Dva domovy, dvě postýlky a dvoje hračky. Jeden týden u mámy, druhý týden u táty - to je klasický model střídavé péče, která u nás (bohužel či bohudík?) stále není moc populární. A to i přesto, že v jiných zemích spolehlivě funguje. Jsou děti ve střídavé péči opravdu šťastnější?

Střídavá péče dětem většinou prospívá

Střídavá péče je v západním světě běžným řešením péče o děti po rozvodu a úspěšně tam funguje víc než dvacet let. V Česku jde stále ještě o raritu. Náš právní řád ji sice umožňuje, přesto je vnímaná jako něco výstředního a nenormálního. Můžeme si položit otázku, jestli je neustálé stěhování pro dítě dobré, jestli to na jeho psychický vývoj nebude mít negativní dopad.

Jenže stejné otázky bychom si mohli klást u každého rozvodu rodičů - ať už skončí střídavou péčí, nebo je dítě svěřeno do péče jednomu z rodičů a druhého vidí jen o víkendech. Pokud bylo dítě přirozeně navyklé, že žilo s oběma rodiči, je pro něj nyní zvláštní, nepochopitelné a nepřirozené, že zůstane jen s jedním rodičem a u druhého bude jen dvakrát měsíčně na víkend. Podle ní totiž ve většině případů o těchto víkendech nejde o pravou výchovu ze strany druhého rodiče (zhruba v devadesáti procentech případů je to otec). O víkendu se vzájemně hlavně užívají. Jdou tam, kde je jim dobře a kam si dítě většinou přeje - do kina, do divadla, do muzea, do zoologické zahrady.

Otec většinou nedělá s dítětem úkoly, neřeší problematické chování, nemusí tolik šetřit, neřeší, jestli má na to, aby dítě mohlo jet například na lyžařský výcvik. Koloběh víkendových setkání je většinou odlišný od přirozených dnů běžného týdne. Pro dítě je to také naprosto nepřirozená situace. Proto je střídavá péče podle mnoha odborníků tím nejlepším řešením. Díky ní dítě nepřijde o rodiče, zachovává se výchovná kontinuita, neztratí kontakt s otcem, je výhodná po ekonomické i časové stránce pro oba expartnery.

Dítěti se střídavou péčí nezabrzdí ani nezdeformuje emocionální vývoj. Právě naopak, dětská důvěra, kterou si dítě vybudovalo v raném dětství v životě s oběma rodiči, se může dále rozvíjet. Při střídavé péči je také zaručený přirozený průběh identifikace dítěte s mužským a ženským vzorem. Dítě k zdravému vývoji potřebuje jasně vidět mužský i ženský model chování, jednání v konfliktních situacích nebo během nemoci, třeba i banálního nachlazení. Pak má schopnost se s tím buď identifikovat, nebo na základě zkušenosti s otcem i matkou si říct, že takto se nikdy chovat nechce.

Při střídavé péči se dítě samo později vstupuje více zkušené do svého vlastního manželství. Prožilo totiž zkušenost s oběma rodiči, má se o co opřít, z čeho vycházet. Střídává péče nemusí ideálně fungovat ve všech případech. Klade totiž vysoké nároky na spolupráci rozvedených rodičů. Nefunguje v případech, kdy jeden či oba rodiče nadřazují svůj zájem potřebám dětí.

Problém je často u rodičů

Nejideálnější model střídavé péče je samozřejmě ten, kdy se život dítěte příliš nezmění. Například když si rozvedení rodiče pronajmou společný dům se dvěma bytovými jednotkami. To je ale téměř sci-fi. Spousta partnerů není schopná se na střídavé péči domluvit, natož aby se dokázali shodnout na společném bydlení. Střídavý způsob výchovy je náročný pro všechny zúčastněné. Vyžaduje ochotu improvizovat a vycházet si vstříc, stejně jako schopnost domluvit se na běžných provozních věcech, jako co koupit dítěti na sebe, kam pojede na tábor nebo najakou školu se pokusí o přijetí.

To, co i v kompletní rodině může být zdrojem nesvárů, je tady ještě mnohem citlivější. V 99 procentech případů se odborníci setkávají se vzájemnou nevraživostí, neuctivostí mezi bývalými partnery. Běžná je snaha o manipulaci a neochota spolupracovat. Obě strany přitom tvrdí, že všechno dělají jen a jen pro dítě. Vzájemná nevraživost partnerů se přenáší na dítě, které se stává obětí. Takové prostředí střídavé výchově opravdu moc nesvědčí.

Dohodnout se na střídavé péči o své dítě se dokážou jen skutečně dospělí lidé, kteří jsou schopní se povznést nad vlastní pocity i případná zranění. Myslíte, že byste to dokázali i vy?