Jako hydrocefalus označujeme patologicky zvýšené množství mozkomíšního moku v centrálním nervovém systému. Na tomto zmnožení se podílí porucha tvorby moku, jeho vstřebávání či oběhu v mozku a míše. Vzniká na základě vrozených poruch, může být důsledkem přestálé meningitidy nebo nádoru. V dětství, kdy ještě nejsou uzavřeny lebeční švy, vede k zvětšení celé lebky, v dospělosti dochází k výraznému útlaku a zmenšení mozkové hmoty. V obou případech může nastat těžké narušení mozkových funkcí.

___

Definice hydrocefalu, příčiny

Hydrocefalus jako slovo je spojení dvou řeckých slov:
hydro – voda a kefale – hlava.

Celé slovo by se dalo přeložit jako voda v hlavě, tedy v nitrolební dutině.

Soudobá definice hydrocefalu zní takto: nadměrné hromadění mozkomíšního moku v nitrolebí, zpravidla v mozkových komorách. Vznik hydrocefalu je důsledkem nerovnováhy v produkci a následné resorpci mozkomíšního moku anebo také z důvodu překážky v jeho přirozené cirkulaci.

Obrázek, fotografie, CT mozku:

Obrázek vnitřního hydrocefalu, další snímky zde .

Léčba hydrocefalu a historie

Zdá se, že toto onemocnění je staré jako lidstvo samo, a také stejně tak dlouho provokuje a nutí nejlepší myslitele, vědce a lékaře své doby, se jím zabývat. První archeologické nálezy pocházejí z neolitického období, konkrétně to jsou kostní pozůstatky asi šestiletého chlapce z německého Seerburgu. Významné jsou i nálezy hydrocefalických lebek z období první dynastie starého Egypta.

Jak to bývá u nemocí, které si lidé neuměli dobře vysvětlit, dostala i tato choroba ve své době nádech neznáma a mystična. První psané poznatky o hydrocefalu pochází od Hippokrata (466 - 377 př. n. l.). Jeho názory na hydrocefalus v dnešní době vyvolávají spíše úsměv. Psal o změně mozkové tkáně na vodu, a to v důsledku epilepsie. Jako léčbu doporučoval podávání zeleniny, inhalaci látek vyvolávajících kýchání, a pokud vše selhalo, doporučoval trepanaci.

Archivy písemností nám vydávají svoje svědectví o tom, jak byl hydrocefalus zkoumán, popisován a léčen. Zmínky o něm najdeme např. u Aristotela (384 - 322 př. n. l.), Galéna (129 - 199 ř. n. l.), ale například také Leonarda da Vinci (1452 - 1519), který dokonce zhotovil voskový model komorového systému mozku vola. Do mozku mrtvého zvířete vpouštěl vosk a po jeho ztuhnutí odstranil mozkovou tkáň. Tím získal lepší představu o tvaru a vzájemném propojení komorového systému.

Jak léta ubíhala, objevovaly se různé metody léčby. Ještě v roce 1777 francouzský lékař Joseph Lieutaud hovořil o nevyléčitelnosti hydro­cefalu. V roce 1836 Hans Sommerfeldt předložil svoji disertační práci s názvem „De Hydrocephalo Acuto“. Zde uvádí dosud používané techniky a prostředky pro případnou léčbu. Můžeme se dočíst o účinku například soli rtuti, laxativa, náprstníku a podobně. V roce 1891 byla pravděpodobně poprvé provedena lumbální punkce, a to Heinrichem Quinckem (1842 - 1922). Prvním pacientem se stalo dítě s hydrocefalem. Quincke se poté stal propagátorem lumbálních punkcí. Chápal sice, že tyto punkce samotnou nemoc neléčí, ale poukazoval také na přechodné zlepšení stavu pacientů po punkci.

Na konci 19. století, konkrétně v roce 1888, popsal W. W. Keen tři základní přístupy k provedení punkce a případné drenáže postraních komor, které se užívají dodnes. Později, v roce 1898, učinil Fergusson drenáž mozkomíšního moku – likvoru – do peritoneální, tedy břišní dutiny. Drenážní soustava měla podobu stříbrného drátu a byla provedena návrtem v bederním obratli. V roce 1908 popsal drenáž W. Kausch, který použil gumovou hadičku, kterou propojil postranní komoru s dutinou břišní.

Tato metoda se však ve své době obecně nerozšířila, neboť k vývoji potřebného ventilu, který je pro správnou funkci drenáže nezbytný, mělo dojít až za několik desetiletí.

K použití první moderně chápané drenáže s ventilem z polyetylénu došlo v roce 1949 ve Filadelfii a provedli ji lékaři Frank Nulsen a Eugen Spitz. Byl to ale stále ojedinělý případ, výroba byla velmi nákladná a použitý materiál nebyl příliš vhodný.

Současná léčba (především ventrikuloperitoneální drenáží) - klikni zde.

Typy (dělení) hydrocefalu

Zdroj:
bbraun.cz