Otázka, zda poskytovatel zdravotních služeb je oprávněn účtovat pacientovi, jeho zmocněnci nebo zákonnému zástupci úhradu za účast pověřeného zaměstnance při nahlížení do zdravotnické dokumentace ve smyslu § 65 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách v platném znění, je považována za spornou. Ani zákon o zdravotních službách č. 372/2011 Sb., ani občanský zákoník – zákon č. 89/2012 Sb. tuto otázku výslovně neřeší.

Na kongresu medicínského práva před několika lety, krátce po vydání zákona o zdravotních službách, byla na toto téma vedena bouřlivá diskuse mezi předními právníky bez konkrétního závěru.

Ustanovení § 2648 občanského zákoníku tuto otázku vůbec neřeší, pouze duplicitně k ustanovení § 65 zákona o zdravotních službách zakotvuje právo pacienta nahlédnout do záznamů, které o něm vede poskytovatel zdravotních služeb. Rovněž ustanovení § 65 zákona o zdravotních službách explicitně neřeší otázku úhrady účasti pověřeného zaměstnance poskytovatele u nahlížení do zdravotnické dokumentace. Z toho, že tuto otázku zákony neřeší, nelze vyvodit, že je tím tato úhrada vyloučena. Předmětné ustanovení
zákona č. 372/2011 Sb. v § 65 odstavci 1 větě prvé pouze uvádí, že dále uvedené osoby mohou nahlížet do zdravotnické dokumentace a pořizovat si její výpisy nebo kopie „v přítomnosti zaměstnance pověřeného poskytovatelem“. Ze zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, pak vyplývá, že tato činnost poskytovatele není hrazena z veřejného zdravotního pojištění (nejde o úhradu zdravotní péče), tzv. hrazené služby. Lze tedy dovodit, že účast pověřeného zaměstnance u nahlížení do zdravotnické dokumentace hradí bez dalšího sám poskytovatel zdravotních služeb? Nebo je oprávněn požadovat přiměřenou úhradu od osoby, která tohoto práva využívá a na jejíž žádost se tato služba poskytuje? Analogie práva nasvědčuje spíše pro druhou možnost – pokud podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, někdo požaduje od povinných osob informace, jejichž opatření je spojeno s finančními náklady, je žadatel povinen uhradit tomu, od koho informace požaduje, náklady s tím spojené. V našem případě jde navíc velmi často o soukromé poskytovatele, a požadavek, aby zajišťovali přítomnost pověřeného zaměstnance u nahlížení do zdravotnické dokumentace zdarma, respektive na své vlastní náklady, pověří-li tím svého zaměstnance, je na hraně ústavnosti. Jde však spíše o právní názory některých právníků a spolků, nikoli o zákonem stanovenou povinnost poskytovat služby zdarma.

Osobně vím o případu, kdy do psychiatrické zdravotnické dokumentace pacient nahlížel v přítomnosti zdravotní sestry několik hodin, činil si z ní výpisky a odmítal pořízení kopie,
protože by nemusela být věrohodná. Psychiatr vyúčtoval tzv. superhrubou mzdu zdravotní sestry přesně podle času, který musela s pacientem strávit; pacient vyúčtovanou částku
uhradil. Pokud by psychiatr úhradu této služby vyúčtovat nesměl, byl by nucen hradit pracovní čas zdravotní sestry sám ze svých prostředků.  
Pokud by u nahlížení do zdravotnické dokumentace byl on sám, konal by práci bezplatně. Přitom podle zákona musí být u nahlížení do originálu zdravotnické dokumentace a pořizování kopií poskytovatel nebo jeho zaměstnanec, takže účast zdravotní sestry nebo lékaře u nahlížení do originálu zdravotnické dokumentace byla podle zákona nezbytná.

Počínal si snad v daném případě soukromý lékař protiprávně a byl povinen služby zdravotní sestry přítomné u nahlížení do zdravotnické dokumentace hradit sám? Existuje snad právní předpis, který by mu nařizoval poskytovat tuto práci bezplatně? Nikoli. A pokud by existoval, byl by ve zjevném rozporu s článkem 9 odstavcem 1 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky.

Nejde o poplatek. Poplatky, které je občan povinen hradit, stanoví pouze zákon. Jde však o přiměřenou náhradu za poskytnutou, občanem vyžádanou službu. Za čas, který poskytnutí této služby musí věnovat buď sám poskytovatel, nebo jeho zaměstnanec. Proto by podle mého názoru bylo správné jednak v případném sazebníku úhrad za služby nehrazené ze zdravotního pojištění neuvádět „Poplatek“, ale „Úhrada za službu – přítomnost u nahlížení do zdravotnické dokumentace a pořizování výpisů nebo kopií“ a výše úhrady by měla být stanovena přiměřeně k výši superhrubé mzdy pracovníka přítomného u nahlížení a kopírování, tedy časově diferencována, například „do patnácti minut – … Kč, za každých dalších patnáct minut – … Kč“.

Jinou záležitostí je samozřejmě ceník kopírování podle počtu listů, pokud občan požaduje, aby kopii zdravotnické dokumentace pořídil poskytovatel. Právo požadovat přiměřenou
úhradu za tuto službu stanoví přímo zákon.

Skutečnost, že právo na úhradu za přítomnost zaměstnance nebo poskytovatele u nahlížení a kopírování zákon přímo nezmiňuje, sama o sobě neznamená, že tato služba musí být poskytována zdarma na náklady poskytovatele.

Jsem si vědom, že tento právní názor bude mít své odpůrce i z řad právníků. Je mi také známo, že mnohde vedení nemocnice za tuto službu raději žádnou úhradu nepožaduje, než aby vedlo s někým spor o tom, zda ji požadovat může, či nikoli. Jinde označují tuto službu jako „Poplatek“, ač ve skutečnosti nejde o poplatek, ale o úhradu za požadovanou
službu a tak by také v sazebníku úhrad za poskytované služby měla být označena. Výše úhrady by neměla být stanovena libovolně, ale měla by vycházet z nákladů na pracovní
sílu, která musí být přítomna u nahlížení a kopírování, což patrně nebude problém vykalkulovat. Patnáct minut času pracovníka poskytovatele bych považoval za minimum (musí nechat své práce, dojít na místo, kde se zdravotnická dokumentace nachází, tuto vyhledat, donést na místo, kde dojde k nahlížení, a být přítomen celou dobu nahlížení či
kopírování, pak opět dokumentaci odnést a zařadit na své místo). Bude-li někdo nahlížet déle (například zmíněný psychiatrický pacient několik hodin), měla by se úhrada úměrně tomu zvýšit, například za každých patnáct minut, které musel pracovník strávit u nahlížení do dokumentace a při jejím kopírování.

Podle článku 9 odstavce 1 Listina základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky: „Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím a službám.“ Přítomnost pracovníka poskytovatele zdravotních služeb u nahlížení do zdravotnické dokumentace je povinností ze zákona. Povinnost umožnit pacientovi nahlížení do zdravotnické dokumentace a pořizování jejích výpisů a kopií je rovněž stanovena zákonem. Jde o službu, která poskytnuta být musí. Podle mého názoru však nikoli na náklady poskytovatele, ale na náklady toho, kdo od nás tuto službu žádá.

Zdroj: JUDr. Jan Mach, advokát, ředitel právní kanceláře ČLK, Tempus medicorum 10/2018