K rozhodnutí o tom, zda nasadit antibiotika, lékařům pomáhá test CRP. Stačí tento test pro rozhodnutí, zda antibiotika nasadit, nebo nikoli? Jak by mělo z vašeho pohledu ideálně probíhat vyšetření člověka, který přijde k lékaři s nespecifickými příznaky infekce dýchacích cest? Děkuji, Leoš

___

___

ODPOVĚĎ:
Vyšetření CRP je velmi oblíbené, protože je poměrně jednoduché a existují metody, které umožňují provést toto vyšetření z pouhé kapky krve během několika minut. Této rychlosti a dostupnosti je však dosaženo za cenu menší přesnosti měření; říkáme, že vyšetření je pouze orientační. Vyšetření CRP se v praxi často používá k odlišení virových infekcí od infekcí bakteriálních. Zkratkovitá interpretace vypadá asi tak, že nízká hodnota CRP svědčí pro virový původ nemoci (nebrat antibiotika), a naopak vysoká hodnota znamená, že infekce je bakteriální, a tedy antibiotická léčba je na místě. Ve skutečnosti je situace mnohem složitější: hladina CRP může být zvýšena i při virových infekcích, jsou-li provázeny zánikem většího počtu buněk. a také při různých neinfekčních onemocněních - např., po operaci nebo třeba po infarktu myokardu. Další problém je časové hledisko: CRP zpravidla dosáhne rozhodující výšky až za 24 hodin po začátku nemoci, takže u některých velmi rychle probíhajících bakteriálních infekcí se podle tohoto vyšetření nemůžeme orientovat. Hodnotu CRP je tedy možné posuzovat jako jeden střípek v mozaice, sice důležitý, ale určitě ne natolik, aby jen podle tohoto údaje bylo možné rozhodovat, zda antibiotikum podat. Rozhodování o podání či nepodání antibiotika musí být vždy komplexní, a u dobrého lékaře se přitom uplatňuje nejen posouzení místního nálezu, ale také celkového stavu nemocného a zhodnocení dosavadního vývoje nemoci v průběhu času. Kromě výsledků laboratorních vyšetření se zkušený lékař obrací i na svou intuici, což se málokdy oficiálně přiznává. Není to ale žádná magie, jde o skutečnost, že každý člověk podprahově registruje řadu vjemů, které si ani rozumově neuvědomuje, ale přesto zanechávají určitý vjem, a s tím je možné se naučit pracovat. Nelze tedy na několika řádcích napsat pravidlo, kdy antibiotika dát a kdy ne. Ostatně je to pořád ještě jen první krok: Rozhodne-li se lékař antibiotikum podat, musí poté učinit další rozhodnutí - který přípravek pro konkrétního pacienta vybrat.