Víme to všichni. Lež má krátké nohy, a kdo lže, ten krade a do pekla se hrabe. A kdo lže, ten má dlouhý nos. Nebo měkký? No každopádně čas od času asi lžeme. Každý. Nejen okolí, ale i sami sobě. A děláme to dobrovbolně. A co víc, kolikrát ani neuvědomujeme.
__
__
No neblázni, fakt, jo?
Schválně si zkuste vzpomenout, kolikrát za den tuhle větu zaslechnete nebo ji sami řeknete. Jenže proč si vlastně myslíme, že by měl ten druhý „kecat" a dělat se lepší nebo zajímavější? Podle psychologů podvědomě předpokládáme, že si náš protějšek svoji skutečnost maličko „vylepšuje". Lhaní má totiž svůj prapůvod v genech a souvisí s pudem sebezáchovy a přežití. Důkazů existuje v přírodě mezi zvířaty bezpočet. A čím je živočišný d ruh vyvinutější, je jeho rejstřík podvodů a přetvářky dokonalejší. Daleko to dotáhly například opice. Když šimpanz najde něco na zub, dělá jakoby nic a na místo se vrátí až tehdy, když je vzduch čistý a ostatní jsou pryč. Prostě se nechce dělit. Vědci také vypozorovali, že šimpanzí samice učí svá mláďata mnohým lstem . Nejenom jak získat potravu, ale také jak nalákat partnera nebo se vyhnout agresi. Není se tedy bohužel co divit, že lidstvo (jako nejvyšší živočišný druh) dotáhlo klamání a lhaní k dokonalosti.
DŮVODY PROČ LIDÉ LŽOU
Před několika lety vypracoval psycholog Robert S. Feldman z Massachusettské univerzity studii, ze které vyplývá, že 60% dospělých během desetiminutového rozhovoru alespoň jednou zalže. Proč tomu tak je? I když ženy a muži lžou stejně často, mají k tomu obvykle jiné důvody. Ženy většinou lžou proto, aby se osoba, se kterou mluví, cítila dobře, zatím co muži většinou proto, aby sami vypadali lépe. Proč si to nemůžeme odpustit a být jednou provždy upřímní? Lhaní nebo říkání polopravdy mívá obecně mnoho podob i důvodů. Nejčastěji se snažíme utéct ze strachu před trestem či nepříjemnostmi, chceme zakrýt své nedostatky, omyly a chyby. Někdo lže z prospěchu. Ve snaze polepšit si, něčeho dosáhnout a být o něco výše než ostatní, zvednout si sebevědomí.
CITLIVÁ MÍSTA ANEB PŘÁTELSTVÍ UMÍRÁ NA LEŽ, LÁSKA NA PRAVDU
Říká se, že přátelství umírá na lež a láska na pravdu. Vztahy bývají křehké, než aby vždy a za všech okolností unesly tvrdou dávku reality. K tomu nejtěžšímu kalibru patří lhaní za účelem nevěry, kterou přiznává dokonce více než třetina naší populace. Odborníci je označují jako asociální lež. Do stejného ranku patří i báchorky, kterými se snažíte utajit před partnerem nějaký svůj prohřešek nebo je říkáte proto, abyste docílili osobního prospěchu na úkor toho druhého. Na druhou stranu existují i milosrdné lži. Jejich důvodem je fakt, že chceme být na své blízké „hodní", ušetřit je starostí nebo je povzbudit. Ty mívají na vztahy naopak pozitivní vliv. Říct kamarádce, že tentokrát se jí určitě zhubnout povede, i když jste přesvědčená o opaku, není hřích. Je to úplně stejný případ, jako když „lajknete" na Facebooku nebo Instagramu fotku, která vám přijde naprosto příšerná. Jedno neupřímné kliknutí vás nic nestojí a někomu udělá radost, tak o co jde. Na jednu stranu se může zdát, že milosrdné lži jsou vlastně v pořádku. Vůbec ne! Člověk by se k nim měl uchylovat výjimečně a raději se stavět k realitě čelem. Hlavně jde-li o něco zásadního.
CESTA K SOBĚ ANEB NĚKDY LŽEME SAMI SOBĚ. NĚKDY ČASTO :)
Málokdy si uvědomujeme, že lžeme i sami sobě. Nasazujeme si růžové brýle, abychom si zachovali o sobě pozitivní obraz. Abychom odůvodnili své chování a obhájili se tak sami před sebou. Klasickým příkladem je třeba člověk nespokojený se svým zaměstnáním. Dobře ví, že by bylo lepší odejít. Přesto se kvůli strachu ze změny, nedostatku vnitřní síly a vlastní pohodlnosti přesvědčuje, že raději zůstane tam, kde je. A hledá si důvody, kterými sám sebe utvrzuje, že dělá dobře. Třeba že je už v letech, neumí cizí jazyky, živí děti, a tak si nemůže dovolit riskovat a podobně. Někdy je takový sebeklam neškodný, jindy nám může zkomplikovat život. Hlavně jde-li o vztahy. „Ne, manžel mě určitě nepodvádí, vždyť přece říká, že mě má rád. Navíc je mu už padesát a co by kde hledal za štěstí," přesvědčuje sebe sama žena, která ale tuší, že už delší dobu není v jejím manželství něco v pořádku. Sundat růžové brýle může být bolestivé, ale náš život to posune dopředu. Důležité je přiznat si, co se nám děje a proč jsme se dostali tam, kde jsme. Říci si, co můžeme udělat pro nápravu, a překonat strach začít jednat.
ČISTÉ SVĚDOMÍ?
Jedna věc jsou geny, v nichž máme lhaní napsáno. Druhá věc je ovšem morálka a naše svědomí. Ať už jsou důvody lhaní jakékoli, jisté je, že nejde o nic, na co by mohl být člověk pyšný. Každopádně je to naše volba. Říká se, že člověk je dospělý tehdy, když je schopen nést důsledky svých činů. Proto ať už se uchýlíme k „malé" nebo „velké" lži, musíme myslet na to, co se stane, když se provalí. Opravdu nám to stojí za to? Vždyť jedna nepoctivost může zničit to, co jsme si dlouho pracně budovali. O důvěru přijde člověk jedna dvě, ale získat ji zpátky se už nemusí podařit. „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim," píše se v Bibli. I nevěřící musejí uznat, že na tom něco bude.
Jak odhalit lháře - pocení, dech, rozšířené zorničky a výrazná gestikulace s artikulací
Základním předpokladem lhaní je zapamatovat si pravdu, ale přitom udělat prioritu ze lži. Je to úzce spojeno s kreativním myšlením a v mozku to spouští celou řadu chemických reakcí, jako jsou například zvýšené pocení, zrychlený dech, rozšířené zorničky, zčervenání či nejistota v chování, která se projevuje navenek. Co dalšího ještě lháře například prozrazuje?
Výrazně gestikulují a artikulují, ošívají se, sahají si na nos a na ústa, často mívají zkřížené ruce na prsou. Hrají si s propiskou, prsty, poklepávají si nohou, zkrátka je na nich patrná nervozita. Uhýbají pohledem nebo se vám naopak dívají upřeně do očí, až je to divné. Díky stresu dochází k napnutí hlasivek, proto mívají lháři nepřirozeně zvýšený tón hlasu a mluví více nahlas. Většina lhářů si uvědomuje, že nejednají správně. Proto používají ve větách méně osobních zájmen (např.já, mě, moje) a často vynechávají jména.