Koncem roku 2016 byl v Mladé frontě Dnes na první straně zveřejněn článek, v jehož nadpisu bylo uvedeno, že lékaři podvádí s nadstandardy. Lékaři mají podvádět tím, že pacientům nabízejí jakési „nadstandardní služby“ za příplatek nebo úhradu, ačkoli to zákon zakazuje, a v době, kdy to zákon umožňoval, tuto část zákona zrušil Ústavní soud, který jakékoli nadstandardy za příplatek zakázal.

___
___

Pacient si prý buď hradí vše sám – tedy příslušný zdravotní výkon, veškeré zdravotnické prostředky i léčivé přípravky – a pak mu lze poskytnout zdravotní službu za plnou úhradu a neúčtovat ji jeho zdravotní pojišťovně, nebo mu lze poskytnout pouze to, co je hrazeno ze zdravotního pojištění, a „nic víc“. Žádné příplatky a doplatky či úhrady za ekonomicky náročnější provedení výkonu poskytovatel od pacienta požadovat nesmí.

Ústavní soud přece zakázal ekonomicky náročnější provedení výkonů za příplatek a zrušil část zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, který to umožňoval. Na toto tvrzení, zcela suverénně uveřejněné na první straně deníku Mladá fronta Dnes, reagovalo hned několik právníků zabývajících se touto problematikou, z nichž část jednoznačně vyvracela údaje uvedené v tomto článku.

Hned druhý den proto ve stejném deníku (nikoli však již na první straně) byl otištěn článek o „zmatených nadstandardech“, kde byl zveřejněn právní názor, že podle části právníků je tomu naopak, pacient má právo požadovat to nejlepší, co existuje a co mu poskytovatel poskytnout může a je schopen, i za cenu úhrady ekonomicky náročnějšího způsobu provedení výkonu nebo komfortnějšího provedení výkonu nebo kvalitnějšího zdravotnického prostředku, než hradí jeho zdravotní pojišťovna. Pokud toto pacient od poskytovatele zdravotní služby požaduje, nikdo nemá právo jej diskriminovat a neumožnit mu úhradu v takovém rozsahu, v jakém se poskytuje každému pojištěnci jeho zdravotní pojišťovny, a lze od něho požadovat pouze to, co přesahuje úhradu ze zdravotního pojištění. Část právníků tedy zaujala jednoznačně stanovisko, že pacient má právo požadovat to nejlepší, nesmí být diskriminován a nesmí mu být upírána úhrada ze zdravotního pojištění, která je za příslušný výkon běžná.

Druhá část právníků zabývajících se touto problematikou setrvává na stanovisku, že „jakékoli nadstandardy jsou zakázány“ a pacient, pokud si chce něco hradit, si musí hradit plný výkon, včetně zdravotnických prostředků, sám.

Je skutečností, že v době, kdy novelou zákona o veřejném zdravotním pojištění bylo umožněno tzv. „ekonomicky náročnější provedení zdravotního výkonu za úhradu“, Ústavní soud tuto část zákona zrušil. Zrušil ji však pouze z jednoho jediného důvodu. Zcela nešťastně zákon stanovil, že seznam zdravotních výkonů, které lze provést ekonomicky náročnějším způsobem, stanoví prováděcí předpis – vyhláška. Právní kancelář České
lékařské komory již tehdy důrazně upozorňovala Ministerstvo zdravotnictví ČR i vládní legislativu, že Ústavní soud reaguje velmi nepříznivě na případy, kdy jakékoli platby ve zdravotnictví má určovat prováděcí právní předpis, tedy vyhláška, s tím, že vše, co se týká plateb ve zdravotnictví, má stanovit pouze zákon. Doporučovali jsme, aby ustanovení o prováděcí vyhlášce bylo bez dalšího vypuštěno a aby sám poskytovatel si s příslušným pacientem mohl dohodnout ekonomicky náročnější provedení výkonu za příplatek tam, kde takové provedení výkonu zdravotní pojišťovna v plném rozsahu nehradí. Proti takové právní úpravě by ze strany Ústavního soudu rozhodně připomínky nebyly, což vyplývá z obsahu jeho nálezu. Ústavní soud v něm totiž přímo zdůrazňuje, že jeho nález nesměřuje k zákazu jakýchkoliv nadstandardů či příplatků za komfortnější,
ekonomicky náročnější provedení zdravotních výkonů, ale zdůrazňuje, že seznam těchto výkonů nebo jakékoli podmínky nemůže v žádném případě stanovit prováděcí podzákonný právní předpis. Jediným důvodem zrušení ustanovení zákona o veřejném zdravotním pojištění o ekonomicky náročnějším provedení výkonu za úhradu byla tedy skutečnost, že seznam těchto výkonů měla stanovit prováděcí vyhláška. Žádný seznam přitom nebylo třeba pořizovat, každý poskytovatel by si s každým pacientem sám dohodl ekonomicky náročnější provedení těch výkonů, které nejsou plně hrazeny ze zdravotního pojištění, resp. je ze zdravotního pojištění hrazeno pouze ekonomicky méně náročné provedení příslušného výkonu, při stejném terapeutickém účinku.

V současné době snad není pochyb o tom, že si pacient může připlatit v nemocnici za nadstandardní pokoj a neplatí si, s ohledem na tuto skutečnost, celou hospitalizaci. Není pochyb o tom, že pacient může požádat poskytovatele zdravotní služby o poskytnutí dohodnutých služeb nehrazených ze zdravotního pojištění za dohodnutou úhradu. To se běžně děje. Již větší pochybnosti mají někteří poskytovatelé o tom, zda lze přijmout úhradu za dohodnutou  službu spočívající v tom, že pacient, který má právo zvolit si poskytovatele zdravotní služby, ale nikoli již lékaře, který výkon provede, tedy například lékaře, který mu provede operaci v nemocnici, si může jako hrazenou dohodnutou službu dohodnout provedení výkonu konkrétním lékařem–zaměstnancem, kterého si zvolí. Je nepochybné, že pacient právo volby ošetřujícího lékaře nebo lékaře provádějícího příslušný výkon nemá, má právo pouze volby poskytovatele zdravotní služby – tedy například nemocnice. Pokud si výslovně přeje určit lékaře, který mu výkon provede, a poskytovatel je způsobilý a ochotný jeho přání vyhovět, podle mého názoru nic nebrání tomu, aby se poskytovatel s pacientem dohodli na přiměřené úhradě za tuto dohodnutou službu nehrazenou ze zdravotního pojištění. Totéž se podle mého názoru týká ekonomicky náročnějšího, komfortnějšího provedení některých výkonů nebo zdravotnických prostředků nad rámec úhrady ze zdravotního pojištění.

Podle článku 2 odstavce 3 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky, „každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“. Podle článku 31 věta prvá téže Listiny „Každý má právo na ochranu zdraví“. Toto ustanovení není pouze proklamativní, ale znamená, že každý občan má právo učinit pro své zdraví vše, co uzná za vhodné, tedy například i požádat o provedení určité zdravotní služby ekonomicky náročnějším způsobem než tím, který je hrazen ze zdravotního pojištění za příplatek. Nejde tedy o právo poskytovatele zdravotní služby účtovat si příplatky za ekonomicky náročnější provedení zdravotního výkonu nebo dohodnuté služby nehrazené ze zdravotního pojištění, ale jde o právo pacienta o toto poskytovatele žádat a právo poskytovatele pacientovi vyhovět, je-li to v možnostech tohoto poskytovatele.

V rozporu se zákonem by byla pouze situace, pokud by pacient měl hradit to, co je hrazeno ze zdravotního pojištění, a duplicitně by hradil zdravotní službu jednak pacient, jednak i jeho zdravotní pojišťovna. Toto zákon výslovně zakazuje. Není tedy rovněž v souladu se zákonem žádat pacienta automaticky o jakékoli registrační poplatky za přijetí do péče poskytovatele zdravotní služby. V případě poskytovatelů zdravotních služeb,
ať již ambulantních, nebo nemocnic, pokud o to požádají, bez problému lze připravit smlouvu o poskytování dohodnutých služeb nehrazených ze zdravotního pojištění, která zatím vždy obstála před všemi kontrolami.

Pokud si pacient dohodne s poskytovatelem zdravotní služby poskytnutí některých dohodnutých služeb ekonomicky náročnějším způsobem, než je hrazen ze zdravotního pojištění, musí být ze smlouvy patrné, že se tak děje na jeho výslovnou žádost a že bere na vědomí, že výkon lze provést i jiným způsobem, bez jakéhokoliv příplatku. Nelze si dost dobře představit, že by k takové dohodě došlo pouze ústně, protože její obsah by mohl potom kdokoli popřít. Rozhodně lze doporučit písemnou a velmi dobře jasně zpracovanou smlouvu o poskytnutí dohodnuté zdravotní služby nehrazené ze zdravotního pojištění za dohodnutou úhradu na výslovnou žádost pacienta. Přestože jsem přesvědčen o tom, že tyto služby lze poskytovat a od pacienta za ně úhradu, po předchozí jasné dohodě, přijmout, novou legislativní úpravu, která by tato pravidla lépe upravila, by bylo jistě žádoucí přijmout.

Shrnutí

Ač stanoviska různých právníků zabývajících se touto problematikou nejsou jednotná, podle mého právního názoru, který jsem již mnohokrát vyzkoušel v praxi a prošel různými kontrolami, lze s pacientem na jeho výslovnou žádost uzavřít smlouvu o poskytnutí dohodnutých služeb nehrazených ze zdravotního pojištění, včetně poskytnutí ekonomicky náročnějšího provedení určitých zdravotních výkonů za úhradu, která vyjadřuje rozdíl mezi tím, co hradí zdravotní pojišťovna, a tím, co požaduje pacient a poskytovatel je schopen této žádosti vyhovět.

Ústavní soud rozhodně nezakázal žádné nadstandardy ani dohodnuté služby za úhradu, pouze vyloučil, aby seznam takových služeb stanovil (zcela zbytečně!) prováděcí právní předpis. Jinak naopak konstatoval, že ústavní pořádek České republiky dohodu o nadstandardu za příplatek ani dohodnuté služby nevylučuje, ale naopak umožňuje. Nejde o právo poskytovatele zdravotní služby žádat příplatek, ale o právo pacienta požadovat
nejlepší možnou péči, byť ekonomicky náročnějším způsobem, než je hrazena ze zdravotního pojištění, a nebýt za to diskriminován. Smlouva s pacientem o poskytnutí těchto služeb za předem dohodnutou úhradu musí být, podle mého názoru, písemná a precizní. Legislativní úprava ekonomicky náročnějšího provedení výkonu při stejném terapeutickém účinku za přiměřenou úhradu je žádoucí.

Zdroj: JUDr. Jan Mach,
ředitel právní kanceláře ČLK