Česká lékařská komora ČLK se znepokojením sleduje neustálé bujení byrokracie ve zdravotnictví a narůstání objemu administrativy, která zdravotníkům komplikuje práci. Úlevu pro zdravotníky přitom nepřináší ani elektronický způsob vedení zdravotnické dokumentace. Každý z nás chce při setkání s lékařem nebo sestrou cítit ze strany zdravotníků zájem o svoji osobu, své trápení, svoje obtíže. Je nepříjemné se v těchto případech setkávat s pocitem lhostejnosti, nebo dokonce vnímat, že je člověk jako pacient jenom obtížným objektem pracovních povinností.

___

___

Celá administrativní agenda je v současnosti kontrolována soukromými akreditačními společnostmi, které nejen dodržování všech těchto normativů vyžadují a kontrolují, ale dále rozšiřují nadbytečné administrativní úkony.

ČLK považuje narůst byrokracie a zbytečné administrativy za jednoznačně negativní jev ochuzující zdravotníky o čas, který by mohli věnovat skutečné péči o své pacienty. ČLK vyzývá své členy – lékaře, ale i ostatní zdravotníky, aby aktivně upozorňovali Výbor pro bezpečnost pacientů ČLK na případy, kdy nesmyslná administrativní zátěž a byrokratické předpisy komplikují zdravotníkům práci
a okrádají je o čas, který by mohli věnovat péči o své pacienty.

ČLK vyzývá Ministerstvo zdravotnictví ČR i zákonodárce, aby se zasadili o snížení objemu zdravotnické administrativy, aby nám pomohli eliminovat absurdní a nadbytečné administrativní požadavky. ČLK požaduje kritické zhodnocení přínosu dosavadní činnosti nejrůznějších akreditačních komisí. ČLK se bude snažit vést své členy k racionalizaci zdravotnické dokumentace.

Cílem našeho snažení je úspora času zdravotníků, aby se mohli více věnovat svým pacientům a aby nemuseli ztrácet drahocenný čas vypisováním papírů či vyplňováním nejrůznějších elektronických formulářů. ČLK zároveň upozorňuje, že omezení nadměrné administrativy a byrokratické zátěže nejen zvýší kvalitu a bezpečnost zdravotní péče, ale zároveň uspoří zdravotnickým zařízením nemalé
finanční prostředky.

Zdroj: Představenstvo ČLK, Tempus medicorum 04/2017

Přebujelá administrativa brání zdravotníkům v péči o pacienty

Každý z nás chce při setkání s lékařem nebo sestrou cítit ze strany zdravotníků zájem o svoji osobu, své trápení, svoje obtíže. Je nepříjemné se v těchto případech setkávat s pocitem lhostejnosti, nebo dokonce vnímat, že je člověk jako pacient jenom obtížným objektem pracovních povinností. 

Celá administrativní agenda je v současnosti kontrolována soukromými akreditačními společnostmi, které nejen dodržování všech těchto normativů vyžadují a kontrolují, ale dále rozšiřují nadbytečné administrativní úkony.

ČLK považuje narůst byrokracie a zbytečné administrativy za jednoznačně negativní jev ochuzující zdravotníky o čas, který by mohli věnovat skutečné péči o své pacienty. ČLK vyzývá své členy – lékaře, ale i ostatní zdravotníky, aby aktivně upozorňovali Výbor pro bezpečnost pacientů ČLK na případy, kdy nesmyslná administrativní zátěž a byrokratické předpisy komplikují zdravotníkům práci
a okrádají je o čas, který by mohli věnovat péči o své pacienty.

ČLK vyzývá Ministerstvo zdravotnictví ČR i zákonodárce, aby se zasadili o snížení objemu zdravotnické administrativy, aby nám pomohli eliminovat absurdní a nadbytečné administrativní požadavky. ČLK požaduje kritické zhodnocení přínosu dosavadní činnosti nejrůznějších akreditačních komisí. ČLK se bude snažit vést své členy k racionalizaci zdravotnické dokumentace. 

Cílem našeho snažení je úspora času zdravotníků, aby se mohli více věnovat svým pacientům a aby nemuseli ztrácet drahocenný čas vypisováním papírů či vyplňováním nejrůznějších elektronických formulářů. ČLK zároveň upozorňuje, že omezení nadměrné administrativy a byrokratické zátěže nejen zvýší kvalitu a bezpečnost zdravotní péče, ale zároveň uspoří zdravotnickým zařízením nemalé
finanční prostředky. 

Představenstvo ČLK Práce zdravotníků je rozhodně zejména psychicky náročná, v případě chirurgických oborů a zdravotních sester i fyzicky namáhavá. Zdravotnické povolání je psychologicky odměňováno pocitem, že většina činností je velmi přínosná, konání dobra je totiž vždycky naplňující. Přesto se v současné době spokojenost zdravotníků hroutí, jak dokazují výzkumy v zahraničí i u nás. Statistické údaje jsou známy zejména ze Spojených států, kde rozhodně nelze hovořit o tom, že by nespokojenost, pocity vyhoření a vysoká sebevražednost lékařů pramenily z nedostatečné finanční odměny v tomto náročném povolání. Podívejme se konkrétně: pocitem vyhoření v současné době trpí v USA asi 54 % lékařů a toto číslo za posledních 10 let narostlo o 10–15 %. Je to prakticky dvojnásobné číslo v porovnání s průměrem v ostatních povoláních, kde se pocit vyhoření pohybuje kolem 25 %. Naše neoficiální statistiky hovoří o podobných poměrech. 

Co to pro pacienta znamená? Lékař trpící syndromem vyhoření již není schopen vyjádřit pozitivní emoce, z jeho přístupu vyzařuje lhostejnost k pacientovým problémům, nedokáže navázat žádný vřelejší kontakt, a ačkoliv vyřeší problémy nemocného racionálně, pacient odchází s pocitem velké nejistoty, zda se tak skutečně stalo. Takového lékaře již jeho práce nebaví a v zásadě se jenom těší na konec pracovní doby. Druhá statistika je ještě smutnější a více zarážející. Američtí lékaři mají i dvojnásobnou sebevražednost v porovnání s průměrem v ostatních profesích. 

Kde vidí lékaři sami příčinu své ztráty spokojenosti v povolání, které patřilo k profesím s jasnou smysluplností a vysokou společenskou prestiží? Důvodů je mnoho a všechny jsou závažné, dobře pochopitelné a můžeme je klidně přenést do našeho zdravotnického prostředí, protože i u nás se poměry vyvíjejí stejným směrem. Jednak  to způsobují narůstající obavy ze žalob na zanedbání péče. K tomu, aby se lékař dostal do velkých problémů, které mohou jeho psychiku ničit mnoho měsíců a někdy i let, kdy se táhnou procesy posuzující jeho případnou vinu, stačí málo. Jsou samozřejmě i žaloby oprávněné, lékař prostě zásadněji chyboval. Lékař je ale většinou žalován, když se onemocnění projeví netypickými příznaky, diagnóza není stanovena, správná léčba není zahájena a pacient je poškozen nebo umírá. Je přijatelné, že laik není schopen situaci posoudit a hledá zavinění na straně lékaře a míru pochybení pak zkoumá odborná komise. Pak je ale spousta žalob vznikajících z pouhé touhy po odškodnění (motivace – třeba se něco najde) anebo z komunikačně vzniklé averze mezi lékařem a pacientem nebo jeho příbuznými (tak tohle mu nedarujeme). Obavy z možné žaloby se tak nesou denní prací lékaře, neustále mu rezonují v mysli při odborném rozhodování a s tímto pocitem se nepracuje příjemně. 

Samozřejmě to má závažné důsledky pro nemocné a zdravotnické systémy. Lékař ordinuje vyšetření, o kterých je přesvědčen, že nepřinesou žádnou užitečnou informaci, ale co kdyby přece jenom choroba měla právě velmi neobvyklý obraz. Podobných situací se objevuje v denní činnosti řada, zejména lékaři pracujícímu v nemocnici, který neustále čelí těžkým akutním stavům. V USA se kvalifikovaně odhaduje, že takto je zcela neužitečně vynaloženo asi 20 % nákladů na zdravotní péči. Lékaři v těchto případech nechrání zdraví pacienta, ale pochopitelně sami sebe.

Druhým problémem, který ovšem s prvním souvisí, je dramatický nárůst administrativy, protože dnes již neplatí nic, co není podrobně písemně zdokumentováno. Pro správnou diagnózu i v dnešní době vyspělé techniky platí, že z 80 % je třeba si vytvořit správnou představu o onemocnění podrobným rozhovorem s nemocných o jeho příznacích a prodělaných nemocech a detailním fyzikálním vyšetřením. Oba tyto úkony je možno udělat velice pečlivě a zapsat důležité údaje.

 V právním sporu by chybění některých údajů bylo pokládáno za chybu. Přibyly podpisy tzv. informovaných souhlasů, které jsou opět jen ochranou před žalobami a pacienta mohou, pokud je vůbec někdy čte, jen zneklidnit. 

Nicméně ještě mnohem hůře jsou natom nejdůležitější spolupracovníci lékařů, zdravotní sestry. Při přijetí pacienta musí být s nemocným vyplněn souhlas s hospitalizací. Pacient lékaři souhlas vysloví, ale vyplnění příslušné dokumentace padá na sestry. Pokud to nemocný není schopen učinit (jeho vědomí je například významněji zhoršeno), musí se přijetí hlásit na soud, aby s hospitalizací souhlas vyslovil on. Obtěžuje to nejenom zdravotnické pracovníky, ale i soudce, a je zřejmé, že po skončení socialistické éry nikoho proti jeho vůli (kromě psychiatrických zařízení) do nemocnice nezavíráme.

Tím ovšem trápení sester nekončí. Musí vyplnit záznam o tzv. ošetřovatelském procesu, kde si naplánují, co všechno budou s pacientem dělat, i když by měly více času to skutečně provádět, pokud by o tom nemusely psát. Jsou to samozřejmé ošetřovatelské postupy, které se naučily na zdravotní škole. Dál musí vyplnit speciální skórovací dotazníky, zda pacient je ohrožen pádem, proleženinami,

poruchami výživy, a zjistit stupeň jeho soběstačnosti a někdy i test kognitivních funkcí. Každý z těchto testů zabírá většinou jeden list papíru a je třeba vše vyplnit i u pacienta, který na první pohled žádný z těchto tělesných a duševních deficitů nemá. Píši zde o objektivních problémech se zdravotnickou administrativou, a tak je třeba předložit nějaké měřitelné důkazy. Rozhodl jsem se tedy změřit 200 po sobě jdoucích chorobopisů nemocných hospitalizovaných na stejném interním oddělení v téže nemocnici. 

V letošním roce (2017) to bylo 138 cm, před deseti lety (2006) to bylo 68 cm a před 20 lety (1996) jen 65 cm. K tomuto impresivnímu nárůstu v posledních letech je však třeba připojit informaci, že v letošním roce je průměrný pobyt nemocného na tomto oddělení 6 dní, v roce 2006 to bylo 9 dní a v roce 1996 12 dní. Přepočteno tedy na jeden ošetřovací den, potřebovali jsme v roce 2016 na jeden
ošetřovací den 4,4krát více listů papíru a z toho největší nárůst je za posledních 10 let.

To však ještě není konec problémů hlavně nemocničních zdravotnických zařízení. Zejména z USA byly importovány systémy tzv. akreditací nemocnic. Za pomoci amerických poradců byla vytvořena první firma, která za nemalou úplatu kontrolovala, zda jsou dodržovány zavedené legislativní předpisy, jež jsou ovšem v nemocnicích již rozpracovány vnitřním systémem povinně zavedené
vnitřní kontroly. Vzhledem k tomu, že je to výnosný byznys, vznikly firmy konkurenční. Tak tedy vznikla další drahá kontrola nad existující vnitřní kontrolou. Jistě je důležité zajistit v nemocnicích bezpečnost pacientů a optimální diagnostiku a léčbu. K tomu ovšem akreditační firmy moc nepomohou, protože kontrola není zaměřena na zdravotnické výkony, ale spíše na dokumentaci. 

Akreditačním firmám se zatím nepodařilo proniknout se svými obchodními praktikami do jednotlivých ordinací soukromých lékařů, i když se o to snažily, protože nemocniční sféra je již obchodně obsazena. Česká lékařská komora to rezolutně odmítla. V zemi původu těchto kontrol nad kontrolami, tedy zejména USA, již si zdravotní experti zodpovědní za kvalitu uvědomili, že to trochu přehnali,
a systém kontrol se bude spíše omezovat, protože kvalita poskytované péče se s jejich zavedením nikterak závažně nezměnila. Vše vede jen k tomu, že lékaři opouštějí zdravotnický systém a hledají si zaměstnání v jiných oborech. Hlavními jejich motivy jsou ztráta nezávislosti, nárůst administrativy a riziko žalob. Starší generace ze stejných důvodů končí profesní kariéru v mnohem mladším věku, než tomu bylo v dřívějších letech. 

Povolání lékař a zdravotní sestra ztrácejí na atraktivitě, a tak je lidí ochotných pracovat v těchto profesích po celém světě nedostatek. Bohatší státy pak odsávají tyto profese ze států chudších nabídkou mnohem lepších finančních podmínek. Jako stát spíše chudší jsme na straně nepříznivé z hlediska pohybu zdravotnických pracovníků. Pokud se podmínky nebudou zlepšovat, nebude mít příští generaci již kdo léčit a ošetřovat.

Zdroj: Prim. MUDr. Luboš Kotík, CSc., člen Vědecké rady ČLK, Tempus medicorum 04/2017