Říká: "Uděláš to pro mě?"  Odpovím: "Ne, děkuji."  Ptá se: "Proč ne?" Já: "Protože nechci. Pokud bych to opravdu chtěla, už bych to dělala. Opravdu nechci." Zkouší to na mě: "Možná jsi o tom nikdy před tím nepřemýšlela a možná by jsi o tom chtěla něco slyšet a pak by jsi možná chtěla."

___

___

Trpělivě reaguji: "Spusť. Řekni mi o tom a pokud se mi začne chtít, dám ti vědět, ale nesnaž se mě ovlivnit. Nežádej mě, dělat věci, které opravdu dělat nechci. To je tlačení do něčeho. "

Poslouchám její popis o co jde a když skončí dodávám: "Navíc jsem zaneprázdněna věcmi, které chci dělat a bohužel ta o které teď mluvíš není žádná z nich."

Rozhovor nabírá vyšší obrátky.
"Měla by jsi to chtít udělat, jsem tvoje matka a ty moje dcera. Měla by jsi chtít dělat to, co mi dělá radost!"
Mlčím a pak reaguji způsobem, který je pro mě nový: "Dnes to je jinak. Chci, aby jsi byla šťastná, ale nedovol být svému štěstí závislým na tom, co dělám já, protože pokud tvoje štěstí závisí na tom, co dělám já, jsem v pasti a pak tě nebudu mít ráda a ty nebudeš mít ráda mě. Ale pokud tvoje štěstí závisí na tom co děláš ty a moje štěstí závisí na tom, co dělám já, pak budeme obě dostatečně moudré na to, abychom dělaly to, co chceme dělat. Všichni budeme šťastni a přestaneme jeden druhého soudit pro to, co děláme."