Samomluvou lidé trpí z různých příčin. Existuje skupina osob hodně úzkostných, které si jsou nejisté vlastními myšlenkami, jako by jim a sobě nedůvěřovali, a proto si je nahlas opakují. Potřebují je zkrátka slyšet nahlas. To se může stát i lidem maximálně soustředěným, když se něčím důležitým zabývají a nahlas si svoje počínání při tom komentují. Třeba si opakují, co by měli udělat a co bude následovat: Teď musím zhasnout, zkontrolovat, zda je zamčeno apod. Tím se vnitřně uklidní a mohou dál pokračovat. Někdy postihuje taková reakce i osoby, které mají začinající potíže se sluchem a takto se ujišťují o svém konání. Nejčastěji to však bývá příznak duševní poruchy či choroby. Objevuje se u chronických a někdy i akutních stavů při schizofrenii, kdy jedinec slyší vnitřní hlasy. Ty se dotazují, nutí ho odpovídat, komentují jeho počínání a on jim odpovídá. Je to tedy odpověď na sluchové halucinace, které často jen komentují, jindy vyprávějí i něco vtipného, takže postižený se tomu sám nahlas směje a budí pozornost.

Postižení samomluvou "reagují na příkazy shůry"

Jindy jsou to halucinace imperativní a ty postiženého vybízejí, aby něco udělal. A pokud je v nich prvek agresivity, může člověk podlehnout tomuto vybídnutí a agresivitu projevit. Potom je reálné nebezpečí, že by mohl někoho v sebeobraně napadnout (to znamená, že hlasy, které slyší, mají děsivý či varující obsah a mohou ho upozorňovat, že ho někdo pronásleduje a usiluje o jeho život - a proto se proti domnělému nepřiteli postaví.)

Existuje ještě jeden typ samomluvy - a to třeba u počínající sklerotické demence, kde si takový člověk povídá sám se svými myšlenkamí. Vždy ovšem je správné, aby se k takovému případu vyjádřil odborník. Může se totiž stát, že to, co připadá okolí ještě žertovné, může skončit konfliktem, a jedinec postižený duševní chorobou přitom může nevýslovně trpět!