Rozvod manželství a výživné na dítě, děti - výše výživného a jeho vymahatelnost

MUDr. Zbyněk Mlčoch 14. září 2009 Zobrazení: 27126

Kromě příjmů z vlastní pracovní činnosti představuje další finanční zdroj pro rodiny rozvedených matek částka výživného, které platí otec na své děti. Nepřekvapí, že všechny komunikační partnerky jsou přesvědčeny, že otec by měl mít i po rozvodu povinnost ekonomicky podporovat své děti. Kurzívou jsou poznamenány poznámky matek k aktuálnímu tématu.

___

Toto přesvědčení je ale různě silné a liší se zejména podle toho, zda byly ony samy iniciátorkami rozchodu a z jakého důvodu k rozchodu došlo. Matky ale rozhodně nepředpokládají, že by bývalý partner měl být i po rozvodu hlavním živitelem rodiny – přebírají tuto úlohu na svá bedra a otcův příspěvek vnímají jen jako dílčí podporu.

Výše alimentů (výživného)

Částka, která bývá otci vyměřena soudem, totiž zdaleka nemůže pokrýt potřeby rodiny a ani samotných dětí, navíc se zdaleka nevyrovná tomu, čím otec přispíval před rozchodem. Výše výživného se komunikačním partnerkám jeví zpravidla jako směšně nízká. Většinou se jedná o částky okolo 1-3 tisíc na jedno dítě. I nízká částka ale představuje nezanedbatelný příspěvek do rodinného rozpočtu, a pokud otec nezaplatí nebo nezaplatí včas, citelně rodině chybí.

Podle komunikačních partnerek tyto částky zdaleka nepokryjí ani polovinu nákladu na děti: No, já si myslím, že by mělo bejt tak kolem šesti, sedmi tisíc na jedno dítě. Aby se z toho vůbec dalo žít. Protože ty náklady, to jako, to je nepopsatelný (Marie, synové 15 a 10 let, učitelka).

Někteří z bývalých partnerů navíc podle žen používají různé strategie, aby maximálně snížili částku, kterou mají svým dětem platit. Buďto jsou oficiálně nezaměstnaní a vydělávají si „načerno“, takže jejich oficiální příjem neumožňuje stanovit výživné odpovídající jejich skutečné životní úrovni; nebo podnikají a vedou své účetnictví tak, aby vykazovali jen minimální zisky.

Vymahatelnost alimentů (výživného)

Druhým problémem spojeným s výživným na děti je podle výpovědí komunikačních partnerek jeho praktická vymahatelnost. S tím, že otec nějaký čas výživné vůbec neplatil, se setkalo pět žen, další se potýkaly s tím, že neplatil včas a celou určenou částku. Rozvedené matky poukazují na praktickou nevymahatelnost výživného - když se otec rozhodne, že platit nebude, existuje jen velmi málo cest, jak ho k tomu donutit. Český soudní systém předpokládá, že vymáhání alimentů je v první řadě povinnost samotné matky. Ona může vyvolat soud, který posléze nařídí exekuci, nebo může sama požádat o exekuci, přičemž ale musí zaplatit poplatek v hodnotě minimálně 3000 Kč.

Exekuce se ale jeví jako celkem účinný postup, jako v případě Romany (dcera 18, syn 16 let, kuchařka): Tvrdil, že je nezaměstnaný, nakonec se někde prokec, že někde dělá. Tak jsem šla rovnou k soudu s tím, že ho nebudu nahánět a poslouchat jeho, takové, že poslal jednou za půl roku stovku, že prokázal účast, tak na to mu kašlu. Já vím, že ten soud to uzná, že ho nemůžu žalovat. Ale prostě jsem rovnou šla na exekuční, řekla jsem, dělá tam a tam. Dluží mi tak dlouho alimenty, načež oni mu to exekučně strhli. Měl exekuci na plat.

Soudní systém pomůže a převezme úlohu exekutora jen v případě, že příjem neúplné rodiny nedosahuje životního minima pro děti. Částka soudem určeného výživného přitom figuruje v příjmech domácnosti rozhodující pro určení nároků na sociální dávky, a to ať otec platí či nikoli, či ať platí pravidelně či nikoli. Pokud otec odmítá platit, může se nárok na výživné stát překážkou dosažení sociálních dávek, na které by jinak rodina měla právo. Pokud se ale matka výživného zřekne, může to být ze strany úřadů pokládáno za dobrovolné zřeknutí se příjmů, což také ohrožuje nárok na sociální podporu a pomoc.

Při dlouhodobém neplacení výživného hrozí povinnému trest až dva roky odnětí svobody nepodmíněně. Uplatňuje se ale „princip účinné lítosti“, kdy pokud povinný zaplatí určitou částku, i když se zpožděním, je mu trest prominut. Princip „účinné lítosti“ může mít pozitivní úlohu v případě, kdy se otec sice se zpožděním rozhodne doplatit dlužnou částku (pak je mu „odpuštěno“ a nebude trestán). Problém nastává, když otcové pravidelně zaplatí jen malou část dlužné částky a tak soudní pronásledování oddálí. Pro matky to znamená, že nemohou počítat s tím, že dostanou určitou částku k určitému datu, a přitom nemají možnost situaci uspokojivě řešit.

Když během půl roku pošlou stokorunu, tak to pro policii znamená, že mají snahu a nemůžou s tím nic dělat. (Naďa, dcera 14 let, syn 11 let; syn 1 rok, učitelka)

Teď nedávno zase přišel od dalšího zaměstnavatele další list, takže byly zase problémy a musela jsem zase létat po soudu a vyřizovat exekučně doplácení a změnu zaměstnavatele. A dalo to hodně práce a soud byl v tomto hodně pomalý. (Hana, dcera 7 let, dělnice)

Z výpovědí matek stejně jako z výpovědí otců vyplývá, že v případě konfliktů se peníze stávají hlavním jablkem sváru a zároveň nástrojem, jak svého partnera či partnerku potrestat. Matky si ale bezprostředně a mnohdy palčivě uvědomují, že tyto spory mají největší dopad na samotné děti a na jejich životní úroveň. Důvody, které muži uvádějí, když odmítají platit povinné výživné, se ženám často jeví jako malicherné až směšné, zvláště v porovnání se skutečnými náklady na výchovu dětí:

On se učí ve svých pomalu čtyřiceti letech anglicky, a neplatí kvůli tomu rok alimenty a odpověď na to mi pošle, že on se učí kvůli svým dětem, on se učí kvůli svým dětem. Aby ony se měly dobře. Takže pokud neumřou hlady, než on se naučí anglicky, tak se budou jednou možná někdy mít dobře. (Jarka, syn 13 a dcera 11 let, školní družinářka)

Komunikační partnerky jsou velmi heterogenní v tom, jak vnímají ekonomický příspěvek otců svých dětí. Jejich pocity se neodvíjejí od skutečné výše prostředků, které otec vynakládá - spíše je jejich hodnocení spojeno s tím, jak svou živitelskou úlohu plnil před rozchodem a jak se jeho podíl na ekonomických nákladech spojených s výchovou dětí po rozchodu změnil. Zajímavé je, že spokojenost žen souvisí také s tím, nakolik se otec realizuje i v jiných rodičovských repertoárech – zatímco Kamila je zklamaná, že se otec o děti dostatečně nezajímá v jejich každodenním životě (ačkoli platí výživné a přispívá na školní potřeby a další aktivity dětí – ovšem jen za podmínky, že je dětem sám vybere), Petra hodnotí příspěvek svého bývalého partnera pozitivně, i když výživné činí jen 1500 Kč měsíčně – ale otec tráví se svým synem mnoho času. Nelze tedy říci, že by rozvedené matky obecně od mužů požadovaly, aby „zaplatili a mlčeli“, tj. nijak dál nezasahovali do života svých dětí.

Komunikační partnerky negativně vnímají situaci, kdy otec sice platí soudem určené výživné, ale není ochoten přispívat žádným dalším způsobem na občasné a výjimečné potřeby dětí. Tyto náklady totiž představují dost vysoké částky v rozpočtu rodiny a většina matek nemá možnost je uhradit z napjatého běžného rozpočtu. Musí se pak obracet na své rodiče či si půjčovat. Zvláštní kapitolou jsou dárky – ženy vesměs nelibě nesou, když otec není ochoten dávat dětem žádné dárky (k narozeninám, k vánocům). Nejedná se přitom ani tolik o finanční hodnotu dárku, ale o jeho symbolickou funkci: (...) on jim nedá sebemenší maličkost. Takže i tím si je odradí. Třeba já dám, děda jim dá. Cizí lidi jim dají. Třeba Mikuláše nebo zajíce na Velikonoce. Tatínek nic (Věra, dcera 13 a syn 9 let, učitelka).

Většina komunikačních partnerek si je vědoma toho, že příjmy otce dětí jsou vyšší než příjmy jejich, a že částka, kterou otec na děti přispívá, je rozhodně nižší v porovnání s tím, co vynakládají na potřeby dětí ony. Jsou sice s touto situací nespokojené, ale většina žen ji pokládá za normální – očekávaly, že to po rozchodu bude takto a nejsou tím zaskočené. Chápou to jednoduše jako součást širší podoby uspořádání porozvodové výchovy: předpokládá se, že děti patří k matce a zůstanou tedy po rozchodu s matkou, která se musí samozřejmě postarat i o ekonomickou stránku jejich života. Skutečně rozčarované jsou jen ty ženy, jejichž manžel opustil rodinu bez předchozích partnerských problémů a jaksi „bez varování“, většinou kvůli jiné ženě. Tyto ženy mají pocit morálního nároku na to, aby otec i nadále stejným způsobem živil své děti i jejich matku. Naopak matky, které samy iniciovaly rozchod a rozhodly se odejít z manželství i proti vůli manžela, předem počítají s tím, že musí být schopny uživit své děti hlavně samy. Mohou se dokonce zříci, vědomě či nevědomě, majetku, na který mají právně nárok.

Potvrzuje se, že ekonomická situace rodiny a performance muže v repertoáru živitele se stává relativně často příčinou manželských neshod a nezřídka právě ona vede k samotnému rozvodu. K tomu dochází na jedné straně tehdy, když muž do rodinného rozpočtu nic nepřináší a naopak z něj zdroje odčerpává (kvůli své závislosti či riskantním podnikatelským aktivitám; v této situaci se ocitly čtyři komunikační partnerky). Na druhé straně je problémem i to, když muž pracuje příliš a zaměří se jen na živitelský repertoár otcovství, přičemž zanedbává všechny ostatní. To je případ podnikatelů, jejichž ženy si stěžují, že muž nikdy nebýval doma a nejevil o své děti a rodinný život žádný zájem (o této zkušenosti hovoří dvě ženy).

Samotné ekonomické strádání ale není matkami vnímáno jako klíčový problém. Největší zátěž v porozvodové situaci (bez ohledu na jejich příjmy či kvalifikaci) pro ně představuje to, že jsou „samoživitelkami“ – to znamená, že mohou podle svého mínění spoléhat pouze samy na sebe a že jejich děti jsou závislé pouze na nich. Pokud by se přihodilo něco, co nemohou vlastními silami ovlivnit, mají pocit, že je nikdo v jejich rodičovské práci nezastoupí. Velké riziko tak pro rodinu představuje náhlé onemocnění nebo úraz matky - pokud nemůže vydělávat, je celá rodina odkázána na pomoc okolí. Z hlediska nízkých příjmů a nemožnosti vytvářet finanční rezervy se jako významné riziko jeví nejen náhlé a neočekávané výdaje jakéhokoli druhu, ale i například ztráta peněženky či odcizení hotovosti. Někdy představuje finanční riziko pro rozvedenou matku nadále její bývalý partner - dvě ženy ze vzorku byly vystaveny riziku soudní exekuce i po rozvodu, z důvodu neúspěšného podnikání bývalého manžela. Příběh Romany navíc vypovídá o nezákonných postupech exekučních kanceláří, kdy došlo k obstavení jejího účtu kvůli dluhu jejího bývalého manžela, a to dokonce 10 let po rozvodu. Exekutor dokázal zablokovat její účet, který si založila už jako rozvedená, a navíc bez varování a bez respektování toho, že jako matce samoživitelce jí v každém případě musí být ponechána částka životního minima.

Rozvedené matky si tedy dokáží poradit a vlastními silami zvládnout ekonomické nároky vedení neúplné rodiny. Musí k tomu ovšem zmobilizovat veškeré své síly, mnohdy i za cenu fyzického zdraví, za cenu brigádní práce po večerech a o víkendech, za cenu přijetí práce, která je pod úrovní jejich kvalifikace či která je neuspokojuje. Navíc musí čelit riziku, že pokud dojde k nějaké nepředvídatelné události, která je zbaví možnosti takto intenzivně pracovat nebo jim přinese nečekané výdaje, křehká ekonomická rovnováha rodiny se zhroutí. Přesto pokud zvládnou prvotní krizové období, zpravidla dosáhnou takového příjmu, který jim umožní dosáhnout dostačující životní úrovně a navíc získají novou sebedůvěru a začnou si vážit nabyté nezávislosti.

Zdroj: soc.cas.cz

Související odkazy:

Krize, rozchod, rozvod, vyživné