Domov je nám tak blízký, že příliš o jeho jednotlivých psychologických aspektech neuvažujeme. Prožíváme je. O člověku se můžeme hodně dozvědět pozorováním místa, v němž přebývá. Šaty na skříni, několik obrázků, nedopitá láhev od vína, dětské hračky či nedopsaný dopis v koši. Prostředí, které kolem sebe člověk vytváří, je plné informací o osobnosti jeho obyvatele, o jeho hodnotách a o jeho životním stylu. Interakcionistické sociálně psychologické teorie tvrdí, že si člověk vybírá a vytváří své sociální prostředí, aby mohl uplatnit a posílit své osobní dispozice, zvyky i obraz o sobě. Obdobně můžeme tvrdit, že si člověk vybírá a vytváří i fyzické prostředí, které zrcadlí a posiluje jeho sebobraz. Takové prostředí potom vypovídá o něm.

Jazyk osobních věcí, uspořádání interiéru a ozdob v bytě dokáže být velmi dobrým komunikačním prostředkem. Obraz lodi nade dveřmi obydlí africké rodiny, závěs ve vchodu, stejně jako zvonek a vstupní branka evropského domu vypovídají o tom, že za nimi začíná osobní teritorium člověka, a o tom, jaký tento člověk je. Bez svých osobních věcí se cítíme dezorientovaní. Každý člověk potřebuje byť i jen minimum věcí, které náležejí k jeho identitě. Jeden z prvních činů papeže Jana Pavla I. po jeho zvolení byl ten, že poslal do Benátek pro svou vlastní postel. „Nespal rád v cizích postelích,“ vypráví jeden z jeho přátel. Postel ale dorazila těsně po jeho náhlé smrti. „Naučil jsem se, že osobní věci mohou vyjadřovat nitro člověka,“ říká americký psycholog Rochberg-Halton. „Vytváříme prostředí, které vzniká rozšířením našeho já, proto říká, kdo jsme a slouží nám jako vzor pro to, kým bychom chtěli být.“

 

---