarska.jpg

Paprika sladká maďarská (Capsicum annuum)

 

Paprika přišla do Evropy dvěma směry - jednak jako "turecký pepř" z Východu a také jako indický nebo "indiánský pepř" s Kolumbovou výpravou z Ameriky. Tento červený prášek, jímž Indiáni kořenili jídlo a opojné nápoje, byl podle nich sídlem "boha ohně". V té době se v Evropě paprika z Ameriky nepovažovala za koření, ale spíše za zvláštnost nebo za zajímavou okrasnou rostlinu. V Evropě se paprika začala šířit v 16. a 17. století. Paprika je národní koření Maďarů a Španělů. Ovládla prakticky celý svět - pro Francouze je to kayenský pepř, pro Latinskou Ameriku chilli nebo chile, používá se v Asii, v Africe, kde tvoří podstatnou složku koření "berbera". U nás běžná paprika jsou rozemleté sušené plody druhu Capsicum annuum, což je jednoletá rostlina, mající svůj původ pravděpodobně v Jižní Americe, odkud přišla do celého světa. Za nejkvalitnější se považuje paprika španělská a maďarská. Paprika sladká maďarská má barevnost 140° ASTA a patří mezi špičkové druhy. Je výborná na tepelnou úpravu, a zvláště na dobarvení pokrmů, protože za tepla dokáže uvolnit více barviva, než jiné druhy paprik. Samozřejmá je výrazná, sladká chuť.

 

 

pap_sl_spanelska.jpg

Paprika sladká španělská (Capsicum annuum)

 

Paprika přišla do Evropy dvěma směry - jednak jako "turecký pepř" z Východu a také jako indický nebo "indiánský pepř" s Kolumbovou výpravou z Ameriky. Tento červený prášek, jímž Indiáni kořenili jídlo a opojné nápoje, byl podle nich sídlem "boha ohně". V té době se v Evropě paprika z Ameriky nepovažovala za koření, ale spíše za zvláštnost nebo za zajímavou okrasnou rostlinu. V Evropě se paprika začala šířit v 16. a 17. století. Paprika je národní koření Maďarů a Španělů. Ovládla prakticky celý svět - pro Francouze je to kayenský pepř, pro Latinskou Ameriku chilli nebo chile, používá se v Asii, v Africe, kde tvoří podstatnou složku koření "berbera". U nás běžná paprika jsou rozemleté sušené plody druhu Capsicum annuum, což je jednoletá rostlina, mající svůj původ pravděpodobně v Jižní Americe, odkud přišla do celého světa. Za nejkvalitnější se považuje paprika španělská a maďarská. Nezralé plody se buď nakládají do octa, nebo se používají čerstvé. Paprika sladká španělská má barevnost 150° ASTA a řadí se mezi nejlepší španělské druhy. Nejlépe se hodí do studené kuchyně, kde vynikne její jasná chuť a vůně s lehkým ovocným aroma.

 

 

paprika_uzena.jpg

Paprika uzená sladká (Capsicum annuum)

 

Papriky přivezl do Španělska Columbus z Ameriky. Poprvé byly vysazeny v oblasti Extramadura. Pěstovali je zejména mniši v klášterech, kteří sušili paprikové lusky nad ohněm z dubového dřeva. Kvůli tomu byly některé budovy postaveny dvoupatrové. V horním patře byly umístěny papriky a ve spodním patře se rozdělal oheň. Díky velice pozvolnému sušení získaly papriky kouřové aroma. Poté byly sedmkrát semlety. Tento postup se dodržuje dodnes. Tato paprika pocházející z údolí La Vera byla úředně uznána jako výrobek se značkou kvality a byl jí přiznán status určení země původu „Pimentón de la Vera“. Uzená paprika je výborná na kuřecí maso i ryby, na pizzu, ve Španělsku se přidává do směsí s rýží (paella) a za studena třeba na tvrdý sýr. Dobře se kombinuje s česnekem.

 

 

pap_vl_pal.jpg

Paprika vločky pálivá (Capsicum annuum)

 

Paprika přišla do Evropy dvěma směry - jednak jako "turecký pepř" z Východu a také jako indický nebo "indiánský pepř" s Kolumbovou výpravou z Ameriky. Tento červený prášek, jímž Indiáni kořenili jídlo a opojné nápoje, byl podle nich sídlem "boha ohně". V té době se v Evropě paprika z Ameriky nepovažovala za koření, ale spíše za zvláštnost nebo za zajímavou okrasnou rostlinu. V Evropě se paprika začala šířit v 16. a 17. století. Paprika je národní koření Maďarů a Španělů. Ovládla prakticky celý svět - pro Francouze je to kayenský pepř, pro Latinskou Ameriku chilli nebo chile, používá se v Asii, v Africe, kde tvoří podstatnou složku koření "berbera". U nás běžná paprika jsou rozemleté sušené plody druhu Capsicum annuum, což je jednoletá rostlina, mající svůj původ pravděpodobně v Jižní Americe, odkud přišla do celého světa. Za nejkvalitnější se považuje paprika španělská a maďarská. Nezralé plody se buď nakládají do octa, nebo se používají čerstvé. Paprika vločky pálivá jsou drcené papriky včetně semínek. Právě semínka obsahují velkou část pálivých složek a dělají z této papriky nejostřejší druh. Pálivé vločky jsou vhodné i do mlýnků.

 

 

pazitka.jpg

Pažitka (Allium schoenoprasum)

 

Pravděpodobně pochází ze středomoří. Planá roste v Evropě, Asii, Severní Americe, především podél vodních toků. Jako koření se používala už ve staré řecké a římské kuchyni. Spolu s petrželkou se udržela u nás dodnes jako oblíbená "polévková zeleň" snad na každé zahrádce. V Číně a Indii se pěstují statnější druhy pažitky, které mají o něco výraznější příchuť po česneku a současně jsou nasládlé. Pažitka se používá ve všech evropských kuchyních, dále v čínské, indické i v kuchyni severoamerické především jako zelené koření do polévek, omáček, do vaječných jídel, do bylinkového másla, na zdobení čerstvých zeleninových salátů (rajčatového, okurkového, bramborového a míchaného), na přílohy (ryží a brambory), na chléb s máslem, do tvarohových a sýrových pomazánek, na ozdobu pečených mas a ryb, na obložené chlebíčky atd. Z pažitky se vaří chutná omáčka k vařeným vejcím, k masu i k zelenině.

 

 

pepr_barevny.jpg

Pepř barevný celý (Piper nigrum)

 

Směs pepřů černého, bílého, zeleného a růžového. Pepř je jedním z nejoblíbenějších kuchyňských koření. Používá se k přípravě masa, polévek, omáček a salátů, v průmyslu konzervárenském, při výrobě uzenin apod. Labužníci pepří zásadně čerstvě utlučeným nebo umletým pepřem, protože je důležitá nejen ostrá chuť, ale i příjemná vůně pepře.

 

 

pepr_bily_c.jpg

Pepř bílý celý (Piper nigrum)

 

Tento druh tropického koření je jeden z nejznámějších a také nejrozšířenějších. (Je známo skoro 1600 druhů pepře, ale jako koření se používá asi 6 druhů, které rostou zejména v jižní Asii.) V historii vaření jsou o pepři zmínky již v nejstarších písemných památkách staroindických. Staří Římané si pepř jako koření neobyčejně oblíbili a na hostinách boháčů nesmělo toto drahé koření nikdy chybět. I v nynější době si pepř udržuje prim na světovém trhu. Používá se pepř celý i mletý, pepř černý, bílý a zelený. Všechny pocházejí z jedné rostliny. Původně pochází z Malabarského pobřeží východní Indie. Nejvíce se pěstuje v asijských tropech na poloostrově Moluckém, v Indii, ve Vietnamu, na Sumatře a Jávě, v Thajsku a na Filipínách.•Bílý pepř se získává ze stejných rostlin, ale rozdílným technologickým procesem než pepř černý. Bobule se sklízejí, až jsou zcela zralé (červené), kdy se vnější dužnatá slupka snadno odděluje od bílého středu. Po namočení se vnější vrstva odstraní drcením a třením, bílé zrno se znovu suší a jeho konečná barva je žlutošedá. Chuť a vůně bílého pepře je daleko jemnější, než je tomu u pepře černého.

 

 

pepr_bily_drc.jpg

Pepř bílý drcený (Piper nigrum)

 

Tento druh tropického koření je jeden z nejznámějších a také nejrozšířenějších. (Je známo skoro 1600 druhů pepře, ale jako koření se používá asi 6 druhů, které rostou zejména v jižní Asii.) V historii vaření jsou o pepři zmínky již v nejstarších písemných památkách staroindických. Staří Římané si pepř jako koření neobyčejně oblíbili a na hostinách boháčů nesmělo toto drahé koření nikdy chybět. I v nynější době si pepř udržuje prim na světovém trhu. Používá se pepř celý i mletý, pepř černý, bílý a zelený. Všechny pocházejí z jedné rostliny. Původně pochází z Malabarského pobřeží východní Indie. Nejvíce se pěstuje v asijských tropech na poloostrově Moluckém, v Indii, ve Vietnamu, na Sumatře a Jávě, v Thajsku a na Filipínách.•Bílý pepř se získává ze stejných rostlin, ale rozdílným technologickým procesem než pepř černý. Bobule se sklízejí, až jsou zcela zralé (červené), kdy se vnější dužnatá slupka snadno odděluje od bílého středu. Po namočení se vnější vrstva odstraní drcením a třením, bílé zrno se znovu suší a jeho konečná barva je žlutošedá. Chuť a vůně bílého pepře je daleko jemnější, než je tomu u pepře černého.

 

 

 

pepr_bily_ml.jpg

Pepř bílý mletý (Piper nigrum)

 

Tento druh tropického koření je jeden z nejznámějších a také nejrozšířenějších. (Je známo skoro 1600 druhů pepře, ale jako koření se používá asi 6 druhů, které rostou zejména v jižní Asii.) V historii vaření jsou o pepři zmínky již v nejstarších písemných památkách staroindických. Staří Římané si pepř jako koření neobyčejně oblíbili a na hostinách boháčů nesmělo toto drahé koření nikdy chybět. I v nynější době si pepř udržuje prim na světovém trhu. Používá se pepř celý i mletý, pepř černý, bílý a zelený. Všechny pocházejí z jedné rostliny. Původně pochází z Malabarského pobřeží východní Indie. Nejvíce se pěstuje v asijských tropech na poloostrově Moluckém, v Indii, ve Vietnamu, na Sumatře a Jávě, v Thajsku a na Filipínách.•Bílý pepř se získává ze stejných rostlin, ale rozdílným technologickým procesem než pepř černý. Bobule se sklízejí, až jsou zcela zralé (červené), kdy se vnější dužnatá slupka snadno odděluje od bílého středu. Po namočení se vnější vrstva odstraní drcením a třením, bílé zrno se znovu suší a jeho konečná barva je žlutošedá. Chuť a vůně bílého pepře je daleko jemnější, než je tomu u pepře černého.

 

 

pepr_cerny_c.jpg

Pepř černý celý (Piper nigrum)

 

Tento druh tropického koření je jeden z nejznámějších a také nejrozšířenějších. (Je známo skoro 1600 druhů pepře, ale jako koření se používá asi 6 druhů, které rostou zejména v jižní Asii.) V historii vaření jsou o pepři zmínky již v nejstarších písemných památkách staroindických. Staří Římané si pepř jako koření neobyčejně oblíbili a na hostinách boháčů nesmělo toto drahé koření nikdy chybět. I v nynější době si pepř udržuje prim na světovém trhu. Používá se pepř celý i mletý, pepř černý, bílý a zelený. Všechny pocházejí z jedné rostliny. Původně pochází z Malabarského pobřeží východní Indie. Nejvíce se pěstuje v asijských tropech na poloostrově Moluckém, v Indii, ve Vietnamu, na Sumatře a Jávě, v Thajsku a na Filipínách.•Černý pepř získáme sklizní nedozrálých (zelených) bobulí které procházejí fermentací. Po usušení mají bobule pepřovníku svraštělý povrch a hnědočernou až černou barvu.

 

 

pepr_cerny_drc.jpg

Pepř černý drcený (Piper nigrum)

 

Tento druh tropického koření je jeden z nejznámějších a také nejrozšířenějších. (Je známo skoro 1600 druhů pepře, ale jako koření se používá asi 6 druhů, které rostou zejména v jižní Asii.) V historii vaření jsou o pepři zmínky již v nejstarších písemných památkách staroindických. Staří Římané si pepř jako koření neobyčejně oblíbili a na hostinách boháčů nesmělo toto drahé koření nikdy chybět. I v nynější době si pepř udržuje prim na světovém trhu. Používá se pepř celý i mletý, pepř černý, bílý a zelený. Všechny pocházejí z jedné rostliny. Původně pochází z Malabarského pobřeží východní Indie. Nejvíce se pěstuje v asijských tropech na poloostrově Moluckém, v Indii, ve Vietnamu, na Sumatře a Jávě, v Thajsku a na Filipínách.•Černý pepř získáme sklizní nedozrálých (zelených) bobulí které procházejí fermentací. Po usušení mají bobule pepřovníku svraštělý povrch a hnědočernou až černou barvu.

 

 

pepr_cerny_ml.jpg

Pepř černý mletý (Piper nigrum)

 

Tento druh tropického koření je jeden z nejznámějších a také nejrozšířenějších. (Je známo skoro 1600 druhů pepře, ale jako koření se používá asi 6 druhů, které rostou zejména v jižní Asii.) V historii vaření jsou o pepři zmínky již v nejstarších písemných památkách staroindických. Staří Římané si pepř jako koření neobyčejně oblíbili a na hostinách boháčů nesmělo toto drahé koření nikdy chybět. I v nynější době si pepř udržuje prim na světovém trhu. Používá se pepř celý i mletý, pepř černý, bílý a zelený. Všechny pocházejí z jedné rostliny. Původně pochází z Malabarského pobřeží východní Indie. Nejvíce se pěstuje v asijských tropech na poloostrově Moluckém, v Indii, ve Vietnamu, na Sumatře a Jávě, v Thajsku a na Filipínách.•Černý pepř získáme sklizní nedozrálých (zelených) bobulí které procházejí fermentací. Po usušení mají bobule pepřovníku svraštělý povrch a hnědočernou až černou barvu.

 

 

pepr_dlouhy_210.jpg

Pepř dlouhý

 

Dlouhý pepř je používán hlavně v Indii a muslimských částech Afriky (Maroko a Etiopie). Je velmi ostrý, má mírně sladkou chuť i vůni a v indických i afrických směsích se kombinuje s ostrým (pepř, chilli) i sladkým (hřebíček, mušk. ořech) kořením. V Indii se přidává do zeleninových směsí a omáček (chutney). Jeho ostrosladká chuť se výborně hodí do vinných nebo sýrových omáček. Často se kombinuje s kardamomem, koriandrem a cuminem.

 

 

pepr_ruzovy.jpg

Pepř růžový (Schinus terebinthifolius)

 

Jako růžový pepř jsou známé téměř zralé bobule stromu Schinus t. z Jižní Ameriky, ačkoliv pravým pepřem ve skutečnosti nejsou. Mají slabě pryskyřičnou chuť, nasládlou chuť a v kuchyni se používají hlavně jako dekorace pro zajímavý kontrast ve směsi se zeleným, černým a bílým peřem. Růžový pepř však přidáváme s mírou, protože ve větším množství může být toxický.

 

 

pepr_secuan_c.jpg

Pepř sečuánský celý (Zanthoxylum piperitum)

 

Lidový název: fagara, čínský pepř, japonský pepř
Je to jedno z nejstarších čínských koření, velmi vážené a uctívané, používané jako oběť bohům. Tento "pepř" ale vůbec není příbuzný se známým pepřem černým. Jsou to červenohnědé plody, sušené tobolky vyššího keře podobného akátu, nazývaného žlutodřev peprný, rostoucího v jihovýchodní Asii. Říká se mu také japonský nebo čínský pepř, nebo fagara. Plody žlutodřevu, tedy sečuánský pepř, obsahují silici palčivé chuti, jsou aromatické. Sečuánský pepř je značně ostré, až chuť otupující, aromatické koření. Pro zvýšení aroma se doporučuje tobolky celé nebo drcené opražit. Ke kořenění používáme jen malé dávky. Pepř sečuánský používáme celý nebo drcený při přípravě japonských nebo čínských pokrmů, zvláště drůbeže (kachna, kuře apod.). V číně si mletým opraženým sečuánským pepřem koření zelený čaj. Před použitím se doporučuje vyřadit všechny uvolněná černá semínka která jsou velmi hořká.

 

 

pepr_zeleny.jpg

Pepř zelený (Piper nigrum)

 

Tento druh tropického koření je jeden z nejznámějších a také nejrozšířenějších. (Je známo skoro 1600 druhů pepře, ale jako koření se používá asi 6 druhů, které rostou zejména v jižní Asii.) V historii vaření jsou o pepři zmínky již v nejstarších písemných památkách staroindických. Staří Římané si pepř jako koření neobyčejně oblíbili a na hostinách boháčů nesmělo toto drahé koření nikdy chybět. I v nynější době si pepř udržuje prim na světovém trhu. Používá se pepř celý i mletý, pepř černý, bílý a zelený. Všechny pocházejí z jedné rostliny. Původně pochází z Malabarského pobřeží východní Indie. Nejvíce se pěstuje v asijských tropech na poloostrově Moluckém, v Indii, ve Vietnamu, na Sumatře a Jávě, v Thajsku a na Filipínách.•Zelený pepř se sklízí když jsou bobule zelené (nedozrálé). Na rozdíl od pepře černého není fermentovaný, ale buď rychle usušený a nebo naložený v octě nebo slaném nálevu. Tento pepř je velmi oblíben u labužníků.

 

 

pepr_zeleny_drceny_210.jpg

Pepř zelený drcený (Piper nigrum)

 

Sklízí se nezralý a po utržení se ihned suší na slunci nebo horkým vzduchem. Díky brzké sklizni má jemnější aroma i chuť, neboť plody zatím obsahují málo pálivých silic. Na rozdíl od pepře černého není fermentovaný. Tento pepř je velmi oblíben u labužníků. Používá se hlavně na steaky a minutky z mas, do smetanových a sýrových omáček ke kuřecímu masu nebo těstovinám, při nakládání a marinování masa na grilování, do kořenících směsí.

 

 

petrzel.jpg

Petržel (Petroselinum sativum)

 

Petržel mívala kdysi jinou vážnost než pouze jako zdravé zelené koření. Byl to symbol radosti a slávy. Již ve 3. století je uvedena petržel jako koření v římské kuchařské rukověti. U nás se rovněž obecně rozšířila a její nať byla používána ve staročeské kuchyni do omáček, tvořila také součást nádivek a tradičních vaječných velikonočních pokrmů. Petržel pochází ze Středozemí. Lze ji přidat téměř do všech pokrmů, polévek, smetanových a houbových omáček, sekaných mas, nádivek, dušených a pečených mas, salátů, ke zdobení obložených chlebíčků a různých lahůdek, i lžíci nebo dvě do houskových knedlíků. V úměrných dávkách je petrželka každodenní zdravou součástí jídel kuchyní mnoha národů.

 

 

piskavice_c.jpg

Pískavice celá (Trigonella foenum-graecum)

 

Lidový název: fenugrek, řecké seno, jetel kozího rohu, kozí roh
Je to bobulovitá rostlina - léčivka i koření - podobná jeteli. Celá rostlina typicky kořenitě páchne. Chuť semen je kořenitě hořká a natrpklá. Nejvíce se pěstuje v Etiopii, Indii, Číně, Americe, Egyptě a Súdánu. Slouží jako léčivo, jako výživný prostředek i jako koření. Pískavice bývá součástí mnoha směsí koření, jako je indické karí, v Bulharsku známá Čubrica (saturejka, pískavice, pražená kukuřičná mouka, sůl, pálivé papričky, vše umleté a smíchané). Používá se také k aromatizaci sýrů.

 

 

piskavice_ml2.jpg

Pískavice mletá (Trigonella foenum-graecum)

 

Lidový název: fenugrek, řecké seno, jetel kozího rohu, kozí roh
Je to bobulovitá rostlina - léčivka i koření - podobná jeteli. Celá rostlina typicky kořenitě páchne. Chuť semen je kořenitě hořká a natrpklá. Nejvíce se pěstuje v Etiopii, Indii, Číně, Americe, Egyptě a Súdánu. Slouží jako léčivo, jako výživný prostředek i jako koření. Pískavice bývá součástí mnoha směsí koření, jako je indické karí, v Bulharsku známá Čubrica (saturejka, pískavice, pražená kukuřičná mouka, sůl, pálivé papričky, vše umleté a smíchané). Používá se také k aromatizaci sýrů.

 

 

pomerancova_kura.jpg

Pomerančová kůra

 

Jemně mletá kůra z pomerančů pěstovaných bez chemického ošetření. Má široké použití zejména do sladkých pokrmů, do ovocných moučníků, perníků, vdolků apod. Výborná na ryby, do pomazánek, na čínské pokrmy.

puskvorec.jpg

Puškvorec (Acorus calamus)

 

Do Evropy byl zavlečen z jižní Číny v 16. století a nyní roste planě v bažinách a v rybnících. Jako koření se používá dužnatý oddenek, který je silně aromatický, hořký a kořenité chuti. Obsahuje velice aromatické silice, které podporují trávení a působí proti nadýmání (proto je často používán v lidovém léčitelstvím). Puškvorec se přidává do likérů hořkých i sladkých (např. do ořechovice), užívá se jako přísada do zubních past, žvýkaček nebo parfémů.

 

 

rozmaryn.jpg

Rozmarýn (Rosmarinus officinalis)

 

Rozmarýn lékařský je domácí v oblastech Středozemního moře, kde běžně roste v přírodě, ale dá se pěstovat v teplých, slunečných a chráněných polohách i u nás na zahrádce. Dnes je rozmarýn jako koření používán především v italské, francouzské a španělské kuchyni, ale též v balkánské. Používá se i v Severní Americe, Mexiku a Anglii. Ve větších dávkách může rozmarýn působit opojně, proto musíme dávat pozor při dávkování (do pokrmů pro čtyři osoby stačí lžička). Rozmarýn se přidává do polévek, k zelenině, koření se jím saláty, dává se do těstíček na smažení ryb, k pečeným rybám, jehněčí a vepřové pečeni, do karbanátků a omáček. Hodí se také k přípravě bylinkového másla. Pokrmům dodává chuť zvěřiny.

 

 

saturejka.jpg

Saturejka (Satureia hortensis)

 

Saturejka je staré, dávno používané koření. Římští labužníci ji používali jako koření již ve 3. století. Ve střední Evropě se prý saturejka pěstovala už ve století 9. a ve staročeské kuchyni se udržela dlouho. Bývala součástí voňavých kořenných zahrádek našich prababiček a ještě dnes si leckde hospodyně nedovede představit dobrou svíčkovou na smetaně, není-li v omáčce povařena snítka vonné a peprné saturejky. Pro svou příjemnou vůni a ostrost se dá použít všude, kam se přidává pepř. Obecně můžeme saturejku přidávat do všech luštěninových jídel, do kapusty, velmi dobrá je v klobásách a při uzení masa, je vhodná při přípravě zvěřiny i smetanových omáček, k nakládání okurek a zelí, do bramborové polévky, fazolového, bramborového či okurkového salátu, do bylinkového másla a bylinkových omáček. Přidává se do rajské omáčky, k houbám, do majonéz, do fazolových lusků, do jídel z krupek a z krup.

 

 

sezam.jpg

Sezamové semínko (Sesamum indicum)

 

Sezamové semínko, které u nás v poslední době přichází do obliby, zvláště u pekařských výrobků. Obsahuje až 57 % oleje - velmi kvalitního a lidskému zdraví prospěšného. Sezam má i značný obsah bílkovin - 21 %, dále asi 14 % sacharidů, velké množství minerálních látek - hlavně fosforu, draslíku a hořčíku, dále vápníku, železa, mědi a manganu a dalších látek. V kuchyni se používají celá nebo i drcená semena na sladké i slané pečivo. Známá, velmi sladká pochoutka v arabských zemích chalva (halva) je často právě ze sezamu.•Opraženými semínky se sypou okurkové i majonézové saláty, obložené chlebíčky apod. Používají se i na minutky, grilované pokrmy, karbanátky, kuře, ryby.

 

 

skorice_c.jpg

Skořice celá 8 cm (Cinnamomum zeylanicum)

 

Aromatická kůra stálezelených tropických stromů se od nepaměti používá jako oblíbené koření. Její původ byl v Evropě dlouho opředen tajemstvím. Skořicová kůra je typické koření Starého světa. Pochází z asijských tropů. Rostla původně na indickém subkontinentě a v Číně. Zde byla také známá jako koření snad již 4000 let př. n. l. Jako léčivo a aromatická přísada do nápojů byla známa i starým Egypťanům. Původně se kůra loupala z planě rostoucích stromů, ale postupně se začaly vysazovat plantáže ze skořicovníků, jejichž nenápadné květy vydávají zvláštní příjemnou vůni. Velmi známý a také nejkvalitnější je skořicovník cejlonský. Pěstuje se i v jiných tropických oblastech, ale nikde nedosahuje takové kvality jako na Srí Lance. Dalším méně známým druhem skořicovníku je skořice čínská. (Označuje se také jako "Cassia vera" nebo "Cassia lignea".) Skořice jako koření má hlavní použití zejména při přípravě sladkých pokrmů, do nejrůznějšího pečiva a cukrářských výrobků, při zavařování ovoce, v likérnictví, ale i v parfumérii. Používá se i do masitých pokrmů v kuchyni asijské, latinskoamerické, arabské, turecké, španělské aj.

 

 

skorice_ml.jpg

Skořice mletá (Cinnamomum zeylanicum)

 

Aromatická kůra stálezelených tropických stromů se od nepaměti používá jako oblíbené koření. Její původ byl v Evropě dlouho opředen tajemstvím. Skořicová kůra je typické koření Starého světa. Pochází z asijských tropů. Rostla původně na indickém subkontinentě a v Číně. Zde byla také známá jako koření snad již 4000 let př. n. l. Jako léčivo a aromatická přísada do nápojů byla známa i starým Egypťanům. Původně se kůra loupala z planě rostoucích stromů, ale postupně se začaly vysazovat plantáže ze skořicovníků, jejichž nenápadné květy vydávají zvláštní příjemnou vůni. Velmi známý a také nejkvalitnější je skořicovník cejlonský. Pěstuje se i v jiných tropických oblastech, ale nikde nedosahuje takové kvality jako na Srí Lance. Dalším méně známým druhem skořicovníku je skořice čínská. (Označuje se také jako "Cassia vera" nebo "Cassia lignea".) Skořice jako koření má hlavní použití zejména při přípravě sladkých pokrmů, do nejrůznějšího pečiva a cukrářských výrobků, při zavařování ovoce, v likérnictví, ale i v parfumérii. Používá se i do masitých pokrmů v kuchyni asijské, latinskoamerické, arabské, turecké, španělské aj.

 

 

sul_himalaj.jpg

Sůl himálajská

 

Himalájská sůl obsahuje velké množství minerálních látek. Díky opravdu velkému množství těhto látek má typickou oranžovou až růžovou barvu. Hodí se do našich mlýnků na koření, stejně jako na přímé použití například na pečivo. Neobsahuje žádné umělé nebo chemické příměsi.

sul_hrubozrna.jpg

Sůl hrubozrná

 

Jedlá kamenná sůl obsahující minimálně 98% NaCl. Používá se k solení, do mlýnků na koření, na pečivo, při nakládání a konzervaci masa, ryb a zeleniny, do marinád, na steaky a podobně.

sumah_2.jpg

Sumah (Rhus coriaria)

 

Lidový název: Škumpa koželužská, Sumaq
Je to prášek překrásné temně červené barvy a kyselé chuti. V podstatě to jsou usušené a umleté plodové palice stromu a keře škumpy koželužské, domácí kolem Středomoří a v jihozápadní Asii. U nás některé druhy škump rovněž rostou v parcích, ale jejich plody se nepoužívají. V originálních receptech zakavkazské kuchyně se používá k rožněným masům (šašlik) nebo do jídla (čachonhbili). Kdysi se snad sumah používal u východních národů místo soli.

 

 

susena_rajcata.jpg

Sušená rajčata (Lycopersicon lycopersicum)

 

Země původu: Turecko

Sušená rajčata pocházejí z kontrolovaného zemědělství v Turecku. Jsou krásně aromatická a svoje místo mají ve středomořské kuchyni. Přidávají se do těstovin, do zeleninových a těstovinových salátů, na pizzu i do domácího chleba. S úspěchem je můžeme použít i do pomazánek nebo na obložené chlebíčky.

 

 

safran_cely.jpg

Šafrán celý (Crocus sativus)

 

Úsloví "je toho jako šafránu" ukazuje, jak vzácné to je koření a jak maloučko a opatrně se jím kořenilo. Nejstarší kultury šafránu, které se dodnes pěstují, nacházíme ve Španělsku a v jižní Francii. Šafrán je rostlina, jejíž okrasné formy jsou dobře známy jako "krokusy". Kvete na podzim fialovým květem a na jeden kilogram tohoto vzácného koření je třeba 60 000 až 120 000 květů. Šafrán má zvláštní vůni a kořennou chuť, poněkud nahořklou. Žluté barvivo, které šafrán obsahuje, se rozpouští ve vodě a zabarvuje ji krásně do žluta. Ve starověku byla právě tato krásná šafránová žluť velice módní barvou vznešených dam a stejně módní byla i vůně šafránu. Šafrán se dříve používal nejen jako koření, ale i jako lék. Je lehounký a do pokrmů stačí špetka. Nejvíce se šafrán používá v kuchyni španělské a francouzské, ale nesmí chybět v kuchyni arabské, indické, čínské a latinskoamerické. Barví se jím a také aromatizují rozmanité pokrmy - rýže, pilaf, omáčky, polévky, sýry, těsta.
Název šafrán pochází z arabštiny, arabové používají označení za'fran, což doslovně znamená "být žlutý".

 

 

safran_mlety.jpg

Šafrán mletý

 

Úsloví "je toho jako šafránu" ukazuje, jak vzácné to je koření a jak maloučko a opatrně se jím kořenilo. Nejstarší kultury šafránu, které se dodnes pěstují, nacházíme ve Španělsku a v jižní Francii. Šafrán je rostlina, jejíž okrasné formy jsou dobře známy jako "krokusy". Kvete na podzim fialovým květem a na jeden kilogram tohoto vzácného koření je třeba 60 000 až 120 000 květů. Šafrán má zvláštní vůni a kořennou chuť, poněkud nahořklou. Žluté barvivo, které šafrán obsahuje, se rozpouští ve vodě a zabarvuje ji krásně do žluta. Ve starověku byla právě tato krásná šafránová žluť velice módní barvou vznešených dam a stejně módní byla i vůně šafránu. Šafrán se dříve používal nejen jako koření, ale i jako lék. Je lehounký a do pokrmů stačí špetka. Nejvíce se šafrán používá v kuchyni španělské a francouzské, ale nesmí chybět v kuchyni arabské, indické, čínské a latinskoamerické. Barví se jím a také aromatizují rozmanité pokrmy - rýže, pilaf, omáčky, polévky, sýry, těsta.
Název šafrán pochází z arabštiny, arabové používají označení za'fran, což doslovně znamená "být žlutý".

 

 

salvej.jpg

Šalvěj (Salvia officinalis)

 

Šalvějí se kořenilo už ve starém Římě a ještě dodnes se kolem Středozemního moře vaří některá jídla podle starověkých předpisů, a proto zůstala v kuchyni těchto národů i šalvěj. Oblíbená byla jako koření i u nás. Ve staročeské kuchyni byla prý šalvěj rovnocenná s petrželkou. Šalvěj patří na skopové a jehněčí pečeně, k telecímu masu, k rybám a do jídel z drštěk. Používá se do kořenných bylinkových směsí spolu s mátou, rozmarýnem, majoránkou, oreganem, bazalkou, přidává se do karbanátků, sekané, je příjemná v bylinkovém másle spolu s mátou a petrželkou, je vhodná do nádivek a na kuřata, na telecí maso a vepřové kotlety. Můžeme ji také dávat do pomazánek z tavených sýrů nebo z vajec. Šalvěj má velmi silné kořenité aroma i výraznou chuť, proto jí nepoužíváme mnoho. Na jednu porci stačí špetka šalvěje.

 

 

sipek.jpg

Šípek (Rosa canina)

 

Šípky jsou zbavené semen a připravené na přípravu zvěřinových specialit, do omáček a samozřejmě i na přípravu čajů a odvarů. Šípky doporučujeme na hodinu namočit do studené vody a poté použít.

tymian.jpg

Tymián (Tmyhus vulgaris)

 

Tymián měl už dávno svou funkci jako koření, jako lék i jako aromatická rostlina. Roste ve Středozemí, a to spíše v západní části. Používáme ho maximálně asi tři čajové lžičky na 1kg potravin. Tymián je jedno z důležitých, hodně rozšířených koření, pěstuje se hlavně ve Španělsku, Albánii, Itálii, Francii, Řecku. Tvoří součást polévkového koření "bouquet garni" používaného ve Francii, přidává se při uzení masa, do sýrů, do sekaných mas, ke zvěřině, do salátů, do hrachových a fazolových pokrmů, k nakládání okurek, do omáček, k zelenině, k přípravě ryb, na italskou pizzu, v Německu spolu s bobkovým listem i do kysaného zelí.

 

 

vanilka1.jpg

Vanilka (Vanilla planifolia)

 

Toto koření, původem z Nového světa, je jedno z nejjemnějších vůbec. Vanilku znali a pěstovali dávno před příchodem evropských dobyvatelů původní obyvatelé Mexika. Používali ji jako vonnou přísadu do oblíbených nápojů z kakaových bobů a čokoládových placek, které už tehdy vyráběli. K aromatizování čokolády se vanilka používá dodnes. Indiáni nepoužívali vanilku jen jako koření, ale i jako léčivo. Vanilkové lusky, správněji tobolky, byly do Evropy přivezeny Španěly pravděpodobně už v roce 1521. Je to pravá tropická rostlina a v oblastech mimo obratníky se jí nedaří. Příjemná a vytrvalá vůně vanilky je způsobena látkou zvanou vanilín, která je nyní vyráběna synteticky. Syntetický vanilín ovšem nikdy nemůže nahradit delíkátní jemnou chuť i vůni přírodní vanilky. V součastnosti se pro komerční účely pěstují 2 druhy vanilky. Bourbonská a tahitská, bourbonská vanilka je je přímým potomkem původních rostlin z Mexika. Své jméno získala podle místa pěstování- Bourbonské ostrovy, které se dnes nazývají Komory a Reunion. Tahitská vanilka je vpodstatě novou odrůdou, vzniklou před 50 - 60 lety na Tahiti. Vanilku používáme do čokolády, pudinků, cukroví, zmrzlin, likérů, pečiva aj.

 

 

vanilka_mleta_210.jpg

Vanilka mletá (Vanilla planifolia)

 

Toto koření, původem z Nového světa, je jedno z nejjemnějších vůbec. Vanilku znali a pěstovali dávno před příchodem evropských dobyvatelů původní obyvatelé Mexika. Používali ji jako vonnou přísadu do oblíbených nápojů z kakaových bobů a čokoládových placek, které už tehdy vyráběli. K aromatizování čokolády se vanilka používá dodnes. Indiáni nepoužívali vanilku jen jako koření, ale i jako léčivo. Vanilkové lusky, správněji tobolky, byly do Evropy přivezeny Španěly pravděpodobně už v roce 1521. Je to pravá tropická rostlina a v oblastech mimo obratníky se jí nedaří. Příjemná a vytrvalá vůně vanilky je způsobena látkou zvanou vanilín, která je nyní vyráběna synteticky. Syntetický vanilín ovšem nikdy nemůže nahradit delíkátní jemnou chuť i vůni přírodní vanilky. V součastnosti se pro komerční účely pěstují 2 druhy vanilky. Bourbonská a tahitská, bourbonská vanilka je je přímým potomkem původních rostlin z Mexika. Své jméno získala podle místa pěstování- Bourbonské ostrovy, které se dnes nazývají Komory a Reunion. Tahitská vanilka je vpodstatě novou odrůdou, vzniklou před 50 - 60 lety na Tahiti. Vanilku používáme do čokolády, pudinků, cukroví, zmrzlin, likérů, pečiva aj.

 

 

zazvor_c.jpg

Zázvor celý (Zingiber officinalis)

 

Jedno z nejstarších tropických koření, původem z asijského kontinentu. Rostlina se pěstuje pro dužnaté, hlízovité ztlustlé oddenky. Ty bývají až 10cm dlouhé, zaškrcované a po obou stranách zploštělé. Pěstuje se na plantážích hlavně v Indii,Číně, Japonsku, ale i na Jamajce a v západní Africe. Podle způsobu zpracování se na světovém trhu vyskytují zázvor neloupaný, pololoupaný, loupaný a zázvor bělený. Zázvor obsahuje éterické oleje, zázvorovou silici a štiplavě ostrou látku zvanou gingerol. Z oddenků se připravuje zázvorový olej, esence, suší se a melou, přidávají se do nejrůznějších směsí. Zázvoru používají hodně pekaři a cukráři do perníků a biskvitů, ale používá se i ke kořenění masa, drůbeže, ryb apod. V různých částech světa je oblíben léčivý zázvorový čaj. V Anglii a Spojených státech mají i zázvorové pivo (gingerbeer) a limonádu.

 

 

zazvor_ml.jpg

Zázvor mletý (Zingiber officinalis)

 

Jedno z nejstarších tropických koření, původem z asijského kontinentu. Rostlina se pěstuje pro dužnaté, hlízovité ztlustlé oddenky. Ty bývají až 10cm dlouhé, zaškrcované a po obou stranách zploštělé. Pěstuje se na plantážích hlavně v Indii,Číně, Japonsku, ale i na Jamajce a v západní Africe. Podle způsobu zpracování se na světovém trhu vyskytují zázvor neloupaný, pololoupaný, loupaný a zázvor bělený. Zázvor obsahuje éterické oleje, zázvorovou silici a štiplavě ostrou látku zvanou gingerol. Z oddenků se připravuje zázvorový olej, esence, suší se a melou, přidávají se do nejrůznějších směsí. Zázvoru používají hodně pekaři a cukráři do perníků a biskvitů, ale používá se i ke kořenění masa, drůbeže, ryb apod. V různých částech světa je oblíben léčivý zázvorový čaj. V Anglii a Spojených státech mají i zázvorové pivo (gingerbeer) a limonádu.

 

 




 

 
Share on Myspace
Chci se zeptat, diskutovat...
Dům bylinek
CHORVATSKO - dovolená za neuvěřitelné ceny
--------------------------------------- BIOPOTRAVINY ESHOP
---------------------------------------
Přidat odkaz
Bezplatná právní poradna

Psychotesty online

Alkoholik

Kuřákova plíce

Moje starosti

Příznaky a projevy nemocí

Bylinky pro všechny