Období vzdoru, které nastupuje kolem osmnáctého měsíce života dítěte a může se protáhnout až do pátého roku, je důležitá etapa života. Akceptovat osobitost dítěte znamená také přijímat jeho druhou stránku: jeho svéhlavost, potřebu sebevymezení, prosazení své vůle, nedostatek tolerance vůči frustraci a dosud nevytvořenou schopnost snášet delší dobu psychické napětí.

___

Příčina období vzdoru a nespokojenosti dítěte nebo miminka?

Dítě subjektivně vnímá mnoho příkazů a zákazů velmi negativně. Musí třeba přerušit hru, nebo zahlédne nějakou věc a nedostane ji. Reaguje frustrací. Jeho zklamání pak okolí pocítí na vlastní kůži. Dítě se dostává do bludného kruhu emocí. Ztrácí kontakt s okolím, samo nevnímá svůj křik, je úplně bez sebe a nereaguje na domluvy ani pohrůžky. Vzdor nemá žádný účel. Není cílený, neznamená mocenský boj. Protože není proti nikomu namířen, nelze ho brát osobně, a už vůbec nemá smysl dítě v takových situacích trestat. Takový vzdor nemá nic společného s neposlušností, trucovitostí, tvrdohlavostí, nebo snad dokonce bezohledností nebo „rozjíveností“.

Jak to vypadá, co neklid vyvolává a jak často se vyskytuje?

Na počátku období vzdoru, tedy kolem druhého roku života, se záchvaty vzdoru objevují tím spíše, čím víc je dítěti bráněno v uskutečňování jeho záměrů, čím víc je omezována svoboda jeho pohybu. Únava může vzdor probudit ještě rychleji, případně může záchvatu dodat na intenzitě. Pět až sedm záchvatů denně není v této době žádnou vzácností. Kolem třetích na­rozenin se jejich četnost mnohdy sníží, ale stupňuje se jejich síla. Podněty mohou být v této fázi různé.

Dítě chce „samo“, ale „samo ještě neumí“. Je přesvědčeno o svých schopnostech, ale nedaří se mu uspět tak, aby se ukázal viditelný výsledek jeho úsilí. „Nemám ti pomoci?“ I po takové větě může následovat výbuch hněvu.

Nebo je dítě hluboko ponořené do své hry. Najednou se objeví rodiče a přeruší ji: „Pojď, miláčku. Jdeme ven!“ Emocionální exploze je pak zcela pochopitelná.

Případně je dítě zvyklé na určité rituály, které se musí měnit následkem vnějších okolností (přichází či přijíždí návštěva, odjíždí se na dovolenou). Dítě reaguje na změnu rituálů zklamáním, které se projevuje frustrací, výbuchy vzteku a křiku.

Stává se, že zvídavost dítěte je trvale omezována rodičovským „Ne!“ a že rodiče dítě neberou vážně. Pak dítě revoltuje, brání se, a protože se dosud neumí bránit slovně, upadá do nezvladatelných záchvatů vzdoru.

Významu a dynamice dětských záchvatů vzdoru můžeme porozumět, porozumíme-li vývojovému kroku, který dítě činí v této době, mezi druhým a pátým rokem života. Rozvíjí své tělesné zdatnosti: chce se samo oblékat, chce samo jíst, chce všechno dělat samo. A všechno chce dovést do konce – proto se zlobí a protestuje, když mu někdo pomůže a přeruší tím jeho aktivitu.

Zároveň je dítě hrdé na svou právě nabytou svobodu pohybu. Zato na všechno, co tuto svobodu hodlá omezovat (byť by to byly pásy v autě), reaguje výbuchem.

Mezi druhým a pátým rokem života se mnoho věcí dává do pohybu. Dítě se musí rozloučit se svým životem mazlíčka. Rozšiřuje svůj akční rádius. Otevírají se mu nové horizonty a nové možnosti. Prostory, které tím získává, jsou nejen výzvou, ale také pramenem úzkosti a nejistoty.

Dítě: "Musí to být takto!!!"

Proto tolik dětí ve věku vzdoru tak naléhá na dodržování jasně daného řádu a pevně daných rituálů. Některým rodičům se jejich děti jeví jako úplní fanatici pořádku. Sebemenší porušení zaběhaného chodu věcí berou děti jako osobní útok na ně a jejich potřeby.

Plyšový medvídek musí sedět na polštáři přesně v určité pozici. Rituál dobré noci musí probíhat podle nezměnitelného pořádku. Pohádka se musí předčítat vždy ve stejném tempu a stejným tónem. Oblékání a svlékání musí probíhat v ustáleném sledu. Koupání se musí dít vždy stejně jako poprvé… A jakmile nastávají změny, dostaví se záchvaty protestu, odmítání a vzdoru.

Vzdor je projev vnitřního napětí, které je výsledkem vývojových skoků. Dítě se učí říkat „já“, je hrdé na své kompetence, a přece musí dodržovat nejrůznější hranice a pravidla, musí přijmout, že leccos ještě neumí, nemůže nebo nesmí. Každé dítě neprojevuje stavy vnitřního napětí hned záchvaty vzdoru – některé děti se odreagovávají cumláním palce, stížnostmi ke svému plyšovému zvířátku, houpáním na houpačce.

Chtějí-li být rodiče průvodci svého dítěte ve fázi vzdoru, měli by mít na paměti: 

Je tedy zřejmé, že záchvat vzdoru nevyřešíme žádnou pedagogickou technikou. Na to jsou jednotlivé případy až příliš rozdílné. Každé dítě je docela jiné.

Jak situaci řešit, co dělat při záchvatech vzteku a jak dítě pochopit?

• Záchvaty vzdoru se nesmí trestat! Křik, pohlavky, rány a výprasky – to všechno co nejrozhodněji pusťte z mysli! Jen to zhoršuje situaci.
• Záchvaty vzdoru obvykle nelze zastavit. Pokud to jde a podaří se to, je třeba zůstat s dítětem, být mu oporou a ukázat mu svou přítomností, že ho bereme vážně. Když to zvládneme, měli bychom pokračovat v načatém díle, ať už jsme dělali cokoli.
• Někdy pomůže poslat dítě do jeho pokoje a vyčkat. Ve svém pokoji může dítě vybít svůj vzdor. Pokud to jde, měli bychom říci: „Až se uklidníš, můžeš zase přijít!“ Pokud dítě místnost opustit odmítá nebo nevnímá, můžeme odejít sami. To je výborné řešení zejména v případech, kdy jsme sami rozčileni a hrozí výbuch i u nás.
• Měli bychom si všímat, za jakých okolností nejčastěji dochází k záchvatům vzdoru. Jestliže dítě reaguje rozčilením a výbuchem vzdoru na to, že ho ostatní vytrhují z činnosti, pak má určitě smysl dítěti vždy předem oznámit, kdy máme v úmyslu s ním například někam odejít. Dítěti je třeba dát možnost přerušit svou činnost smysluplně nebo ji dovést ke zdárnému konci. Jestliže se dítě kupříkladu pouští do svých prvních pokusů o ovládnutí lžíce a nedaří se mu dostat polévku až do úst, nepomáhejme mu hned, nechme dítě, ať si samo vyzkouší, jak na to. Neúspěchy se dítě učí a pak je spíš ochotno nechat si pomoci.
• Občas může zapůsobit překvapivá reakce okolí a humor.