Nacházíte se: Zbynekmlcoch.cz Medicína Administrativa a zdravotnické právo Porušení mlčenlivosti lékaře - jak dopadl soud pacientky s praktickou lékařkou?

Sponzorované odkazy:

  • Luštitelské časopisy

Slovník - hledej:

lékařský
cizí slova
česko-anglický
anglicko-český

Předpověď počasí

Počasí dnes Počasí zítra Počasí pozítří
Další dny...

Vyzkoušejte:

SMS ZDARMA

T-mobile
Telefonica O2

Počet stránek v systému

7306
Porušení mlčenlivosti lékaře - jak dopadl soud pacientky s praktickou lékařkou? Email
Neděle, 11. prosinec 2016 | Vložil: MUDr. Zbyněk Mlčoch | Zobrazeno: 2574x

poruseni-mlcenlivosti-lekare-jak-dopadl-soud-advokatky-s-praktickou-lekarkouProblematika poskytování údajů o pacientech jiným institucím, či dokonce policii a soudům je dlouhodobě provázena mnoha otázkami a nejasnostmi. O tom, jakou informaci může lékař poskytnout soudu v případě civilní žaloby, vypráví tento případ, v němž bez překvapení měli jednotlivé disciplinární orgány, lékaři a právníci různý názor na to, kde jsou hranice povinné mlčenlivosti. K jednoznačnému rozhodnutí došlo až u soudu…

___

___

Stížnost pacientky na bezdůvoné prolomení mlčenlivosti praktickou lékařkou

Pacientka (zároveň povoláním advokátka) napsala ČLK stížnost na svoji bývalou ošetřující praktickou lékařku. Důvody shrnula do následujících čtyř bodů:

  • „Jako moje ošetřující lékařka vázaná ke mně mlčenlivostí dle zák. č. 20/1966 Sb., v platném znění, poskytla v době trvání mé pracovní neschopnosti krajskému soudu informaci o mém zdravotním stavu bez mého vědomí a souhlasu poté, kdy jsem tomuto soudu sdělila, že mu nedávám souhlas k nahlížení do mé zdravotnické dokumentace.
  • Podle zákona o zdraví lidu jsou veškeré informace o zdravotním stavu pacienta důvěrné, s výjimkou těch, které jsou vyžadovány pro účely trestního řízení, a nesmí být bez souhlasu pacienta sdělovány třetím osobám, tedy ani soudu.
  • Paní doktorka se měla po obdržení soudní žádosti správně se mnou spojit a o této skutečnosti mě informovat. Pak bych ji upozornila, že jsem takový souhlas dát odmítla, a lékařka pak měla v tomto smyslu soudu odpovědět. Tak se bohužel nezachovala a soudní jednání proběhlo bez mojí účasti a navíc v době, před níž jsem požádala soud o odročení jednání z důvodu mé pracovní indispozice.
  • Výsledek soudního jednání pak vyzněl v můj neprospěch. Paní doktorka mi tak shora popsaným jednáním (které jsem schopna prokázat) způsobila škodu ve výši 95 096 Kč a nemajetkovou újmu na mé dobré pověsti advokáta a slušného člověka.“

Pověřený člen revizní komise stížnost přijal a předal ji k řešení místně příslušné revizní komisi OS ČLK.

 

Řešení na okrese

Revizní komise si vyžádala vyjádření od lékařky, proti níž byla stížnost adresována. Ta odpověděla:
„Na základě vyšetření neurologa byla pacientce vystavena PN pro recidivu levostranného CB sy. Byl doporučen klid a nošení límce. Po týdnu došlo k mírnému zlepšení a byla doporučena rehabilitace a fyzické šetření. Na dotaz Krajského soudu v Brně, zda je pacientka schopna dojít k soudu (nic bližšího, za jakým účelem), jsem odpověděla, že je určitě schopna dojít. Pokud by pacientka měla zájem (ale ten právě z nepochopitelných důvodů neměla), mohla, tak jak je běžné u ostatních pacientů předvolaných k soudu, se mnou záležitost konzultovat. Trvám na tom, že její stav dovoloval dojít k soudu. Psychicky byla normálně komponovaná, což také neurolog ve své zprávě uváděl. O správnosti svého postupu jsem stěžovatelku informovala prostřednictvím právníka. Pokud je mi známo, byla pacientka viděna u soudu s ortopedickým límcem i dříve, což jí nečinilo potíže…? Soud jsem neinformovala o diagnóze pacientky.“ 

Revizní komise rozhodla s lékařkou nezahájit disciplinární řízení. V odůvodnění píše: „Lékařka nesdělila soudu žádnou diagnózu pacientky. Nezpřístupnila soudu nahlížení do zdravotnické dokumentace pacientky. Informaci jí podanou soudu nelze hodnotit jako údaje obsažené ve zdravotnické dokumentaci. Soudem ani nebyla dotazována na dočasnou schopnost či neschopnost např. účastnit se jednání na soudu. Dotaz soudu byl omezen pouze na její schopnost či neschopnost dojít k soudu. Chůzi pacientky neomezovalo ani nošení ortopedického límce, ani lékařské nálezy neurologa, který si ji zval na opakující se kontrolní vyšetření do své ambulance a kam taktéž běžně docházela. Rovněž ji odesílal na rehabilitační cvičení. Podle revizní komise OS ČLK lékařka svým postupem neporušila povinnou mlčenlivost o zdravotním stavu stěžovatelky.“ 

 

poruseni-mlcenlivosti-lekare-jak-dopadl-soud-advokatky-s-praktickou-lekarkou-2Námitka

Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí námitku. Píše:
„1. S nezahájením disciplinárního řízení¨s pí doktorkou nemohu souhlasit, neboť revizní komise nesprávně posoudila důvody a skutkové
okolnosti mé stížnosti.

2. Především v rozhodnutí se uvádí, že informaci podanou lékařkou k soudu nelze hodnotit jako údaje obsažené ve zdravotnické dokumentaci. Toto neodpovídá skutečnosti, neboť předmětný dotaz krajského soudu se týkal sdělení, zda můj současný zdravotní stav mi umožňuje účastnit se jednání soudu. V odůvodnění však stojí, že dotaz soudu byl omezen na moji schopnost či neschopnost dojít k soudu. Dojít k soudu bych tedy mohla tak, že dojdu ke vstupu tohoto soudu, otočím se a odejdu. V tom je podstatný rozdíl – od schopnosti zúčastnit se jednání u soudu jako účastník soudního řízení. To, že jsem nebyla schopna se zúčastňovat v té době soudních ani jiných řízení, bylo dáno mou pracovní neschopností vydanou touto lékařkou. Tato moje pracovní neschopnost mě současně vyloučila z jakéhokoli úspěšného výkonu mé odborné profese.

3. Součástí porušení povinnosti mlčenlivosti této lékařky vůči mé osobě dle § 55 odst. 2 písm. d) je i ta skutečnost, že o obdržení předmětného dotazu soudu na můj zdravotní stav bych jako od své dlouhodobé lékařky očekávala, že mě bude o tomto informovat a požádá o můj souhlas k poskytování informace o mém zdravotním stavu třetí osobě. Tato má bývalá ošetřující lékařka příslušný soud přitom odkázala i na konkrétní nález mého neurologa s tím, že můj stav (zdravotní) nevylučuje účast na soudním jednání.

Důkaz: kopie dotazu příslušného soudu, včetně níže uvedené odpovědi lékařky." 

Již z této skutečnosti je zcela zřejmé, že lékařka porušila povinnost mlčenlivosti o mém zdravotním stavu čerpaném z jí vedené zdravotnické dokumentace o mé osobě dle § 55 odst. 2 písm. d) z. č. 20/1966 Sb., v platném znění. Důsledkem jednání lékařky vůči mé osobě bylo, že jsem byla odsouzena v mé nepřítomnosti a vznikla mi tak škoda značného rozsahu, o poškození mé dobré pověsti a jména nemluvě.“

 

Řešením případu se začala zabývat Čestná rada ČLK. Pověřený člen se obrátil s dotazem na stěžovatelku. Píše (vynechávám oslovení a další náležitosti dopisů): 

„Při projednávání Vaší stížnosti ohledně prolomení mlčenlivosti Vaší ošetřující lékařkou jsme konzultovali s právním oddělením České lékařské komory. Podle jeho vyjádření je nezbytné zjistit, zda se jednalo o spor občanskoprávní, nebo trestněprávní, kde poskytování informací lékařem
je rozdílné, což je Vám jistě známo. Předpokládáme, že Vaše ošetřující lékařka tyto znalosti nemá a jednala v dobré vůli s tím, že požadavek krajského soudu splňuje právní náležitosti. Je pro nás překvapením, že by krajský soud postupoval protiprávně, zvláště v situaci, kdy jste tomuto soudu sdělila, že mu nedáváte souhlas k nahlížení do Vaší zdravotnické dokumentace. Tato skutečnost také nemohla být Vaší ošetřující lékařce známa. Pro spravedlivé posouzení Vaší stížnosti a námitky Vás proto prosím o laskavé poskytnutí kopie žádosti krajského soudu a lékařkou poskytnuté informace o Vašem zdravotním stavu, pokud máte spis k dispozici. Oba tyto důkazy uvádíte ve Vaší námitce. V námi vedeném spisu však tyto důkazy nejsou.“ 

 

Stěžovatelka odpověděla následovně: 

„K Vaší písemné žádosti Vám v příloze tohoto dopisu zasílám požadované doklady, a to žádost krajského soudu o poskytnutí informace o mém zdravotním stavu a připojenou odpověď lékařky. Zmíněné doklady Vám poskytuji v kopii. K otázce, zda se jednalo o spor občanskoprávní, či trestněprávní, sděluji, že se jednalo o věc občanskoprávní.

Nelze přisvědčit Vámi uváděným důvodům, že moje bývalá ošetřující lékařka nemá dostatečné znalosti o svých profesních povinnostech ve vztahu ke svým pacientům. Podotýkám, že v době, kdy příslušné sdělení paní doktorka učinila ke krajskému soudu, jsem já měla od ní vystavenou pracovní neschopnost bez možnosti vycházek. Tímto jednáním mě paní doktorka na jedné straně utvrzovala v mém léčebném režimu a na druhé straně psala bez mého vědomí, že můj stav nevylučuje účast na soudním jednání. V tomto jednání spatřuji u paní doktorky vědomou snahu mě v očích krajského soudu vážně poškodit, a to v situaci, kdy jmenovaná dobře věděla (tato skutečnost jí byla známa od začátku, kdy jsem se stala její pacientkou), že působím jako advokátka a každé jednání u soudu pro mě profesně znamená zvýšenou psychickou a fyzickou zátěž. Nehledě na skutečnost, že jsem v té době užívala léky proti bolestem.“

 

Žádost soudu a odpověď lékařky

Cituji žádost soudu odeslanou lékařce:
„Ve výše uvedené právní věci Vás podepsaný soud žádá o sdělení, zda současný zdravotní stav Vaší pacientky JUDr. XY (stěžovatelka) umožňuje zúčastnit se jednání soudu. Děkuji za odpověď do 3 dnů.“ Žádost je nadepsána „Věc: JUDr. XY proti WZ o 25 350 Kč s příslušenstvím“, přičemž příjmení stěžovatelky je zde zkomoleno – chybně uvedené první písmeno, zřejmě vinou automatické opravy v textovém editoru. Odpověď lékařky soudu: „Dle posledního nálezu neurolog doporučuje pouze fyzické šetření, stav nevylučuje účast na soudním jednání. Event. kontaktujte ošetřujícího neurologa na tel. …“

Rozhodnutí Čestné rady ČLK Plénum Čestné rady ČLK na svém řádném zasedání v Praze posoudilo námitku výše uvedeného stěžovatele a rozhodlo takto: Podle ustanovení § 7, odst. 6 Disciplinárního řádu ČLK se rozhodnutí revizní komise OS ČLK zrušuje a věc se vrací k novému projednání a rozhodnutí. Z rozhodnutí cituji: 

„Z dopisu soudu nevyplývá, o jaký druh právního sporu se jednalo… Z textu stížnosti, vyjádření napadané lékařky i z textu námitky nevyplývá, že lékařka byla informována o existenci jakéhokoli sporu své pacientky, navíc ze žádosti soudu nevyplývá, že stěžovatelka je přímým účastníkem ve věci, kde je jako účastník uvedena osoba s jiným příjmením. V dokumentaci ošetřující lékařky je zápis o poskytnutí této informace. Stěžovatelka nebyla o poskytnutí tohoto sdělení informována.“

Ve vyjádření ošetřující lékařky, obsaženém ve spise, tato uvádí: „Pokud by pacientka měla zájem (ale ten právě z nepochopitelných důvodů neměla), mohla, tak jak je běžné u ostatních pacientů předvolaných k soudu, se mnou záležitost konzultovat.“ 

Tento názor je nutno považovat za nesprávný. Lékař je povinen informovat pacienta o skutečnostech a požadavcích třetích osob, které kolidují s povinnou mlčenlivostí. V případě nejistoty může kdykoli konzultovat s právním oddělením České lékařské komory. Revizní komise OS ČLK projednala stížnost výše jmenované a rozhodla o nezahájení disciplinárního řízení s lékařkou. Odůvodnění rozhodnutí revizní komise v celém rozsahu necituji, protože je zúčastněným stranám k dispozici. Pouze poukazuji na verbální nepřesnosti – soud se nedotazoval, zda pacientka
je schopna dojít k soudu, ale zda zdravotní stav umožňuje účast na soudním jednání. Stejně tak citace nálezu a sdělení jména a telefonu dalšího lékaře, který se na léčbě podílí, nelze pominout bez povšimnutí. 

Čestná rada ČLK požádala stěžovatelku o doplnění, resp. poskytnutí jí uváděných důkazů a po jejich dosažení v plénu námitku projednala. Čestná rada vnímá kauzu tak, že lékařka byla požadavkem krajského soudu uvedena v omyl a dále jednala v dobré vůli, že tento požadavek splňuje právní náležitosti. Přesto však, po konzultaci s právním oddělením ČLK, musí konstatovat, že k prolomení mlčenlivosti došlo. Proto bylo rozhodnuto, jak výše uvedeno, a věc se vrací k novému projednání a rozhodnutí o vině s tím, že samotné projednání může být dostatečným opatřením.  

Nové projednání na okrese Revizní komise OS ČLK případ znovu projednala a navrhla lékařku disciplinárně obžalovat. Lékařka ve vyjádření k žalobě píše: „Jsem přesvědčena, že sdělením, které jsem poskytla soudu a které je revizní komisí chápáno jako porušení povinné mlčenlivosti
lékaře, jsem povinnou mlčenlivost neporuši la. K dotazu soudu, zda je pacientka schopna přijít na jednání soudu, jsem po věcné stránce odpověděla tak, že tohoto schopna je a že další informace je možno získat od ošetřujícího neurologa. Takto je nutno chápat v návrhu na zahájení disciplinárního řízení citované vyjádření. Dále pak uvádím, že i souhlas s eventuálním poskytnutím informací chráněných povinnou mlčenlivostí není formalizovaným úkonem, je možno jej učinit i ústně nebo konkludentně (tedy způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o obsahu a smyslu úkonu). Jestliže stěžovatelka předkládá u soudu doklad o pracovní neschopnosti, udává, že není schopna se zúčastnit soudního jednání ze zdravotních důvodů, a sdělí soudu jméno své ošetřující lékařky, pak mohu důvodně předpokládat, že tímto svým jednáním dává konkludentní souhlas s eventuálním poskytnutím údajů chráněných povinnou mlčenlivostí. Z mé strany se, i pokud bych připustila, že se jednalo o porušení povinné mlčenlivosti, nejednalo o zaviněné jednání.

Orgánem, který je v České republice výlučně oprávněným k interpretaci právních předpisů, je soud, a to všech předpisů, tedy i zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Jsem-li tedy soudem, oním orgánem oprávněným podávat závazný výklad právních předpisů, požádána o nějaké sdělení, logicky předpokládám, že soud provedl výklad právní normy a dospěl k závěru, že mu příslušné sdělení mohu poskytnout. 

Jedná se o vyjádření staré právní zásady, že ‚soud zná právo‘. V mém jednání by tak absentovalo jakékoli zavinění, vycházela jsem z oprávnění soudu vykládat právní předpisy a z dobré víry, že soud činí, co jest oprávněn činit. Neměla jsem žádné informace o tom, že by stěžovatelka jakkoli soudu zakázala dotázat se mě na její schopnost účastnit se soudního jednání. Navrhuji proto, aby mě senát Čestné rady uznal nevinnou, neboť jsem se nedopustila disciplinárního provinění.“

Čestná rada OS ČLK rozhodla, že lékařka je disciplinárně vinna z porušení povinné mlčenlivosti zdravotnických pracovníků ve smyslu ust. § 55 odst. 2 písm. d) zák. č. 20/1966 Sb., v platném znění, o péči o zdraví lidu, a § 2 odst. 9 Etického kodexu ČLK tím, že sdělila soudu na jeho dotaz, že zdravotní stav pacientky nevylučuje její účast na soudním jednání a jinak že je ve specializované zdravotní péči neurologa, aniž si k podání této informace vyžádala od pacientky předchozí souhlas. Podle § 10 odst. 2 písm. b) bodu bb) Disciplinárního řádu ČLK se upouští od uložení disciplinárního opatření pro menší závažnost disciplinárního provinění, s tím, že podle názoru senátu Čestné rady OS ČLK svůj účel již dostatečně splnilo samotné disciplinární řízení. 

V odůvodnění senátu Čestné rady se píše: „Senát Čestné rady OS ČLK při posuzování tohoto případu je si i na základě četných praktických zkušeností vědom toho, že mezi podáváním informací třetím osobám o zdravotním stavu pacientů včetně konkrétních diagnóz a stavu léčení a mezi posuzováním zdravotní způsobilosti pacienta vykonávat či nevykonávat určité činnosti je určitá, ale ne zcela jasná hranice, kdy jde či nejde o povinnou mlčenlivost, roli hraje i účel, pro jaký se informace může či nesmí podávat, zejména na dožádání soudů a jiných státních orgánů. 

Lékaři v takových případech jednají zpravidla v dobré víře, i když s jistou nejistotou, zda postupují v souladu se správnou interpretací právních předpisů. V podobné situaci byla v daném případě obviněná lékařka. Pro podezření, že by sledovala svým postupem úmysl pacientku poškodit, nesvědčí z daných okolností žádná motivace. Na druhé straně senát Čestné rady OS ČLK při zvážení všech okolností dospěl k závěru, shodném s Čestnou radou ČLK i revizní komisí OS ČLK, že současná právní ochrana osobních údajů občanů brání tomu, aby údaje týkající se konkrétních osob byly bez jejich vědomí a souhlasu sdělovány jakýmkoli třetím osobám, pokud zákon z této zásady nestanoví výjimku.

V daném případě o takovou situaci nešlo a stížnost byla v tomto směru opodstatněná. Vzhledem k tomu, že lékařka byla požadavkem soudu uvedena nezaviněně v omyl a jednala v dobré víře, že požadavek soudu splňuje právní náležitosti, neshledal senát Čestné rady důvod pro uložení disciplinárního opatření s tím, že dostačujícím bylo samotné projednání jejího postupu v disciplinárním řízení.“

 

Opětovné námitky

Proti rozhodnutí Čestné rady OS ČLK podaly námitku jak obviněná lékařka, tak stěžovatelka. Uvádějí v podstatě již jednou uvedené argumenty.

K projednání kauzy byl svolán senát Čestné rady ČLK, jehož se dále účastnila obviněná lékařka, předseda revizní komise OS ČLK a právníci právní kanceláře ČLK. Během jednání lékařka uvedla, že stěžovatelka po ní již požaduje finanční náhradu škody a že má další svědectví k případu. Jednání senátu bylo proto přerušeno s tím, že mu budou tyto dokumenty dodány. 

Lékařka senátu proto odeslala svědectví svého právníka, který popsal, že se stěžovatelka v době pracovní neschopnosti, na niž se odvolává ve stížnosti, „alespoň jednou zúčastnila soudního jednání“, a kopii protokolu soudního jednání, jehož se stěžovatelka měla zúčastnit jako právní zástupce jedné ze stran v době, kdy byla v pracovní neschopnosti. Dále lékařka dodala dopis, v němž po ní stěžovatelka požaduje finanční narovnání. Zároveň stěžovatelka poslala právnímu zástupci lékařky žádost o smír a žádost o uhrazení škody ve výši 95 000 Kč a omluvu. Na tento dopis následoval po určité době návrh na mimosoudní vyrovnání, tentokrát již s požadavkem na zadostiučinění od lékařky ve výši 3 miliony Kč. 

Zároveň stěžovatelka vznesla požadavek na jí zaslanou písemnou omluvu a omluvu za zcela neprofesionální chování, kterou měla lékařka zaslat k rukám všech předsedů soudů sídlících ve městě a požádat je, aby tuto její omluvu zveřejnili na svých úředních deskách. Na tyto skutečnosti reagoval předseda senátu Čestné rady, který se dopisem obrátil na předsedu České advokátní komory.

Mj. píše: „Disciplinární orgány ČLK nemají žádnou možnost ověřit skutečnosti, které se týkají formalit v případě soudního jednání, tedy porušení zákazu nahlížení soudu do zdravotnické dokumentace (pokud je to technicky možné), informace žalované straně, že lékař informoval soud o zdravotní způsobilosti dostavit se k soudu, a hlavně, zda případnou účastí stěžovatelky na jiných kauzách v době pracovní neschopnosti nebyla praktická lékařka a tím ani disciplinární orgány ČLK uváděny cíleně v omyl. Domnívám se, že advokátní komora tyto možnosti má a mohla by ČLK pomoci. Prosím Vás proto, vážený pane doktore, o přijetí tohoto podnětu k prošetření disciplinárním orgánem Vaší komory. Dovolím si upozornit, že se nám nejedná v žádném případě o stíhání advokátky stěžovatelky, pouze o zjištění skutečností, které by nám pomohly ke spravedlivému rozhodnutí.“

V té době bylo také znovu svoláno přerušené jednání senátu Čestné rady, na což reagoval advokát obviněné lékařky: 

„V souladu s přáním mé mandantky zasílám vyjádření týkající se pozvání k projednání na ČLK. Toto jednání považuji za zbytečné a bezdůvodné. Jako důvod uvádím následující: Plně se ztotožňujeme s rozhodnutím a závěry ČLK-OSL, kde senát Čestné rady OS ČLK upustil od uložení disciplinárního  opatření. Pokud by ČLK měla zájem dopátrat se objektivní pravdy, tak by například přes právní oddělení ČLK zjistila u krajského soudu následující: účastnice řízení-stěžovatelka nechodila na jednání k soudu, a proto byla tímto soudem vyzvána, aby sdělila adresu ošetřujícího lékaře z důvodu ověření zdravotního stavu (schopnosti zúčastnit se jednání soudu). V případě, že neodpoví, soud bude toto brát jako souhlas. Má mandantka byla obeslána jako tehdejší ošetřující praktická lékařka s dotazem, zda aktuální zdravotní stav znemožňuje účast při jednání. Vyjádřila se tak, jak je uvedeno v rozhodnutí. Zachovala se tak v souladu s § 128 zákona č. 99/1963 Sb., aniž by porušila svoji povinnost mlčenlivosti. 

Tento spor byl projednáván u krajského soudu a v první instanci se váže ke spisu … projednávaného u městského soudu. Pokud se skutečně u soudu najde doklad, že účastnice neudělila souhlas, pak tuto vůli měl soud respektovat a po lékařce informaci nepožadovat. 

Lékařka jednak plnila svou povinnost uloženou v § 128 o. s. ř. a jednak byla v dobré víře, že pokud zná soud adresu a jméno ošetřující lékařky, má i souhlas se zjištěním zdravotního stavu. Dále v tomto případě nedošlo k prolomení mlčenlivosti uloženou lékaři ve smyslu ustanovení § 55 odst. 2 písm. d) zákona č. 20/1966 Sb., v platném znění, ani § 2 odst. 9 Etického kodexu ČLK, když soudu pouze sdělila, že zdravotní stav nevylučuje účast na soudním jednání. Tato informace není vyzrazením diagnózy nebo porušením lékařského tajemství. Pokud vznikla stěžovatelce újma, musí tuto požadovat po soudu, který přes údajnou zápornou odpověď stejně informaci požadoval. Pokud i přes všechny výše uvedené skutečnosti bude ČLK trvat na osobní přítomnosti mé mandantky, budeme nuceni požadovat vynaložené prostředky, tzn. cestovné, náklady na právní zastoupení a v neposlední řadě náhradu za ztrátu času. Pokud senát rozhodne o přeložení jednání nebo zrušeni jednání do doby předložení nových důkazů stěžovatelkou, jak bylo přislíbeno, prosím o zprávu obratem. Věřím, že pochopíte vážnost situace a od projednání této zmatečné záležitosti upustíte.“Senát Čestné rady ČLK potvrdil předchozí rozhodnutí Čestné rady OS ČLK o vině lékařky a ztotožnil se i s neuložením disciplinárního trestu. V rozhodnutí se mj. píše:  „V případě žádostí soudů směřujících ke sdělení informací o zdravotním stavu pacientky je nutné rozlišovat, zda se jedná o trestní, či občanskoprávní řízení. Pokud by šlo o trestní řízení, bylo by poskytnutí takových informací v souladu se zákonem, neboť právo soudce žádat informace chráněné povinnou mlčenlivostí vychází z § 8 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, v platném znění. Pokud se však jedná o občanskoprávní řízení, nemá soud nárok na informace o zdravotním stavu bez souhlasu pacienta, kterého se tyto údaje týkají. Právní zástupce lékařky v tomto případě mylně poukazoval na § 128 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, který uvádí, že každý je povinen bezplatně na dotaz sdělit soudu skutečnosti, které mají význam pro řízení a rozhodnutí. Toto ustanovení je však potřeba vykládat v souvislosti s § 124 téhož zákona, podle něhož dokazování je třeba provádět tak, aby byla šetřena povinnost zachovávat mlčenlivost o utajovaných informacích chráněných zvláštním zákonem a jiná zákonem stanovená nebo státem uznávaná povinnost mlčenlivosti. V těchto případech lze provést výslech jen tehdy, jestliže vyslýchaného zprostil povinnosti mlčenlivosti příslušný orgán, nebo ten, v jehož zájmu má tuto povinnost; přiměřeně to platí i tam, kde se provádí důkaz jinak než výslechem. V tomto případě nebyl souhlas pacientky dán a podle současné platné právní úpravy neexistuje orgán, který by mohl lékařku povinné mlčenlivosti zprostit. 

Každé sdělení informací nad rámec toho, co umožňuje zákon, může zakládat trestní řízení pro podezření ze spáchání trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178 odst. 2 trestního zákona. Tento trestný čin lze spáchat i z nedbalosti. Praxí orgánů činných v trestním řízení je, že i pouhá informace sdělená občanskoprávnímu soudu bez souhlasu pacienta, že tento pacient je schopen zúčastnit se soudního jednání, zakládá porušení povinné mlčenlivosti, nicméně pro malou společenskou nebezpečnost takového jednání nebývá proti lékaři zahajováno trestní stíhání, příp. je lékař následně zproštěn obvinění.

“Předseda senátu Čestné rady obdržel odpověď z Kontrolního oddělení České advokátní komory, které „po prošetření rozhodlo o odložení věci s ohledem na ust. § 33 odst. 2 zákona o advokacii č. 85/1996 Sb., neboť uplynula objektivní dvouletá lhůta, v níž lze advokáta kárně postihnout, ovšem pouze v případě, že by bylo shledáno porušení povinností, které zákon o advokacii a Pravidla profesionální etiky advokátovi ukládají“.

 

Soud 

Obviněná lékařka podala proti rozhodnutí disciplinárních orgánů správní žalobu k jeho přezkoumání. Soud rozhodl, že se „rozhodnutí senátu Čestné rady ČLK pro nezákonnost zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení“ a že „ČLK je povinna zaplatit žalobkyni (lékařce) na náhradě nákladů řízení částku 7.712 Kč“. 

Důležitý je rozsudek, kde se píše (žalobkyně je lékařka, stěžovatelka je advokátka, která si na lékařku komoře stěžovala, žalovaná je ČLK):

„Sporná je v souzené věci právní otázka, zda poskytnutým sdělením krajskému soudu porušila žalobkyně povinnost zachovávat mlčenlivost ve smyslu § 55 odst. 2 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu, či nikoli. Krajský soud zastává názor, že žalobkyně daným sdělením krajskému soudu svou povinnost mlčenlivosti dle § 55 odst. 2 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu nijak neporušila, naopak jen splnila svou povinnost dle § 128 o. s. ř., a to i s ohledem na znění § 124 o. s. ř. Ustanovení § 55 odst. 2 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu ukládá zdravotnickým pracovníkům povinnost zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dověděli v souvislosti s výkonem svého povolání, s výjimkou případů, kdy skutečnost sdělují se souhlasem ošetřované osoby, a s výjimkou zde dále uvedených případů, přičemž z povahy věci jde o skutečnosti, které
se vztahují k soukromému životu pacienta [tj. zejména k údajům o jeho konkrétním zdravotním stavu (konkrétních chorobách, průběhu léčení atd.), o jeho osobních, rodinných poměrech apod.], kdy právo na ochranu soukromého života je nezadatelným lidským právem, které bezpochyby zahrnuje, mimo jiné, právo fyzické osoby rozhodnout podle vlastního uvážení, zda, popřípadě v jakém rozsahu a jakým způsobem mají být skutečnosti jejího osobního soukromí zpřístupněny jiným. Předmět práva na osobní soukromí (včetně konkrétního zdravotního stavu) tak tvoří vnitřní intimní sféra života jednotlivce vytvářená skutečnostmi jeho soukromého života. Zdravotní stav fyzické osoby je nepochybně citlivým údajem, kdy i možnost přístupu do zdravotnické dokumentace pacienta má podle zákona o péči o zdraví lidu kromě pacienta samého jen velmi omezený okruh osob zejména z řad lékařů, ze strany moci soudní pak pouze soudní znalec v oboru zdravotnictví.

Potřebou soudu přitom obecně není zjišťovat, co je obsahem zdravotnické dokumentace vedené o jednotlivém pacientovi a v daném případě s ohledem na účel dotazu vůbec nebylo účelem krajského soudu zjišťovat konkrétní zdravotní stav stěžovatelky-advo kátky (např. její diagnózu), ale pouze to, zda je, nebo není schopna se k jednání tohoto soudu dostavit. Žalobkyně přitom svou odpovědí tento rozsah nepřekročila, neporušila povinnost stanovenou jí § 55 odst. 2 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu, resp. § 2 odst. 9 Etického kodexu České lékařské komory. Žalobkyně k dotazu soudu totiž nesdělila žádné skutečnosti, na které se vztahuje povinnost mlčenlivosti dle § 55 odst. 2 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu, tj. především to, jakým vyšetřením byla žalobkyně podrobena, jaká byla nasazena léčba, včetně uvedení konkrétní medikace, a jaká byla stanovena diagnóza. Žalobkyně v daném sdělení neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, které by se týkaly osobních údajů stěžovatelky-advokátky, ale pouze to, zda její zdravotní stav umožňuje, aby se dostavila k jednání soudu, a jméno jejího dalšího ošetřujícího lékaře. Žalobkyní sdělené údaje tak nelze považovat za porušení mlčenlivosti ve smyslu § 55 odst. 2 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu, protože neinformují o konkrétním zdravotním stavu advokátky, o jejích osobních, rodinných či dalších ryze soukromých poměrech, o nichž by se žalobkyně dozvěděla při výkonu svého povolání lékařky. Z výše uvedeného také plyne, že k poskytnutí daných informací krajskému soudu žalobkyně nepotřebovala souhlas jmenované pacientky ve smyslu § 55 odst. 2 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu, kdy ani z žádného právního předpisu nevyplývala povinnost žalobkyně jako lékařky informovat stěžovatelku o poskytnutí daných údajů uvedenému soudu.

Není také případný odkaz žalované v napadeném rozhodnutí na § 8 odst. 5 trestního řádu, podle kterého nestanoví-li zvláštní zákon podmínky, za nichž lze pro účely trestního řízení sdělovat informace, které jsou podle takového zákona utajovány, nebo na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti, lze tyto informace pro trestní řízení vyžadovat po předchozím souhlasu soudce. Toto ustanovení se totiž vztahuje právě ke skutečnostem, na něž se vztahuje výše specifikovaná povinnost mlčenlivosti dle § 55 odst. 2 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu.  

O tento případ však v posuzované věci nejde, neboť na údaje sdělené žalobkyní krajskému soudu se tato povinnost mlčenlivosti nevztahuje, a tedy by tyto údaje mohla žalobkyně také sdělit orgánům činným v trestním řízení k jejich dotazu na základě § 8 odst. 1 trestního řádu i bez předchozího souhlasu soudce. Nelze proto bez dalšího ani souhlasit s názorem žalované, že i pouhá informace sdělená občanskoprávnímu soudu bez souhlasu pacienta, že tento pacient je schopen zúčastnit se soudního jednání v občanskoprávní věci, zakládá porušení povinné mlčenlivosti a mohla by být posouzena jako trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2009. Nad rámec, s ohledem na obsah správního spisu (zejména protokolů o jednání před žalovanou), považuje krajský soud za vhodné uvést, že nelze ztotožňovat odpověď na dotaz soudu, zda je účastník schopen účasti u soudního jednání s obsahem potvrzení o pracovní neschopnosti. Potvrzení o pracovní neschopnosti se vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovněprávní účely, samo o sobě však neprokazuje, že účastník soudního řízení není schopen dostavit se k jednání soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 804/2005 ze dne 29. 6. 2005).“ 

 

Stěžovatelka napsala komoře následující dopis:

„Ve věci mé stížnosti proti Vaší člence paní doktorce Vás žádám o sdělení, zda jste do rozsudku krajského soudu podali v zákonem stanovené lhůtě kasační stížnost a dále jaký byl důvod na Vaší straně, že jste mě neinformovali o tom, že lékařka do Vašeho konečného rozhodnutí podala správní žalobu. V důsledku toho pak Krajský soud v Ostravě jednal a rozhodoval bez mé účasti a o jeho rozhodnutí jsem se dozvěděla až dodatečně. Přitom jeho rozhodnutí může mít pro mě značné negativní důsledky.“

Předseda Čestné rady ČLK odpověděl:
„1. Do rozsudku krajského soudu Česká lékařská komora nepodala kasační stížnost.

2. Česká lékařská komora nemá povinnost Vás informovat o tom, že obviněná lékařka podala správní žalobu.“ 

Na základě rozsudku soudu Čestná rada ČLK rozhodnutí senátu Čestné rady OS ČLK zrušila, neboť obviněná lékařka se prokazatelně nedopustila disciplinárního provinění, a je tedy nevinna. 

 

Poučení závěrem pro lékaře

Tato kazuistika je dle mého soudu jednou z procesně nejsložitějších a nejzajímavějších, o nichž jsem psal. Svědčí o tom i rozsah spisového materiálu, včetně různé písemné komunikace, a tím pádem i délka celého procesu. Stížnost na komoru přišla v roce 2006 a konečné
rozhodnutí bylo učiněno v roce 2010. 

Vedení ČLK i právní oddělení vždy považovaly a považují lékařskou mlčenlivost za jeden z pilířů svobody lékařské profese a zároveň za podmínku pro úspěšné budování důvěry mezi lékařem a pacientem. Avšak platí, že konečný výklad zákonů přísluší soudu, k čemuž v tomto případě nakonec došlo. Vyplývá z něho, že pokud se na lékaře obrátí soud i v případě soukromoprávního sporu, je lékař povinen odpovědět na základní otázku, zda je pacient v jeho péči a zda je schopen se dostavit k soudu. Samozřejmě nesmí uvádět nic nad rámec tohoto, zejména informace o zdravotním stavu. Přestože lékař podle soudu nemusí o tomto informovat dotčeného pacienta, domnívám se, že mu to zakázáno
není, a že to naopak patří k dobré vzájemné komunikaci.

 

Pokud ovšem nahlédneme do judikatury Nejvyššího správního soudu nebo Ústavního soudu, zjistíme, v kolika případech tyto soudy hodnotí například rozhodnutí krajských soudů za naprosto chybné. Nedávno jsme publikovali případ, kdy soud zaujal stanovisko, že policie nepotřebuje souhlas soudce k poskytnutí informací o pacientovi. Ústavní soud podrobil toto rozhodnutí obecného soudu tvrdé kritice, zrušil jej a zaujal stanovisko zcela opačné. Těžko předjímat, jaký by byl výsledek kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu, kdyby ji komora podala. V řadě případů Nejvyšší správní soud právě na základě kasační stížnosti komory rozhodnutí krajského soudu rušil a dával výklad zcela opačný (například k otázce, zda komora může stanovit pro primářské licence přísnější kritéria než pro specializovanou způsobilost). Možná by i zde zaujal opačné stanovisko, komora však neměla zájem podávat kasační stížnost ve věci, ve které rozhodnutí krajského soudu bylo ve prospěch lékařky, která jednala v dobré víře, že soud zná zákon, a pokud činí dotaz, pak s vědomím, že je oprávněn informaci získat.

A snad jedna úvaha a z ní vyplývající rada na závěr aneb po bitvě je každý generálem. Pokud jste v jakýchkoli „právních“ rozpacích o správnosti svého postupu, obraťte se na právní kancelář ČLK. Domnívám se, že pokud by obviněná kolegyně takto učinila hned na začátku, dostala by od právníků radu, aby informovala svoji pacientku (navíc advokátku!) a aby informaci soudu neposkytovala. Lze očekávat, že by jí pacientka navíc
nedala souhlas. Právníci by jí jistě připravili i koncept odpovědi. Soud by zřejmě reagoval přípisem, který by bylo již nutné respektovat, a k rozhodnutí by se dospělo bez následujících peripetií.

 

Michal Sojka, Tempus medicorum 01/2016

 
Share on Myspace
Chci se zeptat, diskutovat...
Dům bylinek
CHORVATSKO - dovolená za neuvěřitelné ceny
--------------------------------------- BIOPOTRAVINY ESHOP
---------------------------------------
Přidat odkaz
Bezplatná právní poradna

Psychotesty online

Alkoholik

Kuřákova plíce

Moje starosti

Příznaky a projevy nemocí

Bylinky pro všechny