Odborníci říkají, že za přehnaným bitím, které hraničí až s týráním dětí, stojí ve většině případů citová nevyrovnanost rodiče, stres, nervozita, ztráta práce a alkohol. Tímhle nestandardním způsobem rodič na dítě svaluje vinu za svoje nezdary a neúspěchy. Přitom mnohdy netuší, že opakované tělesné tresty můžou vést k tomu, že dítě začne samo reagovat podobně. Svojepožadavky si vydupává s pomocí pěstí, strkanic, nadávek.

• ve spoustě zemí, jako jsou Norsko, Dánsko, Kypr a další, by vás za tělesné tresty dětí čekal kriminál?
• valná část psychologů zastává názor, že dítě je možné ovlivnit výchovou do tří let a v dalších letech už skoro vůbec? Pozdějise totiž prý začínají projevovat hlavně geny.
• facka, pohlavek, plácnutí přes zadek u nás stále bývají považované za standardní způsob výchovy

Dítě, které je vychováváno nadměrně autoritativním způsobem může mít nízké sebevědomí. Pokud je ale o něj zase nadměrně pečováné, v budocnu bude na rodičích závislé.
Potomek potřebuje pro svůj zdravý rozvoj setkání jak s podporou, tak i s autoritou.

• Fungující matka nabízí svému dítěti bezpdomíněčnou lásku - "miluji Tě, protože jsi".
• Fungující otec dítěte také samozřejmě miluje, ale jeho forma lásky je podmínečná - "udělal jsi mi radost, že jsi to zvládl."

Zkušenosti s oběma formami lásky jsou pro život nepostradatelné. Matka své dítě učí základnímu bezpečí, otec nás připravuje na boj.

Pokud jde o nastavení hranic, často se ve své praxi setkávám s rodinami, které přicházejí s "problematickýcm dítětem". Velmi rychle se ale mnohdy ukáže, že jejich potomek v rodině jen nenalézá přirozené hranice a tak musí více a více zlobit, aby se pokusil rodiče vyprovokovat k nějaké akci, respektive k nastavení hranic. Dítě totiž může vnímat jako lhostejnost to, co jeho rodiče považují za benevolentní výchovu. Nejsem zastánce přehnané autoritativní vchovy, na druhou stranu i výchovu s nejasnými hranicemi považuji za nebezpečnou. Pokud jde o fyzické tresty, zdůrazňuji, že nehovořím o fyzickém násilí na dětech, ale občasném plácnutí přes zadek, tak s nimi souhlasím.
U některých dětí stačí zvýšení hlasu, aby si uvědomily, že pesáhly únosnou mez, jiné musí tento fakt fyzicky pocítit.
Mgr. Aleš Kuda (www.psychoterapie.eu)