Ivana a Jirka si ze svatby vždycky dělali legraci. Sňatek pak uzavřeli v tichosti, a když jim někdo připomněl jejich dřívější výroky, řekli, že se vzali kvůli nižším daním. Smůla. Společné zdanění manželům letos končí.

Svatba je praktická kvůli dědictví a společnému jmění manželů, tvrdí jiní. Ale zákon o dani dědické se od letošního roku změnil. Daň nemusejí platit lidé, kteří žili s majitelem nemovitosti alespoň jeden rok ve společné domácnosti. Také společné jmění manželů je možné omezit před svatbou, ale i kdykoli po ní. Takže „zlatokopky“ se mohou přepočítat.

Některé páry spolu žijí mnoho let a vezmou se teprve až po narození společných dětí. Bude to tak prý lepší kvůli příjmení dětí a jednání s úřady. To je praktické. Zároveň ale roste počet žen, které si po svatbě nechají své dívčí příjmení a rozdílné příjmení jejich dětí jim život nijak výrazně nekomplikuje. Až teprve, když to začne v manželství skřípat, ukáže se praktická stránka uzavření sňatku. Manželé mají po rozvodu nárok na půlku majetku, ale ten potřebnější z nich i na několik let výživného. O tom prvním se všeobecně ví, ale to druhé? Čtu si v českých zákonech, nebo v americké detektivce? Málo známý, ale skutečný nárok. Soud může jednomu z rozvedených manželů (z důvodu zdravotního stavu nebo péče o dítě) vyměřit výživné, jehož cílem je vyrovnat to, že si nemůže zajistit dostatečnou životní úroveň. Typickým příkladem je žena, která byla s dětmi doma a nemá praxi na pracovním trhu. A navíc ten z manželů, který nezpůsobil rozvrat, může dostat takzvané sankční výživné, které mu po dobu tří let zajistí životní úroveň jako v manželství. Otázkou v této souvislosti samozřejmě zůstává, jak často soudy tento nárok prokážou a jak vysoké výživné vyměří.

Podle všeho je tedy sňatek praktickým životním krokem. A to i přesto, že ve svatební síni snad žádná normální nevěsta na rozvod nemyslí. Tedy aspoň doufám, že ne.