Nelze požadovat „poplatky“, ale pouze úhradu předem dohodnutých služeb nehrazených ze zdravotního pojištění – to se netýká jen porodů, ale nadstandardních služeb obecně. Dne 12. 4. 2016 přijal Ústavní soud nález sp. zn.: IV. ÚS 3035/15, kterým zaujal mimo jiné stanovisko k vybírání poplatků za přítomnost otce či jiné blízké osoby u porodu v porodnici.

___

___

Mnohá média v této souvislosti zcela nepřesně, zkratkovitě informovala v tom smyslu, že Ústavní soud zakázal přijímat porodnicím jakékoli platby za účast otce či jiné osoby u porodu. Nález zní ovšem zcela jinak a naopak stanovuje pravidla, za kterých lze přijímat úhradu za určitá
plnění poskytnutá v souvislosti s účastí otce u porodu, která nejsou hrazena ze zdravotního pojištění.

Ač se nález Ústavního soudu vztahuje speciálně k poplatkům, resp. úhradě za účast otce u porodu dítěte, lze z něho vyvodit i obecně právo poskytovatele zdravotní služby přijmout finanční úhradu za předem dohodnuté služby nehrazené ze zdravotního pojištění. Tomu, kdo platbu poskytovateli zdravotní služby poskytuje, musí být vždy dáno na výběr, zda si přeje, či nepřeje objednat a poskytnout dohodnuté služby nehrazené ze zdravotního pojištění, a tyto služby mu nesmí být žádným způsobem vnucovány nebo nesmí být podmínkou k přijetí do zdravotní
péče. Na druhé straně poskytovatel zdravotních služeb není samozřejmě povinen takové služby, které nejsou hrazeny ze zdravotního pojištění a pojištěnec jejich poskytnutí žádá, poskytovat zdarma.

Nyní tedy k nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016 k poplatkům za účast otce či jiné osoby u porodu dítěte: Ústavní soud obrátil svoji pozornost k tomu, zda jsou zdravotnická zařízení oprávněna požadovat po otci, potažmo od jiné osoby blízké či jiné třetí osoby (například od duly) úhradu za služby spojené s jejich přítomností u porodu. Dospěl k závěru, že obecně ano, avšak za dodržení určitých poměrně přísných
podmínek. V dosavadní praxi přitom dochází k výběru plateb způsobem, který se v řadě případů vyznačuje zásahem do ústavně zaručených práv občanů.

Ústavní soud konstatuje, že platby za přítomnost jiné osoby u porodu jako prosté soukromé právní plnění nemají výslovnou oporu v zákoně a jsou vybírány na základě specifické dohody, jejímž obsahem jsou služby poskytnuté poskytovatelem zdravotních služeb na straně jedné a úplata jako protiplnění na straně druhé. Cena má potom charakter platby v soukromoprávním vztahu, přičemž otec či jiná osoba přítomná u porodu musí mít principiálně na výběr, zda dohodu za navržených podmínek uzavře, či nikoli. Smlouva je uzavírána v návaznosti na poskytování zdravotních služeb v intencích veřejnoprávní zákonné úpravy, přičemž případné odepření přítomnosti jiné osoby u porodu s tím, že předchozí zaplacení poplatku je podmínkou vpuštění na porodní sál, je podle Ústavního soudu nepřípustné.

Mezi základní provozní výdaje, jejichž bezplatné poskytnutí je podle Ústavního soudu základní povinností porodnice, náleží například náklady na osvětlení, topení či užitkovou vodu, ale i na jednorázový hygienický oděv, dezinfekční prostředky, roušku či návleky na boty, neboť i zde se jedná o základní provozní podmínky, které musí být zajištěny hromadně a ohledně všech, kdo se ve zdravotnickém zařízení nacházejí. Úhradu
těchto běžných provozních nákladů nelze požadovat.

Úhradu za účast další osoby u porodu lze vybírat výhradně za plnění, která jsou poskytována nad rámec povinností podle zákona. Může se tak jednat o náklady na občerstvení, poskytnutí dodatečných přikrývek, cvičebních nebo relaxačních pomůcek či proškolení (instruktáž). Ohledně těchto služeb a jejich úhrady je ovšem podle povahy nutno dát dotčené osobě prostor k vyjádření, zda má o službu zájem, typicky například ve
vztahu k občerstvení či k poskytnutí doplňkových pomůcek. Pouze ohledně specifických služeb či úkonů, které z povahy věci musí být poskytnuty, lze přitom požadovat úhradu bez dalšího – tedy bez výslovné dohody, přičemž však výše platby musí být alespoň rámcově přiměřená a nesmí být v diametrálním nepoměru k pořizovací ceně, potřebnému rozsahu a skutečně poskytnutým úkonům. Ústavní soud zdůrazňuje, že i pokud  osoba platbu předem nezaplatí, nesmí to mítvliv na vlastní výkon práva být přítomen u porodu. Platba za přítomnost u porodu musí být férová, předem jednoznačně specifikovaná, včetně roviny daňové a roviny případného zisku. Zejména se nesmí skrývat pod kvazislužby, které jsou účelově nabízeny jen proto, aby za ně mohl být vybrán jakýsi poplatek.

V této souvislosti je třeba současně zmínit, že otec či jiná třetí osoba není pacientem a musí strpět přiměřená omezení, která jsou s přítomností u porodu spojena. Je to matka dítěte, které především patří tyto intimní okamžiky a jejíž postoj je určující. Pokud si rodička přeje dodržení určitých podmínek, například i vyloučení záznamu porodu prostřednictvím fotografií, videa či vůbec vyloučení přítomnosti otce nebo jiné třetí
osoby u porodu, její postoj a přání musí vždy převážit. Stejně tak by mělo být součástí odpovědné realizace práv ze strany otce či jiné třetí osoby, která si přeje být u porodu přítomna, aby se na tuto událost důsledně v dostatečném předstihu připravila. Součástí takové přípravy by mělo být vedle seznámení se standardním průběhem porodu a základními situacemi, které při něm můžou nastat, rovněž předběžné ověření, resp. dohoda na rozsahu poskytnutých služeb a podmínkách jejich úhrady, popřípadě i porovnání podmínek ve více porodnicích, pokud taková volba – zejména vzhledem k místu bydliště – reálně přichází v úvahu.

Ústavní soud tedy v rozporu s tím, co bylo publikováno v mnohých médiích, naopak konstatuje, že úhrada určitých služeb, které nelze považovat za provozní náklady zdravotnického zařízení a jsou spojeny s účastí otce u porodu, je zcela legitimní. Tuto úhradu, stejně jako jakoukoli jinou úhradu zdravotních služeb nehrazených ze zdravotního pojištění, nelze nazývat „poplatkem“, ale pouze úhradou na základě dohody mezi otcem a poskytovatelem zdravotních služeb. Ústavní soud rozlišuje situaci, kdy otci či jiné blízké osobě přítomné u porodu musí být dáno na výběr, zda navrhovaných služeb využije, či nikoli, jde-li o služby, které není nutno poskytnout a které si může, ale nemusí, dotyčná osoba „objednat“. Jde např. o občerstvení, dodatečné přikrývky, cvičební nebo relaxační pomůcky apod. Současně však konstatuje, že ohledně specifických služeb, které z povahy věci musí být poskytnuty, lze požadovat úhradu i bez výslovné dohody, tedy bez dalšího, přičemž však výše platby musí být alespoň rámcově přiměřená k pořizovací ceně jednotlivých věcí, potřebnému rozsahu a skutečně poskytnutým výkonům.

Ústavní soud dovozuje, že pokud si to rodička, otec dítěte nebo jiná třetí osoba výslovně přejí, mají zákonné právo na účast otce či jiné osoby u porodu a toto nelze zakázat ani tehdy, pokud by dotyčná osoba odmítla uhradit nutné provozní náklady s tím spojené. To je patrně zcela výjimečný přístup k dohodnuté službě nehrazené ze zdravotního pojištění, kdy v jiných případech lze samozřejmě odmítnout poskytnutí dohodnuté služby nehrazené ze zdravotního pojištění, pokud osoba, které má být služba poskytnuta, odmítne poskytnout přiměřenou finanční úhradu za takovou službu. V případě porodu však není možno zakázat přístup na porodní sál pouze proto, že dotyčná osoba odmítla uhradit nezbytné provozní náklady spojené s účastí u porodu, ale tyto náklady je možno poté od příslušné osoby, která využila svého práva být u porodu a odmítá uhradit s tím spojené nezbytné náklady nehrazené ze zdravotního pojištění, právní cestou vymáhat.

Uvedeným nálezem Ústavní soud současně dává i obecná kritéria k tomu, že poskytovatel zdravotní služby nemůže stanovovat pacientům za cokoli jakékoli „poplatky“, zejména v souvislosti s případným přijetím do péče, nebo si vynucovat uzavření dohody o hrazených službách jako podmínku k přijetí do péče. Na druhé straně je však zcela legitimní, pokud si pacient přeje poskytnout určité dohodnuté služby  nehrazené ze zdravotního pojištění a poskytovatel zdravotních služeb je ochoten takové služby poskytnout, aby byla mezi nimi uzavřena dohoda o poskytování služeb nehrazených ze zdravotního pojištění na žádost pacienta za předem dohodnutou přiměřenou úhradu. Pouze nesmí jít o zdravotní služby, které by byly duplicitně účtovány na jedné straně pacientovi a na druhé straně tytéž služby jeho zdravotní pojišťovně. Pouze takovým jednáním by poskytovatel zdravotní služby porušil ustanovení zákona o veřejném zdravotním pojištění, že za služby hrazené ze zdravotního pojištění nelze od pojištěnce požadovat ani přijmout jakoukoli úhradu. Nejde-li však o služby hrazené ze zdravotního pojištění, je jejich úhrada, pokud si je pacient přeje poskytnout, zcela legitimní.

JUDr. Jan Mach, ředitel právní kanceláře ČLK