Plán na zkvalitnění zdravotní péče v Indii představil 1. února 2017 při projednávání rozpočtu ministr financí Arun Jaitley. Iniciativa zahrnuje jak konkrétní kroky pro eliminaci některých infekčních onemocnění, tak systémové změny. Mezi ně patří nové zákony a regulační opatření s cílem snížit náklady na léky i lékařské přístroje a snaha uvést indické zdravotnictví do souladu s mezinárodními standardy.
___
___
Přesto se zdravotnictví druhé nejlidnatější země světa v dalších letech pravděpodobně nevymaní ze spárů nedůvěry veřejnosti a převahy privátně poskytovaných služeb. Analýzu důvodů i možností pro změnu tohoto stavu zveřejnil odborný časopis The Lancet Indičtí politici si dobře uvědomují, že zdravá populace je jedním ze základních předpokladů ekonomického rozvoje země. Také proto chtějí vymýtit viscerální leishmaniózu a filariózu (ještě v roce 2017), lepru (do roku 2018), spalničky (do roku 2020) a tuberkulózu (do roku 2025).
Zdraví obyvatel má pak zlepšit řada systémových opatření, u nichž se předpokládá, že přilákají investice do zdravotnického sektoru. Indie se přitom soustředí především na zdraví jedinců v raných a pozdních fázích života s důrazem na redukci maternální a neonatální mortality. Pomoci má též pilotáž „chytrých karet“, které budou u starších občanů obsahovat medicínsky relevantní údaje.
Arun Jaitley kromě toho oznámil zřízení lázní a dvou nových organizací, jejichž úkolem bude rozvoj medicíny. Ty vzniknou ve státech Džhárkhand a Gudžarát na základě zkušeností z univerzity v Novém Dillí, která v oblasti lékařského vzdělávání platí v Indii za vlajkovou loď. Ministr financí chce také vydat plošně peníze nejen pro zlepšení vzdělávání lékařů, ale také v reakci na nedostatek specialistů, který panuje zejména na sekundární a terciální úrovni zdravotní péče.
Navzdory nárůstu finančních prostředků do systému bude v dalších letech Indie nadále patřit mezi země, které vydávají na zdravotnictví nejméně na světě. Podíl výdajů ve vztahu k HDP činí pouze 1,4 %, což je hluboce pod průměrem států OECD (9,0 % v roce 2015). Indické zdravotnictví je kontrolováno státem, více peněz do systému tedy potřebuje směrovat jak centrální vláda, tak vlády jednotlivých 29 spolkových států.
Zvýšení výdajů na zdravotnictví představuje však pouze první krok, konstatuje The Lancet. Ústřední vláda totiž často nedokáže s penězi zacházet efektivně, což dokládají časté výhrady ze strany nižších samosprávních celků, že finance chodí se zpožděním. Uvedený fakt ostatně potvrzují i další čísla – pouze v letech 2005 a 2013 dokázal státní ministr zdravotnictví a péče o rodinu utratit všechny alokované zdroje.
Existuje více důvodů, proč se indické zdravotnictví netěší odpovídající politické podpoře a proč jsou systémy pro jeho financování tak nedokonalé. Předně existuje nedůvěra a nedostatečná úroveň komunikace mezi sektory, které mají silné slovo při zlepšování poměrů ve zdravotnictví a přeneseně v celé společnosti. Do hry vstupuje vláda, veřejné služby, zdravotničtí pracovníci fungující napříč indickou pluralitní společností, lokální a mezinárodní neziskové organizace i vědci.
Problémem dále je, že ministerstvo zdravotnictví a péče o rodinu nemá dostatek technických schopností pro implementaci ambiciózních zdravotnických programů. Indie nadto klade nepřiměřený důraz na rostoucí a do značné míry neregulovaný, soukromý zdravotnický sektor. Podle odhadů z rozmezí let 2003 až 2014 je podíl přímých plateb ve zdravotnictví v rozmezí od 66 % až do více než 80 %. Kolektiv autorů textu časopisu The Lancet si tímto vysvětluje, proč zdravotnictví nestojí na předním místě ani v polické agendě, ani u samotných obyvatel, kteří nemají zkušenost, že by za zdravotní péči nesla odpovědnost centrální vláda.
Indické (soukromé i veřejné) zdravotnictví zůstává v nedobrém stavu. Peníze často neputují tam, kam bylo původně zamýšleno, mnoho zdravotnických zařízení postrádá kvalitní medicínské vybavení i patřičně školený personál v oblasti primární péče a lékaři fungující v rámci veřejného systému přecházejí do soukromé sféry. Výjimkou nejsou ani neetické způsoby vydělávání peněz – úplatky, nepřiměřené ceny, zbytečně prováděné diagnostiky, ordinované léky a procedury.
Kroky indického ministra financí jsou nicméně ve stínu vylíčené situace povzbudivé. Uznal totiž, že mezi zdravím a sociálními determinanty zdraví existuje neoddělitelná souvislost (viz kupř. jeho výrok „chudoba je obvykle spojena se špatným zdravotním stavem“). Celou problematiku totiž, jak je známo, nelze redukovat na oblast financování. Správné fungování zdravotnictví tkví v multisektorovém přístupu, tedy propojení s ostatními systémy společnosti, což je rámec přesahující kompetence a působnost ministra zdravotnictví a péče o rodinu.
Okolnosti, které vedou k přímým platbám za zdravotnické služby, píše dále článek The Lancet, nepředstavují jen škodlivou zátěž pro chudé vrstvy obyvatelstva. Jsou přímo jedním z faktorů přispívajících k chudobě jako takové. Proto se při podrobnějším pohledu na indický rozpočet patří položit otázku, proč si indická vláda nestanovila jako vysokou prioritu vytvořit zdravotnictví dostupné pro všechny nebo proč se v každoročním rozpočtu nevěnuje zdravotnictví náležitá pozornost.
Neexistuje jednoduchý recept, na jehož základě by se indické zdravotnictví stalo udržitelným. Spolu s tím, jak se Indie zbavuje závislosti na mezinárodní pomoci, musejí její představitelé přijímat rozhodnutí týkající se sociálních determinantů zdraví, společenských nerovností a důsledků, které pro společnost představuje nezdravá populace.
Taková rozhodnutí se v demokratických společnostech uskutečňují prostřednictvím debaty ve veřejném diskurzu, odkud pak vychází popudy směrem k představitelům moci.
V Indii je problémem právě to, že zdraví není v dostatečné míře chápáno jako veřejný zájem a že se diskuse o univerzální zdravotní péči vedou pouze v akademické a politické rovině. Postoj Indů vůči zdraví ale nelze jednoduše označit za lhostejný. Sdělovací prostředky často přinášejí zprávy o újmách způsobených alkoholem, sdělují informace o tragédiích plynoucích z nekvalitní lékařské péče a referují o sebevraždách. Myšlenka univerzálně dostupné zdravotní péče jakožto základní společenské hodnoty však nikdy nedosáhla onoho pomyslného politického vrcholu, který je v indické demokracii tak důležitý. Jedinou výjimku tvořily volby ve státě Ándhrapradéš v roce 2007, ve kterých se téma zdraví stalo ústředním motivem kampaně a samotného klání.
Za zmínku stojí také fakt, že indická společnost spatřuje v duševních a tělesných chorobách stigma, které určité skupiny lidí ještě více izoluje a které zabraňuje, aby mohly svou tíseň přetavit prostřednictvím fungujících mechanismů v konkrétní kroky pro zlepšení situace. Skupiny lidí, které by ze zavedení univerzální zdravotní péče těžily nejvíce, jsou tak paradoxně nejméně schopné příslušné změny podporovat.
Přístup k indickému zdravotnictví po desítky let utvářejí vědecké a ekonomické přístupy. Nyní nastala potřeba mobilizovat veřejnou debatu a přimět klíčové sektory společnosti, aby se angažovaly. Právě zde mohou pomoci vyspělejší státy. Ty mohou přispět nejen řadou příkladů dobré praxe, ale také ověřenými nástroji, díky nimž lze řešit problémy, se kterými se indický zdravotnický systém potýká. Jakmile Indové pochopí, že zdraví je základní sdílenou společenskou hodnotou, je nejméně z poloviny vyhráno.
Zdroj: Lukáš Pfauser, Tempus medicorum 03/2017