Nacházíte se: Zbynekmlcoch.cz Texty Děti - chování, zdraví, různé Otcové – druh na vymření? Otec by měl být ochránce a autorita, ale pravda je mnohdy jinde.

Sponzorované odkazy:

  • Luštitelské časopisy

Slovník - hledej:

lékařský
cizí slova
česko-anglický
anglicko-český

Předpověď počasí

Počasí dnes Počasí zítra Počasí pozítří
Další dny...

Vyzkoušejte:

SMS ZDARMA

T-mobile
Telefonica O2

Počet stránek v systému

7306
Otcové – druh na vymření? Otec by měl být ochránce a autorita, ale pravda je mnohdy jinde. Email
Úterý, 26. srpen 2008 | Vložil: MUDr. Zbyněk Mlčoch | Zobrazeno: 3305x
otec_jako_ochrance_a_autorita.jpg"Mužských je spousta, málo je chlapů," napsal v jednom ze svých textů Michal Horáček. Pro skutečné chlapství je totiž nezbytný mužský identifikační vzor, a ten nám začíná bolestně scházet. Ne nadarmo se proto mluví o společnosti bez otců. Tak si, milí tatínkové, počtěte co je a co by mělo být.

 

___

___

Slova psychologa – otec z vesnice a z města je vnímán jinak

 

Všiml jsem si ve své praxi jednoho nenápadného fenoménu, který sice nemůžu podložit žádným výzkumem, ale krátkým zamyšlením ano. Pokud jsem se za poslední roky setkal s pacienty - muži, kteří žijí na venkově, popisovali svého otce většinou jako autoritativního až despotického a svůj vlastní životní prostor v rodině jako omezený, umístěný do příliš úzkých a pevných hranic. Do psychologické ambulance je často přivedly klasické neurózy - fobie, panické ataky či jiné úzkostné poruchy (Freud by zaplesal, neboť tento obraz patřičně sedí do světa jeho teorií). Jejich osobnost byla ale z hlediska psychopatologie víceméně zdravá.

 

Objevil-li se v mé ordinaci muž mladšího věku pocházející z většího města, otce často nepopisoval vůbec, protože ho buď neznal, nebo ho nenáviděl. Svou výchovu a životní prostor v rodině popisoval jako rozvolněné, s hranicemi nepevnými, popřípadě úplně chybějícími. K psychologovi ho přivedly problémy, které souvisely s hlubšími a ranějšími poruchami osobnosti (o čemž samozřejmě neměl tušení). Když jsem se později dostal ke knize "Soumrak otců", kterou napsal přední italský psychoanalytik Luigi Zoja, zjistil jsem, že mé podezření bylo zcela oprávněné.

 

 

 

„Vesnický tyran nebo městský kretén?“

 

Zoja dokumentuje současný fenomén chybění otce v moderním světě na výroku jedné ze svých pacientek: "Venkovský otec byl tyran, ale byl to otec. Dnešní otec je kretén, který jen sedí u televize." Anebo je v práci, doplnil bych ještě, ale obojí vede k jednomu stejnému výsledku - stává se nedostupným, a kromě toho není tím, čím by měl být, tedy vzorem. Jiný autor, americký básník a překladatel poezie Robert Bly, si již v osmdesátých letech minulého století všiml krize mužské identity a mužské měkkosti - nejistých a ušlápnutých mužů středního věku s podlomeným sebevědomím a zvýšenou zranitelností vůči ženám. Napsal "mužskou bibli", knihu Železný Jan, která se opírá o legendu starou deset tisíc let a připomíná mužům jejich dávné kořeny. Zatímco feministické hnutí sílilo a dávno psalo o své vlastní identitě, muži dosud spokojeně spali na vavřínech.

 

 

 

 

Vzor adolescenta není otec, ale jiný adolescent

 

Ačkoli některé prameny užívají především termín "společnost bez otců", Robert Bly používal mj. i termín "společnost sourozenců", do jejíchž rukou byl podle něj zhruba před sto lety vložen osud muže. Měl tím na mysli, že vzorem adolescentů se stali jiní adolescenti, a nikoli otcové. Spojitost s gangy a tlupami neurvalých puberťáků, kteří nerespektují žádná pravidla, protože otcovská figura jim nenastavila v útlém dětství patřičné hranice, je více než jasná. Je-li mužským vzorem nezralý fotbalový fanoušek, který umí ohromit jen tím, kolik piv vypije a koho zmlátí železnou tyčí, potom má společnost problém.

 

 

 

Otcovství je projev záměru a vůle

Vztah s otcem je pro dítě významný již v kojeneckém věku a hra otců se již od počátku odlišuje od hry matek - otec se věnuje více fyzické hře, která má rychlejší tempo a více náhlých změn a zvratů.
Podle průzkumů dítě dokonce odlišně reaguje na matku a na otce již asi od druhého měsíce věku, tedy velmi dlouho před skutečným vytvořením specifického vztahu! Uvádí se také, že kvalita vztahu dítě-otec více určuje sociální zdatnost potomka a pokud otec sám dává své emoce najevo, dítě se je naučí lépe rozpoznávat i vysílat v širším sociálním prostředí.
O specifickém poutu matky s dítětem víme hodně, nakonec toho také bylo hodně napsáno. Co ale ještě víme o otcovství? Tím nejdůležitějším faktem zřejmě je, že zatímco základ mateřství je instinktivní, otcovství je projevem záměru a vůle. Ve zvířecím světě je to jev neznámý, ale v lidském světě se muž skutečně rozhoduje, zda bude lidskému mláděti otevírat cestu do světa a budovat vzájemný vztah.
Otcovství je tedy z tohoto pohledu kulturně-společenský produkt, pro který přírodní zákony příliš neplatí. To samo o sobě nabízí nepřeberné množství dalších zamyšlení a interpretací. Pokud je otcova vůle slabá a záměr věnovat svůj život otcovství nenaplní, vzor či archetyp muže-otce zmizí. I v případě, že se ale muž pro otcovství rozhodne, naráží na další vážnou překážku: Jak již bylo řečeno, jeho rozhodnutí je produktem kultury dané společnosti, ale v naší kultuře otcovské rituály zoufale chybí. Ve starém Římě paterfamilias (čili hlava rodiny) symbolicky pozvedal dítě, což sloužilo k psychickému zrození syna i otce, tedy proměně dítěte v syna a muže v otce. Zároveň tím říkal, že toto dítě nejen zplodil, ale bude se o něj i starat. Pokud platí Freudův názor, že společnost vzniká na základě potlačení pudů, pak se bez těchto či podobných rituálů neobejdeme. Bez nich je otec neukotven, opuštěn a svým vlastním pudům se sám neubrání. Jinými slovy - půjde a skončí v posteli s jinou ženou a ani dnešní notně rozviklaná pseudokřesťanská morálka mu v tom nezabrání.
 
 

Otec je v rodině jen aby v ní fyzicky byl?

Podle Luigiho Zoji je obrazem současného otce nepřítomný otec, ale ten není nepřítomný proto, že by např. jako Odysseus musel bojovat ve válce. Chybí jako chlap a vzor, což mj. často znamená, že nebojuje vůbec.
A pokud dnešní otec v něčem nebojuje viditelně a výrazně, potom je to především ve vztazích. V případě mnoha rozvedených manželství je to zřejmé, ale otec je bohužel fakticky nepřítomen a nebojující, i když žije s rodinou. Na druhou stranu, otcové, kteří navázali kvalitní vztahy se svými dětmi, opouštějí rodinu méně často. Zatímco otec v podobě venkovského tyrana byl obviňován z toho, co udělal či řekl, dnešní otec je právem obviňován spíše z toho, co neudělal a co neřekl.

 

Otec měkota?

Jednoduše řečeno, prostě jako otec nefunguje ve chvílích, kdy by fungovat měl. Znovu se tak dostáváme k měkkosti mužů, Petra Hanáková dokonce píše ve své stati věnované českému filmu devadesátých let o tendenci chcípáctví. Fenomén chcípáka jakožto autorova alter ega se objevuje ve známých filmech, jakými jsou např. Žiletky, Kamenný most či Akumulátor.
Chcípáček je pasivní, zaměřený sám na sebe, s nefunkčními vztahy a s neurčitou vizí o svém životě, který moc nemluví a už vůbec ne o sobě. Za jeho potíže může vnější svět a zcela ho vystihuje text skupiny Psí vojáci: "No jo, ale co dělat, chce se mi spát." I z tohoto důvodu se ptá již zmiňovaný Robert Bly: Jak může existovat rozvinutá kultura bez silné energie válečníka?
 

 

 

A co by otec měl být? Autorita – přiměřeně dominantní, která pomůže dítěti vstát a jít dále.

Archetypem muže je totiž válečník a i křesťanský postoj uvádí, že vlastnostmi muže-otce jsou ochrana, síla a autorita. Matka chrání své dítě jiným způsobem než muž, a je to tak v pořádku. Mužova agresivita (samozřejmě pokud není patologická) stanovuje hranice a vyvolává v dítěti pocit bezpečí - když bude nejhůř, táta mě ochrání. Když spadnu z kola (nebo ze všech svých životních pozic), táta mi pomůže znovu vstát na nohy.
Jak ale mohou chránit své děti "chcípáci"? Pro mnoho mužů je vyjadřování vlastních emocí nepřijatelné a i když pláč je vítězem na stupni nejvyšším, i agrese je mnohdy považována za projev buranství, tyranství a neschopnosti sebeovládání. Všimněte si, že když otec nekoupí svému malému synovi na hraní dřevěný meč nebo plastovou pistoli, začne syn "mečovat" vařečkou a střílet banánem, aniž by předtím trávil čas u akčních filmů.
Válečník v něm se probouzí, ale otec-chcípák se strachem z vlastní i z cizí agrese, v němž byl válečník dávno zadupán, mu koupí na hraní leporelo a dřevěné autíčko. Kruh se uzavírá a propříště to bude žena, která praští do stolu a zvýšeným hlasem oznámí, že věci budou tak, jak říká ona. Před synem ale v té chvíli stojí neřešitelný úkol - zatímco dcera se má a může s matkou identifikovat, syn se má od ní naopak separovat a identifikovat se s otcem. Jak to má ale udělat, když otec buď chybí, nebo jsou jeho charakteristiky především ženské?
 
Není co předávat. O jemňouších a svalnatcích.
Každý extrém má svůj protipól. Pokud na jedné straně stojí fenomén chcípáctví (má žena s kamarádkou používají eufemističtější název "sofťák" odvozený od slova softies čili jemňouši, měkkýši), potom na druhé straně stojí macho - nikoli chlap, ale chlapák. Ten žije v domnění, že bude dostatečně mužný, když si vyrobí bicepsy, nacpe peněženku bankovkami, nageluje si či vyholí hlavu a bude mluvit patřičně sprostě nebo někomu rovnou jednu ubalí. I jemu samozřejmě chyběl otcovský identifikační vzor, ale na rozdíl od sofťáka, který nebojuje vůbec, si vybral cestu mužské hordy řízené přírodními zákony (jak ale již víme, ty pro otcovství neplatí). Bojuje o prvenství ve všem, co dělá, a dobývá ženy jednu za druhou. Zodpovědnost a služba, které určují otcovství, samozřejmě i jemu napříště zoufale a definitivně unikají. Pro partnerky-matky takových mužů je potom samozřejmě těžké je nepodceňovat v jejich otcovských kompetencích, a mazání otcovské figury z mapy rodiny tím pokračuje.
 
 

Otec v práci, syn osamělý – minulost byla jiná

Jak již bylo řečeno, otec nemusí chybět jen fyzicky, tedy v rodině vůbec nebýt, ale i psychicky, tedy nebýt k dispozici, nekomunikovat nebo v dnešní době nejčastěji trávit čas v práci. Bly píše, že po celá tisíciletí otcové a synové bydleli a pracovali společně a ještě na začátku dvacátého století bylo devadesát procent amerických otců zaměstnáno v zemědělství.
To především znamenalo, že syn mohl práci svého otce pozorovat nepřetržitě po celý rok. Co ale může pozorovat dnes? Moderní pracovní pozice jsou navíc natolik specifické, že si jejich náplň neumějí představit ani dospělí, natož děti.
Co vlastně dělá celé dny táta, který je Key Account Manager? Táta, který se věnuje benchmarkingu a reengineeringu? A zdali si syn představuje takového tátu jako hrdinu či bojovníka za dobrou věc? Podle Roberta Blye děti poznávají maximálně otcovu povahu, nikoli to, co celý den dělá, a seznamují se s projevy jeho chvilkové nálady (často podrážděnosti), nikoli s jeho poznatky. Výsledkem je mimo jiné nedůvěra a podezřívavost vůči starším mužům, ale určitě bychom toho při dalším zamyšlení našli víc.
Jako synům svých otců nám proto zákonitě musí běhat mráz po zádech při poslechu legendárního alba skupiny Pink Floyd "The Wall", obzvláště v pasáži, kde Pink zpívá: "Daddy, what else did ya leave for me? Daddy, what d'ya leave behind for me?" neboli "Táto, co jsi mi ještě zanechal? Táto, co jsi po sobě zanechal?"

 

 

Udělit mužství

Role matky je ve vývoji dítěte nenahraditelná, o tom není sebemenších pochyb. Ve společnosti bez otců se tak paradoxně stávají slabším (či ohroženým) pohlavím chlapci, protože pokud chybí možnost identifikace s mužskou autoritou, je ohroženo vytvoření vlastní identity (drtivá převaha žen ve školství k vytváření mužských vzorů také jaksi nepřispívá). Jeden ze zakladatelů Ligy otevřených mužů (LOM) Michal Vybíral k tomu uvádí, že určitým řešením je zaprvé matčino převzetí části otcovství a maskulinity, zadruhé zprostředkování kontaktu s jinými muži, kteří se mohou stát pro dítě otcovskou figurou - dědeček, strýc, trenér, vedoucí oddílu atd.

 

Matka se může snažit, ale otcovskou roli těžko nahradí

Jak je uvedeno na internetových stránkách LOM: "Nezapomeňte, mužství je udělováno mužstvím." Nakonec optimálním řešením Oidipova komplexu je v příslušném věkovém období postoj: chci mít ženu, jako je maminka, a chci být mužem, jako je táta. Z toho je nad slunce jasné, že zcela zastat obě role určitě nezvládne a nemůže zvládnout ani ta nejdokonalejší matka.

 

Být otcem je fuška, jde však o snahu, milí tatínkové

Ať již je to v naší společnosti jakkoli, musím říct, že být otcem je někdy zatraceně těžké a být dobrým otcem jakbysmet. Myslím si však, že vždy je třeba se o to pokoušet a ten nekonečný boj s vlastními pochybnostmi, pohodlností, obavami i vnějšími okolnostmi nikdy nevzdávat. Je totiž možné, že platí to, co jsem jako syn nechtěl slyšet, ale co jako otec pomalu začínám chápat: Pánbůh nám to nakonec možná opravdu vrátí na dětech. 

 

Absolutní vzor

Otec Sigmunda Freuda se jmenoval Jakob a byl obchodníkem se suknem. Jednoho večera se oblékl, vzal si novou kožešinovou čepici a šel se projít. Chodníky tehdy bývaly velmi úzké, a tak když se proti němu objevil jiný chodec, nastala trapná situace - Jakob udělal další krok, ale nebyl si jistý, kdo má vlastně přednost. Muž byl rychlejší, srazil Jakobovi čepici do bláta a ještě zařval: "Uhni, Žide!" Když tu historku otec doma vyprávěl svému synovi, na tomto místě se zarazil. Malého Sigmunda ale právě tohle zajímalo nejvíc a naléhal: "A co jsi udělal?" Otec odpověděl: "Ustoupil jsem a šel pro čepici." Tato příhoda údajně poznamenala povahu zakladatele psychoanalýzy. Nedostatek heroismu u muže, který byl jeho absolutním vzorem, jej zasáhl jako úder blesku. (Volně podle knihy Luigiho Zoji Soumrak otců) 

 

Zdroj:
PhDr. Adam Suchý

 

 

 
Share on Myspace
Chci se zeptat, diskutovat...
Dům bylinek
CHORVATSKO - dovolená za neuvěřitelné ceny
--------------------------------------- BIOPOTRAVINY ESHOP
---------------------------------------
Přidat odkaz
Bezplatná právní poradna

Psychotesty online

Alkoholik

Kuřákova plíce

Moje starosti

Příznaky a projevy nemocí

Bylinky pro všechny