Pokud jeden z rodičů projevuje zájem o dítě do takové míry, že trvá na střídavé péči o dítě, může to v druhém rodiči vyvolat jisté obavy. Někdy opodstatněné (msta na dítěti) a jindy neopodstatněné (prostá láska k dítěti). Článek pojednává o pohledu na věc očima dětského psychloga a zmiňuje podmínky a co je důležité pro střídavou výchovu.

PhDr. Ilona Špaňhelová, dětský psycholog:

Jako privátní psycholožka se ve své praxi věnuji především dětem mladší věkové kategorie. Chodí za mnou rodiče s dětmi, které mají různé problémy. Od nočních děsů, přes neschopnost naučit se chodit na nočník, žárlení sourozenců a v poslední době se také množí otázky rodičů, které se týkají střídavé péče  (dále jen SP) po rozvodovém řízení. Toto téma je velmi závažné a náročné, proto jsem se rozhodla ukázat pohled psychologa na tuto záležitost.

Příklad z praxe:

Do poradny přišla maminka spolu se čtyřletou holčičkou. Maminka má velký problém. Právě jsou s manželem v rozvodovém řízení a ona má strach, že manžel bude vyžadovat SP o jejich Aničku. V této chvíli je situace pro ni strašná. Měli s manželem velké neshody a mamince Aničky se zdá, že teď všechno manžel hází jako pomstu na matku přes Aničku. Když si Aničku bere, nedodrží čas, kdy se má spolu s ní vrátit k mamince domů. Neřekne jí, kam s Aničkou jde, kde vlastně bydlí. Když dá maminka Aničce do batohu náhradní kalhoty, aby si v nich mohla hrát přes den, nedá jí je a nechá ji třeba celý den v zateplených kalhotách.

Manžel ignoruje to, že chce Anička po obědě ještě spát, minule po návratu domů zvracela, protože říkala, že celý den chodili po zoologické zahradě a měli hamburgra, párek v rohlíku … a na to není zvyklá. Co má maminka dělat, jak se s manželem domluvit?

Manžel však nepřipouští žádnou vzájemnou komunikaci, všechno ignoruje. Říká, že on je otec a ví nejlépe, co má s Aničkou dělat. Když se chce matka Aničky spolu s ním sejít a některé věci si vyjasnit, ignoruje tuto prosbu. Pokud by manžel žádal SP, maminka má pocit, že by se možná „zbláznila“… V těchto dnech ani Anička sama nechce jít za tatínkem, protože říká, že zase půjdou někam do hypermarketu a že ji tam moc bolí nožičky.

Pokud bych měla dát této těmto rodičům doporučení, aby se u jejich Aničky praktikovala SP, stálo by to podle mého názoru spoustu práce spolu s maminkou i s tatínkem. Zatím se mi tatínek jevil podle slov matky jako ten, který se snaží své neshody s ní převádět na Aničku a není schopen o tom komunikovat a domluvit se. Také Aniččina maminka se mi v době konzultace zdála příliš emočně zasažena situací, neuměla nad problémem přemýšlet racionálně, což bylo naprosto přirozené. Měla strach o Aničku a o její další vývoj a výchovu.

Zkusme se na celou situaci podívat ještě z jiného úhlu. Dítě se rodí do partnerské dvojice, kde je muž – otec dítěte a žena – matka dítěte. Pro dítě je tato partnerská dvojice naprosto přirozená. Od obou partnerů přijímá ve svém životě již od období početí spoustu dobrého. Poznává vlídné slovo rodiče, poznává jeho vůni, jeho nálady, jeho pohlazení, přivinutí. Pro dítě je tedy naprosto přirozené, že mu „patří“ oba – matka i otec.

Na základě toho, že vznikne nějaká neshoda mezi rodiči (příčinou rozvodů bývají jen v mála procentech děti), se rodiče rozhodnou rozvést se. Pokud bylo dítě přirozeně navyklé na to, že žilo s oběma rodiči, je pro něho nyní zvláštní, nepochopitelné a nepřirozené, že zůstane jen s jedním a u druhého bude jen (většinou) dvakrát měsíčně na víkend.

Pokud se to tak stane, jaký dopad to pro dítě má?

Ve většině případů o těchto víkendech nejde o pravou výchovu ze strany druhého rodiče (zhruba v 90 % případů je to otec). Tento víkend si většinou prožije otec spolu s dítětem tak, že si „užívají“ jeden druhého. Jdou tam, kde je jim dobře a kam si to dítě většinou přeje – do kina, do divadla, do muzea, do zoologické zahrady.

Otec většinou nedělá s dítětem úkoly, neřeší kázeňská provinění, nemusí pracně počítat peníze, jestli má na to, aby dítě mohlo jet např. na lyžařský výcvik. Koloběh jeho víkendových setkání je většinou naprosto odlišný od přirozených dnů běžného týdne.

Pro dítě je to také naprosto nepřirozená situace. V některých případech si tak může s jedním nebo druhým rodičem „hrát“. Například u tatínka o víkendu nemuselo dítě jíst ke všemu chleba, začne to proto zkoušet i u mámy, kam se vrátí a kde je delší čas. U táty nemuselo jít spát v devět večer, začne to vyžadovat i od mámy. Na čí straně pak dítě bude, když mu máma řekne, že to tedy ne a jde se spát. Dostane vztek na mámu, nebo bude dál vzteklé na tátu, že on mu to dovolil ale vlastně jen třeba na jeden den a pak už ne?

V některých případech se možná i matka sama bojí toho, že by „přišla“ o dítě, nemohla by se mu věnovat, nemohla by mu dát všechno to, co dítě potřebuje, pokud by došlo ke SP. Jako kdyby matka v té chvíli nevěřila tomu člověku, kterého si vzala a se kterým dítě počala. Myslím, že je to však naprosto přirozené. Chce to tedy i ze strany matky dítěte nestranné posouzení všech kladů a možná i záporů, které SP přinese do jejího života.

SP je již podle svého názvu péče o dítě střídavě (v rámci času a místa pobytu) ze strany otce a matky. Co musí být podle mého názoru dodrženo, aby byla tato péče úspěšná a neměla negativní dopad na dítě samotné?

Podmínky pro úspěšné zvládnutí SP

Podle již zmíněného je tedy jasné, že při tom, zda budu jako psycholožka doporučovat SP u dítěte, hraje nejvýznamnější roli schopnost rodičů domluvit se na jednotlivých pravidlech, která budou dobré v první řadě pro dítě, ne pro rodiče samotné. Samozřejmě, že dalším pravidlem je také to, zda si dítě samo přeje žít s oběma rodiči i po rozvodu.

Co je tedy pro dítě důležité při SP?

Když se tedy zamyslím nad tím, zda je z pohledu psychologa SP přínosem pro dítě, podle mého názoru odpověď zní ano, za předpokladu všech výše zmíněných podmínek nebo povinností. Dodržování těchto podmínek není pro mě utopií. Znám několik bývalých partnerů, kteří jsou toho schopni a kdy i výchova a vývoj dítěte jsou bezproblémové. Moje zkušenost je taková, pokud to zvládnou rodiče a postaví se k tomuto problému čelem, je to velký předpoklad, že to zvládne i dítě a nebude „neurotické nebo schizofrenní“, jak popisují některé studie.

Jaké klady může SP přinést pro dítě?

Dítěti se nezabrzdí a nezdeformuje emocionální vývoj. Dítě totiž tak, jak bylo zvyklé od svého narození, dále čerpá emoce z obou stran – ze strany otce i ze strany matky. Samo dítě také tyto emoce má, prožívá si je – radost, štěstí, překvapení – a může se o ně rozdělit spolu s otcem i spolu s matkou. Bylo na to zvyklé od svého narození, teď v tom jen pokračuje. Dítě může také projevovat své negativní emoce – zlost, smutek – a o ty se může rozdělit také s oběma rodiči. Může se naučit s nimi zacházet podle dvou modelů – modelu matky a modelu otce.

Dětská důvěra, kterou si dítě vybudovalo v raném dětství v životě s oběma rodiči, se může dále rozvíjet. Do tohoto vzájemného vztahu stále patří i matka i otec.

Dítě stále zažívá ve své výchově roli a prvky výchovy mužské i ženské. To je velmi podstatné pro život dítěte, ať je to děvče, nebo chlapec. Pokud totiž dítě žije samo jen s jedním z rodičů (většinou je to matka), zná vzorce chování matky. Jsou to samozřejmě pro jeho vývoj velmi důležité vzorce, nepozná však vzorec mužský. V přirozené péči po rozvodu, kdy je dítě u otce většinou na dva víkendy v měsíci, nemá často otec možnost uplatňovat svoji mužskou a otcovskou roli v plné míře. Většinou je to proto, že na to není čas, a možná také proto, že se snaží otec spolu s dítětem si víkend užít. V mnoha případech se také nedostane do konfrontace s těmi starostmi a záležitostmi, které prožívá dítě, protože často o nich ani neví, dítě mu je neřekne.

Důležité to je především v době dospívání u obou pohlaví dětí, aby dítě vidělo, jak se chová např. matka k dceři, aby si tak dcera mohla utvářet správný vzor pro svoji ženskou roli, a je také důležité, aby dcera viděla a vnímala, jak se chová k ní samotné otec, aby mohla zažívat mužský prvek ve výchově a mohla si tak utvářet i obraz toho, jak si představuje, že jednou bude vypadat a bude se chovat její partner. To stejné patří i pro chlapce. Velmi podstatné je vnímat ze strany chlapce i děvčete, že obě pohlaví – matka i otec – jsou dobří, jen si nerozumí ve společném nažívání. Dítě tak přebírá model k převzetí své sexuální identity i role od obou pohlaví.

I kdyby již např. matka žila v soužití s jiným partnerem, domnívám se, že to, že dítě bude moci přebrat tento model od svého vlastního otce, bude pro něj daleko opravdovější. Často můžeme slyšet z úst dětí – to mi totiž říkal můj táta. V některých případech to, co řekne jejich vlastní rodič, je „svaté“.

Za velmi důležité považuji také možnost komunikovat o všech záležitostech, které si dítě prožívá spolu s otcem i spolu s matkou. Dítě tak dostane jiný úhel pohledu od jednoho i od druhého rodiče a může si utvořit ucelenější obraz o dané věci. Přirozeně také o určité věci nedovede například s dítětem mluvit matka a o jiné věci nedovede s dítětem mluvit otec. Matka možná dovede dobře vysvětlit dceři, jak se plete hladce i obratce, nedovede ale už možná vysvětlit podstatu a průběh chatování.

Při SP je také zaručen přirozený průběh identifikace dítěte s mužským a ženským vzorem. Dítě ke svému vývoji potřebuje jasně vidět vzor v chování, jednání, v konfliktních situacích, ve chvílích nemoci od muže i od ženy. Pak má schopnost se s tímto vzorem buď identifikovat, nebo na základě zkušenosti, kterou udělalo s otcem nebo s matkou, si říct, že takto se nikdy chovat nechce.

Vlastně se neidentifikuje, je to však již na základě zkušenosti. Pokud by tuto zkušenost dítě neudělalo, neumělo by se pak v dospělosti rozhodnout, co udělat má a co ne, stálo by ho to více úsilí, aby na to přišlo.

Odvažuji si tvrdit i tak závažnou věc, že při SP dítě samo později vstupuje více zkušené do svého vlastního manželství. Prožilo totiž zkušenost s oběma rodiči, má se o co opřít, z čeho vycházet. Možná i tato negativní zkušenost z rozvodu rodičů má mnoho kladných prvků pro dítě samotné.

Dítě také při SP má přirozený vztah a důvěru v autoritu. Při SP opět platí, že se u dítěte vytváří přirozený vztah s oběma autoritami – mužskou i ženskou – které jsou pro dítě naprosto přirozené. Tyto autority také pokračují ve svém přirozeném vztahu k dítěti.

Tento vztah a budování autority jistě vzniklo již v prvním roce života dítěte. Dítě z něho přirozeně vychází a bylo by naopak nepřirozené, pokud by jeden člen rodiny – většinou v českých podmínkách otec – z tohoto rámce vypadl.

Pokud bych tedy chtěla říct konečné slovo ke SP – z mého pohledu jsem jasně pro, pokud jsou rodiče ochotni a schopni dodržet základy ve vývoji a výchově dítěte, které jsem jmenovala. A to není často jednoduché.

Související články:

• Střídavá péče, výchova a psychologie dítěte 
• Střídavá péče o dítě - co je pro ni důležité 
• Vzor návrhu na střídavou péči o dítě rozvedených (střídavá výchova) 
• Střídavá péče, výchova o dítě - žádost, žaloba, vzor zdarma 
• Žádost o střídavou péči o dítě k soudu - vzor zdarma 
• Žádost o změnu výchovy nezletilého dítěte - střídavá péče - vzor