Žili byli jednou manželé Jana a Honza. Přijde manžel z práce, do křesla před televizí se usadí, noviny otevírá a čte. A jeho žena Jana chystá večeři. Nese ji manželovi na stůl a bručí si pod nos, že zas nic kloudného doma neudělal a peněz nosí taky málo. Hněvalo Honzu ženino bručení, hrubostí jí však neoplácel. Jen si pro sebe říkal: „Vypadá jako nějaká cuchta a bude mi něco říkat..! Když jsem si ji bral, to byla jako obrázek a samý úsměv…“

___

___

Jednou ho žena s vrčením poslala odpadky vynést a on se neochotně od televizoru vzdálil. Vyhodil pytel se smetím, zaklapl kontejner, opřel se o něj a v myšlenkách svých se teskně k Bohu obrátil:
"Pane Bože, co je to za život? Proč se musím trápit s takovou nabručenou, ucouranou ženskou? To není život, to je utrpení!“ A náhle zaslechl tichý boží hlas:
"Mohl bych ti, synu můj, pomoci v tvém trápení. Krásnou bohyni ti za manželku přivést. Představ si ale sousedy a známé, co by vyváděli, kdyby se tak náhle, z ničeho nic vedle tebe objevila! Zařídím to však jinak, synu můj: budu tvou ženu v bohyni měnit postupně, krůček po krůčku, každý den jí něco z bohyně přidám na duchu i na těle. Musíš však pomyslet na to, že i ty sám si musíš nějak si počínat, abys byl hoden toho, že máš po boku bohyni“.
"Díky, Bože! Každý muž dokáže změnit svůj život kvůli bohyni! Řekni mi jenom prosím tě: kdy moji ženu začneš proměňovat?“
"Malinko ji změním hned teď. A každou minutu ji budu měnit k lepšímu“.
Vrátil se Honza domů, před televizor znovu usedl, noviny vzal do ruky. Ale nedokáže se na film dívat, číst se mu nedaří. Nedočkavost mu nedá: co když se žena jeho, Jana, už trošinku změnila?
Vstal Honza z křesla, dveře do kuchyně otevírá, opře se o futro, pozorně si svou ženu prohlíží. Ta zády k němu stojíc nádobí od večeře umývá.
Tu pocítila Jana upřený pohled mužův a ke dveřím se obrací. Jejich pohledy se setkaly. I pomyslel si Honza: „Ne ne, žádné změny se s ženou mou ještě nedějí“.
V rozpacích nad nenadálou pozorností mužovou, z níž ničeho nechápe, Jana si náhle vlasy mokrou rukou poupraví a zardí se při otázce:
"Co se na mě tak upřeně díváš, Honzo?“
Manžel, sám z té chvíle rozpačitý, nic lepšího jako výmluvu nenašel, než blekotavá slova:
"Jsem si říkal, že nádobí ti umýt třeba pomohu..?“
"Nádobí? Mě pomoci?“, vytřeštěně se jeho žena táže flekatou zástěru snímajíc. „Už… jsem ho umyla…“, nestačí se divit.
"Nojo, fakt se mění před očima“, pomyslel si Honza, „je nějak hezčí“, a začal nádobí utírat.
Druhého dne po práci netrpělivě domů Honza uhání. Jak dychtivý byl, aby spatřil, jak jeho nabručenou ženu postupně Bůh v bohyni mění! „Co když už je docela hodně bohyní? A já jsem furt nic nezměnil. Pro každý případ koupím radši kytky, abych pak nebyl před bohyní za blbce!“, tak moudře Honza uvažoval.
Dveře domova se před ním otevřely a Honza zůstal jako očarovaný. Stojí před ním žena jeho, Jana, v těch šatech, co jí loni koupil, ale ani jednou je na sobě neměla, na hlavě mikádo. Načisto zhloupl a nejistou rukou jí květiny podává. Oči od ní odtrhnout nemůže! Jana jen lehounce povzdechla, sklopila oči a tvář v květinách napůl ukryla. „Jak nádherné má ta bohyně řasy! Jak je milá! Jak krásná!“, myšlenky létají Honzovi hlavou. A oněměl docela, když spatřil prostřený stůl se dvěma svícemi, poháry s vínem a talíře z toho vánočního servisu po babičce. Nozdry mu laskala božská vůně pokrmů…
Usedli za stůl proti sobě, ale hned Jana opět se zdvihá a omlouvá se: „Promiň, zapomněla jsem pustit televizi. A dnešní noviny…“
"Nepotřebujeme televizi, číst se mi taky nechce, je tam stále to samé“, přerušil ji muž laskavě. „Raději mi řekni, co bys chtěla zítra dělat? Je sobota…“
Zůstala Jana zcela štajf, až po chvíli se sama zeptat dokázala: „A ty?“
"Koupil jsem lístky do divadla. Možná bychom před tím mohli projít pár obchodů a vybrat ti nějaké šaty… vhodné… abys měla v čem jít…“
Málem se prozradil Honza, když chtěl říci „šaty vhodné pro bohyni“. Ve zmatku upustil vidličku a když ji zvedl a znovu na manželku svou Janu pohlédl, ztratil docela řeč. Před ním seděla skutečná bohyně! Tvář jí zářila štěstím, mikádo drželo, oči se leskly a lehký úsměv na tváři jako by se na něco ptal…
"Pane Bože, jak jsou ty bohyně nádherné!“, říkal si Honza. „Když bude ještě každý den krásnější, dokážu si ji vůbec udržet?“ A vtom ho osvítila myšlenka jako blesk. „Dítě! Když ji uprosím, abychom měli dítě, bude naše, její a moje, a to ji u mě udrží!“
"Na co to myslíš, co tě tak rozrušilo?“, laskavě se tázala Jana.
Seděl muž její celý rozčilený a říkal si, jestli to není příliš, vždyť nic takového Bůh mu nepřislíbil! Žmoulal chvíli mlčky ubrousek a nakonec ze sebe vypravil:
"Víš, už dávno…. jsem chtěl poprosit, jestli bychom spolu nemohli mít dítě, má krásná bohyně!“
Tu vstala Jana a k muži svému Honzovi přistoupila. Slzy štěstí jí kanou po lících. Ruku mu klade na rameno a její žhavý dech ho vírem uchvacuje…
"To byla noc! To bylo ráno! A tenhle den! Jak krásné je žít s bohyní“, pomyslel si Honza, když mladšího vnuka na procházku oblékal.