Většina z nás touží po manželství jako po oáze jistoty, poklidném přístavu, do kterého zaplujeme poté, co jsme se dostatečně vybouřili. Jenže jistota nás po nějakém čase zákonitě začne nudit. Jak ale zůstat věrní partnerovi, a přitom se vyhnout nudě?
Každou chvíli se dozvídáme, že někdo vyměnil manželku za novou. Naučili jsme se už akceptovat, že to je asi přirozené. Hodně z nás si na vlastní kůži vyzkoušelo, jaký je rozdíl mezi sexem manželským a příležitostným. Kdo ale příležitostný románek převedl na manželství, stojí brzy před stejným problémem. Teď už ale možná pochopil, že vzrušení z nového je pomíjivé. Jak a proč tedy odolávat pokušení?
Manželský sex bereme jako vodu z kohoutku
Pokud je k dispozici, neřešíme ho – pro mnohé je to víceméně tělesné cvičení, které výrazně nezasáhne naše emoce. Ve své knize Košer sex nabízí rabín Shmuley Boteach dnes méně rozšířený náhled na význam sexu. Nedívá se na něj jen jako na biologickou potřebu, která nemá nic společného s naší duší, a nehledá tedy záchranu před nudou v manželských ložnicích ve zkoušení nových sexuálních praktik.
Pohlavní akt, tedy spojení mužských a ženských energií, přirovnává ke stvoření světa. Podle Boteacha je romantická představa, že láska vede k sexu, velkým podceněním významu sexuálního styku. Sex má sílu udržovat lásku, protože dovede vyvolat ty nejhlubší emoce.
„Abychom se nezamotali do sporu, zda byla dříve slepice či vejce, můžeme konstatovat, že propojení mezi sexualitou a láskou je přinejmenším reciproční a cirkulárně kauzální,“ říká psycholog Martin Cipro. „Tedy nefunkční partnerský sex může být signálem vztahové poruchy, a naopak k deficitu lásky ve vztahu významně přispívá nekonzumovaný sex. Přitom jako sex nemusíme chápat jen pohlavní styk, ale veškeré erotické dotykové aktivity, které utvrzují partnera ve věrnosti a spokojenosti v daném vztahu.“
Je sex jen biologická potřeba? Cesta od poznání sexuálního partnera k pohlavnímu styku.
Sex rádi srovnáváme s jídlem: když máme hlad, musíme se najíst. Přitom málokdo pochybuje o tom, že ač je jídlo biologická potřeba, můžeme z něj ztloustnout, když jíme příliš; nebo onemocnět, když jíme nezdravě. Zároveň zapomínáme na naši odlišnost od zvířat, která žerou proto, aby přežila. My dovedeme udělat z jídla svátek pro smysly. A naopak – i svátky přece uctíváme výjimečným jídlem. Proč tedy věříme, že co, jak a s kým jíme, má na nás vliv, ale tváříme se, že nehraje žádnou roli, jak a s kým se milujeme?
Akceptujeme, že když nechceme být tlustí, pak se musíme stále rozhodovat, co si dopřejeme a co odřekneme. Odříkání v sexu ale považujeme za zastaralé. Naopak – jsme stále ještě omámeni svobodou, kterou nám dala antikoncepční pilulka a osvobozeni ze spárů náboženských dogmat.
Vycházíme z toho, že je přirozené náš sexuální pud pokud možno vždy uspokojovat. Věříme, že když jde „jen o sex“, nejde vlastně o nic, vždyť je to přece jen biologická potřeba, která nemá s našimi city nic společného. Existuje tedy sexuální pud jen proto, aby byl uspokojován?
A co se vlastně děje, když sex uspokojován není? Začneme hledat vhodný protějšek. Neočekáváme ale, že stačí říct: Poslyš, potřebuju uspokojit svou biologickou potřebu. Chápeme, že se musíme snažit, chceme vypadat co nejlépe, působit co nejlákavěji, jsme milí a trpěliví. I kdyby se nám na vyhlédnutém objektu něco nezamlouvalo, naše touha po milování je velkorysá – vedle ní nám najednou ledacos, co jindy nesnášíme, připadá nepodstatné. Když nakonec objekt naší touhy těmto těžko odolatelným námluvám podlehne.
Stojíme opět před otázkou – stačilo mi to, nebo se chci s tímto partnerem milovat znovu? Pokud ne, je nám vcelku jedno, jestli je milování uspokojivé i pro něj. V druhém případě se snažíme, aby se mu sex také líbil. Dalo by se říct, že v tuto chvíli akceptujeme, že jsme na svém protějšku v něčem závislí. A tato dobrovolná závislost je to, co motivuje k takovému chování, o kterém předpokládáme, že nám přízeň našeho partnera zachová.
Dobrovolná závislost - jen jeden partner ... a co láska?
Podle S. Boteacha je vedle rozmnožování právě tento mechanismus tou velikou šancí, jak využít sexuální pud – a sice k vytváření jedinečného spojení s partnerem. Rozhodneme-li se, že náš partner bude tím jediným, s kým budeme mít sex, budeme veškerou svou energii směřovat k tomuto cíli. Neznamená to, že nebudeme vnímat lákadla vnějšího světa. Bude to jen podobné jako s jídlem – když jsme se rozhodli zůstat štíhlí a zdraví, prostě si ten dort odpustíme. To je sice pouze logická úvaha a může se zdát, že touhu nelze spoutat rozumem. Ale rozum má být zahradníkem v zahradě našich emocí a pomáhat nám v rozhodování, co je pro nás směrodatné.
„Vedle biologické sexuality existuje naštěstí také morální rovina vztahu, která nás odlišuje od našich zvířecích kolegů,“ říká Martin Cipro. „Erich Fromm píše o lásce jako o aktu rozhodnutí, ke kterému jsme dospěli po zralé úvaze a určité zkušenosti s partnerem.
Vysoká míra rozvodovosti je pak přímým důsledkem nesprávného výběru partnera, kdy byli dotyční do vztahu vmanévrováni sociálním tlakem nebo byl vztah výsledkem podivné psychotické epizody, které říkáme ‚zamilovanost‘. Takové vztahy jsou už předem odsouzeny k vnitřnímu zániku, formalizaci vazeb a masivním nevěrám.
Biologická láska je zaměřena na jakýkoli sexuální objekt, který naplňuje očekávané parametry bez ohledu na osobnost a duši ‚milostného objektu‘. Takový objekt je tedy snadno nahraditelný, a o lásce tedy nemůže být řeč.“
Nezávislost versus důvěra, poznání ve vztahu, "závislost" na druhém.
Většina z nás touží po vztahu tak pevném, že unese i všechny naše neoblíbené povahové rysy. Chceme mít pocit, že my jsme pro našeho partnera jedineční. Teprve tato víra bere strach se partnerovi otevřít, a tím poznávat sami sebe i jeho ve své nejhlubší podstatě. Bible má pro sexuální akt slovo Poznání. Předpokladem poznávání je otevřenost a absolutní důvěra, v důsledku Poznání vzniká vzájemná závislost na partnerovi, se kterým toto uvolnění zažijeme.
Jenže dnešní doba nabízí také nezávislost. Tu vnímáme jako záruku svobody – když na někom nejsem závislý, tak se nemusím přetrhnout, abych si ho udržel. Zvlášť když věřím, že můžu najít někoho podobného nebo lepšího. Existuje ale opravdu ten jeden nejlepší, ten pravý?
Pokud připustíme, že každý má klady i zápory, pak je pravý ten, který je ochotný spolu s námi to nejlepší vytvářet. Ale vyvine tuto snahu člověk, který se cítí zcela nezávislý? Můžeme důvěřovat někomu, kdo třeba zítra odejde zase o dům dál? A tak vztahy, jejichž základem je nezávislost, prožíváme jen tak napůl, jakoby se záchrannou sítí, bez všech prožitků, které nabízí volný pád. Pak ale není divu, že tyto polovičaté vztahy opouštíme velmi často pro něco, od čeho si slibujeme víc. Přitom jsme tomu „víc“ sami nedali šanci tím, že jsme do vztahu nešli na sto procent. Je to jako v cirkuse – vrcholem večera je salto bez záchranné sítě – až u něj zpozorníme, protože teď teprve vnímáme, že skutečně o něco jde.
„Plně nezávislý vztah je iluze, která nám má pomoci se definitivně separovat od matky,“ vysvětluje Martin Cipro. „Vztah bez určité míry vzájemné závislosti nemůže být vztahem. Podobně jako láska je formou stálosti a je nezávislá na vnějších parametrech milostného objektu. Morální rovina sexuality je monogamní a zahrnuje určité požadavky na milujícího: být schopen si vybrat partnera a zůstat mu věrný. Tato odvaha k věrnosti je znakem zralé osobnosti, která je schopna partnerského vztahu. Vysoké procento tzv. dospělých osob není osobnostně zralých pro realizaci plného partnerského vztahu, přestože o ni usilují.“
Věrnost jako barometr spokojenosti
Vystoupením ze začarovaného kruhu nedůvěry tedy může být připuštění si skutečnosti, že nelze budovat oddanost, když dáváme najevo, že toho druhého nepotřebujeme. Nemůžeme zažívat svého partnera jako jedinečného, když ho porovnáváme a nahrazujeme mnoha dalšími. Nemůžeme tomu druhému věřit, pokud ho sami podvádíme. Nemůžeme s ním zažít sex, který proniká naší celou bytostí, když sex považujeme za pouhé setkání genitálií.
„Psychologové v tomto kontextu hovoří o falickém sexu, kdy cílem je pouze uspokojit sám sebe a partnera k tomuto účelu použít,“ říká doktor Cipro. „Zralý sex je spíše o vzájemnosti braní a dávání, kdy přikládáme stejnou důležitost uspokojení partnera i sebe. Falický sex je typický např. u nezralých narcistických osobností, které neumí navázat vztahovou a emoční vzájemnost.“
Je-li manželství hladové zvíře, které je potřeba stále krmit, potom je energie, kterou věnujeme našim (potenciálním) milenkám a milencům, krmením zvířete našeho souseda. Otázkou zůstává, jestli nevěra je důvodem nebo důsledkem emocionální či erotické lhostejnosti ve vztahu.
Moje spolužačka Eva si odpověď našla. Co ji znám, měla aspoň dva vztahy zároveň, a já obdivovala lehkost, s jakou zvládala manžela i milence. Po mnoha letech manželství se najednou rozhodla být věrná – a do roka se rozvedli. „Začalo mi vrtat hlavou, proč vlastně pořád ty jiný chlapy potřebuju. Po pár měsících věrnosti mi to došlo – vždycky, když mě dřív manžel něčím štval, odreagovala jsem se nevěrou. Po ní jsem měla špatné svědomí, takže naštvání přešlo a zase se jelo v klidu dál. Když jsem ale přestala to naštvání kompenzovat v cizích postelích, ukázalo se, že s manželem problémy řešit neumíme, a najednou to všechno bouchlo,“ vysvětlila mi. Ještě dodala, že vlastně neví, jaké by to bylo, kdyby byla od začátku manželství věrná. Třeba by ji to nutilo problémy řešit, třeba by se ale také rozvedli mnohem dřív.
Čekání na sex vede k touze
Samozřejmě věrnost sama o sobě nedělá dobré manželství. To by mělo poskytovat klid a předvídatelnost na jedné straně a vášeň a touhu na straně druhé. Jak tyto protiklady v manželství skloubit, si lámali hlavu židovští mudrcové už před třemi tisíci let. Jejich doporučení vycházelo z přírodních cyklů – týden během a týden po menstruaci sexuální půst. Po něm dva týdny radování se z milování, na které se potom bude muset zase dva týdny čekat.
Zdá se, že už tehdy poznali, že stále dosažitelný sex ztrácí své kouzlo, a že naopak vzrušení a touha mohou růst jen tam, kde jim na to dáme čas.
Zdroj:
mladazena.cz