Představte si, jak byste asi reagovala, kdyby přítel pohrozil, že si něco udělá jen proto, že chcete jít na sraz vaší bývalé třídy? Nebo že si ublíží, když mu k večeři namísto jeho oblíbeného bůčku se šesti předložíte kuře? Tiše doufám, že byste jej v tom případě odeslala ke všem čertům.

Váš přítel zvolil strategii citového vydírání. Jak se zdá, úspěšně. Zalekla jste se jeho katastrofických hrozeb a od rozchodu ustoupila. Mohu vás ale ujistit, že strategie, která jednou vedla k úspěchu, se upevní a člověk se k ní vrací vždy, když chce něčeho dosáhnout, něčemu zabránit nebo někým manipulovat. Podobné hrozby by tedy měly být spíše pádným důvodem pro rozchod, nikoli proti němu.

Pokud za sebou nechcete zanechávat hrobečky, a přitom máte obavu, že by si ten hoch skutečně mohl něco udělat, pak nezbude než mu nabídnout odbornou pomoc psychologa (nejlépe v manželské a předmanželské poradně) nebo zkušeného psychiatra. I kdyby ji odmítl, měla byste je alespoň vy sama navštívit. Získala byste tak nejen kvalifikovanější odhad reálnosti vyslovených hrozeb, ale i návod, jak je zmírnit. Určitě však ne tím, že byste z vašeho vztahu učinila strachem ,nastavovanou kaši'. Podobný vztah je pak vždy chuti mdlé a postupem času se mění v oboustranné utrpení. Je-li váš partner svéprávný, pak jej sice na jednu stranu nemůžete donutit k léčbě, na druhou je však za své jednání plně odpovědný. Ne vy, ale on je zodpovědný za to, co (si) udělá! Pokud svéprávný není (o čemž by musel rozhodnout soud), pak jej svěřte do nedobrovolné péče
psychiatrů a prchněte nejlépe kamsi do pryč. Hlavně rychle a daleko.

Odpověděl: PhDr. Petr Šmolka, klinický psycholog (zdroj: časopis Yelow)