Nová témata diskuze

Nacházíte se: Zbynekmlcoch.cz Vztahy Krize, rozchod, rozvod, vyživné Psychologie rozchodu a rozvodu - vliv na psychiku, léčba úzkosti (psychoterapie, farmakoterapie, kognitivně-behaviorální léčba)

Sponzorované odkazy:

  • Luštitelské časopisy

Slovník - hledej:

lékařský
cizí slova
česko-anglický
anglicko-český

Předpověď počasí

Počasí dnes Počasí zítra Počasí pozítří
Další dny...

Vyzkoušejte:

SMS ZDARMA

T-mobile
Telefonica O2

Počet stránek v systému

7307
Psychologie rozchodu a rozvodu - vliv na psychiku, léčba úzkosti (psychoterapie, farmakoterapie, kognitivně-behaviorální léčba) Email
Pondělí, 31. srpen 2015 | Vložil: MUDr. Zbyněk Mlčoch | Zobrazeno: 10451x

rozchod-vztahu-rozvod-manzelstvi-a-vliv-na-psychiku-lecba-psychoterapie-farmakoterapie-kognitivne-behavioralni-lecba

Rozchod (nebo rozvod) s blízkou osobou vede u většiny lidí k přechodnému bolestnému trápení. Někteří jedinci jsou schopni se s rozchodem s partnerem vyrovnat poměrně rychle. Pro jiné je to obtížné a dochází u nich k rozvoji poruchy přizpůsobení, která významně zasahuje do jejich schopnosti fungovat v nejdůležitějších rolích.

___

___

 

Rozchod také může být spouštěčem závažnější psychické poruchy. Počátečním krokem v podpůrné psychoterapii je analýza rozchodové situace a popis projevů adaptační reakce. Následujícím krokem je pomoc při uvolnění a propracování emocí, a teprve pak postupně situaci nahlédnout z metapozice. Dalším krokem je pomoc při hledání adaptivních strategií, které mají šanci situaci změnit. Kognitivně behaviorální terapie rozlišuje u poruch přizpůsobení strategie všeobecné a specifické. Všeobecné strategie se překrývají s postupy popsanými v podpůrné psychoterapii. Ke specifickým patří psychoedukace, kognitivní restrukturalizace, podporované truchlení, práce s jádrovými schématy a podmíněnými předpoklady a práce s hodnotami.

Smutek, opuštěnost, zoufalstí a bezmoc?

Rozchod (nebo rozvod) s blízkou osobou vede u většiny lidí k přechodnému bolestnému trápení. Zejména u opuštěných osob se objevují smutek, pocit opuštěnosti, chvíle zoufalství a bezmoci. Také často pociťují hněv – nad tím, že je milovaná osoba opustila, i kvůli tomu, že rozchod někdo způsobil. Hledají viníka v sobě, bývalém partnerovi, eventuálně v člověku, který jim partnera „odloudil“. Objevují se sebevýčitky z toho, že si „nebyli schopni partnera udržet“. Mohou se vynořit různé tělesné příznaky, které celkový obraz dále zesilují. Na rozchod může také navázat dekompenzace tělesného stavu u somaticky nemocných a spustit závažné poruchy chování, mezi něž patří

  • opíjení,
  • sebevražedný pokus nebo
  • agresivní chování.

Někteří jedinci jsou schopni se ztrátou blízké osoby vyrovnat poměrně rychle. Pro jiné je to obtížné a dochází u nich k rozvoji poruchy přizpůsobení, která významně zasahuje do jejich schopnosti fungovat v nejdůležitějších rolích (práce, starání se o rodinu).

  • Komplikované zvládání rozchodu se objevuje přibližně u 10–20 % osob, které zažívají opuštění blízkou osobou. Na rozvíjení maladaptivního stavu se podílí hlavně
  • selektivní pozornost,
  • vzpomínky (utvrzování se v křivdách, lítostivé vzpomínky na vlastní obětování se),
  • pokusy o vyhnutí se negativním emocím a
  • kognitivní vyhýbání (snaha vyhnout se přirozenému smutku i přijetí, že vztah skončil),

které vedou ke zpomalení komplexního vnitřního propracování zraňující situace.

 

Rozchod také může být spouštěčem závažnější psychické poruchy (nejčastěji deprese nebo úzkostné poruchy, zneužívání návykových látek) nebo faktorem, který spouští relaps psychické poruchy, kterou jedinec trpěl v minulosti.

Častou otázkou odborníka bývá, kdy se jedná o „normální trápení“ a kdy už příznaky jeho hranice přesahuje a je zapotřebí odborné pomoci. Hranice mezi „normálním“ truchlením po rozchodu a maladaptivními projevy psychické poruchy je nejasná. K rozlišení však mohou pomoci některé charakteristiky svědčící o možnosti, že se již jedná o psychickou poruchu (MKN-10 1996) :

a) projevy smutku, nesoustředění, podráždění nebo hněvu jsou tak výrazné, že brání každodennímu fungování v práci nebo domácnosti, narušují svými projevy život;

b) prožívání vyvolává nadměrný stres a utrpení;

c) došlo k rozvoji maladaptivního chování (opíjení se, zneužívání drog nebo léků, sebepoškozování, sebevražedný pokus nebo agresivní chování k druhým lidem).

 

U opuštěného partnera dochází k narušení toho, jak byl zvyklý uspořádávat své vztahy a jak jsou vzpomínky na vztah uspořádané v jeho paměti. Pokud vztah trval delší dobu, zautomatizované vnímání vlastního světa vede k setrvačnému očekávání, že ex-partner by měl být přítomen, protože je součástí zautomatizovaných vzorců prožívání a chování (ranní vstávání, místo u stolu, společné jídlo, dělba práce apod.) a byl součástí každodenního světa. Tyto automatické vzorce jsou odchodem narušeny. V tom je rozchod v něčem podobný situaci, kdy partner zemře. Proces smutnění tedy znamená nejen rozumové přijetí rozchodu, ale také úpravu celých paměťových reprezentací světa opuštěného. Jeho vztahový svět, tak jak je uspořádán v jeho vztahových vazbách, musí být znovu uspořádán a přizpůsobit se nové zkušenosti. Nejen v dětství, ale i v dospělosti dochází k vzájemnému poskytování a přijímání péče ve vztahových vazbách. V dospělosti může být pocit „být dobrým pečovatelem“ důležitější než zážitek „být dobře opečováván“. Odchod důležité osoby může být vnímán jako selhání péče. Sebeobviňování nebo pocity viny za to, že druhý odešel, mohou vést k omezení určitých druhů aktivit proto, aby bylo možné alespoň částečně se vyhnout bolestným pocitům viny. Bowlby předpokládal, že vztahová vazba funguje jako zautomatizovaný pracovní modul uložený v dlouhodobé paměti, který slouží k regulaci afektů a očekávání od sebe a ostatních. Tento modul funguje mimo vědomí a ovlivňuje celou řadu psychických funkcí. Umožňuje člověku vytvářet a prožívat smysluplný vztah včetně pocitů sounáležitosti i v době, kdy partner není fyzicky přítomen. Pokud dojde k odchodu blízkého člověka, jedná se o zásadní změnu a je potřeba dostatek času, aby mohla být do pracovního modulu začleněna. Pokud jde o očekávaný rozchod, může být potřebná doba kratší. Patrně není možné zachytit všechny charakteristiky, kterými se vzájemný vztah dvou partnerů projevuje, protože má vždy individuální charakter. Charakter partnerského vztahu utváří řada faktorů, především však osobnosti partnerů, vzory v původní rodině, představy o ideálním partnerském vztahu, vývojová fáze vztahu a životní zkušenosti partnerů. Podobně jsou rozmanité reakce partnerů na rozchod. Přes komplexitu a jedinečnost každého partnerského vztahu je možné zmapovat základní děje, které se dotýkají jedince, který byl partnerem opuštěn. Prožívání situace rozchodu nebo rozvodu je možné popsat v několika etapách.  

 

Etapy rozchodu vzthau nebo rozvodu manželství

1. Moment překvapení

Tato etapa může být přítomná v různé míře, záleží na tom, zda postižený předem tušil, že rozchod se blíží, zda byl na rozchod připraven, nakolik odhaduje svoje schopnosti tuto situaci zvládnout. V momentu překvapení, pokud přichází „z čista jasna“, může dojít k popření – „ne, to není možné, vždyť k sobě patříme“, akutní stresové reakci s těkajícími obavami, popíráním, doufáním, že jde jen o proklamaci partnera a své rozhodnutí změní. Připustit, že je vztah ukončený, nebývá až tak velký problém na kognitivní úrovni, obtížnější je přijmout zprávu emocionálně. Zpráva může aktivovat ohrožení základních pocitů jistoty a smyslu v životě („To nedokážu zvládnout, neumím si představit život bez něj, život bez něj nezvládnu, nic nemá smysl! “), narušení hodnocení sama sebe („Nemám jako člověk valnou hodnotu, nejsem láskyhodná. “) a sebeúcty („Nejsem schopna udržet si partnerský vztah! “). Tyto hluboké postoje k sobě jsou často aktivovány bezprostředně, zejména u lidí, kteří zažili opuštěnost v dětství nebo se v minulosti trápili rozchody.

 

2. Fáze krize

Krize přichází zpravidla v několika hodinách nebo dnech. Stále se může objevovat popírání, snaha na situaci nemyslet, odvést od ní pozornost, s chvílemi propadání trýznivé bolesti z opuštění. Ke krizi patří také přechodné fáze hněvu a fáze bezmoci, bezradnosti a smutku.

a) Fáze hněvu je spojena s automatickými myšlenkami („Dělala jsem mu služku a on mě teď odkopl… to mu jen tak neprojde…“). Ve fázi hněvu jedince napadají plány na konfrontaci, jak odcházejícího potrestat, „vytřít mu zrak“, ukázat mu apod. Fáze hněvu také může stenizovat k plánům do budoucna, zpravidla však nepromyšleným. V této fázi jde spíše o posílení vnitřního postoje „Já to zvládnu“. Při problémech se zvládáním této fáze může docházet ke zbytečně ukvapenému chování, naštvaným telefonátům, SMS zprávám, emailům, pokusům se s partnerem sejít a „vytmavit mu to“, potrestat jej. Hněv se často přenáší i do vztahů s okolím, jedinec je podrážděný a s každým rychle hotový. To může vést k narušení dalších vztahů.
Tělesně je tato fáze spojená se silným napětím svalů, zvýšeným krevním tlakem, přechodnou energizací s pocity rozhodnosti, delšími výdechy. Zvládání hněvu bez toho, aby člověk ubližoval druhým, může být náročný úkol i pro relativně zralého jedince.

b) Fáze smutku a bezmoci je spojena s depresivními nebo bezmocnými myšlenkami typu: „„Všechno ztratilo smysl, nemohu s tím nic udělat, je to konec… zasloužím si to… Jsem neschopná… … Už o mně nikdo nebude stát… Je to moje vina…“.
Mohou se objevovat představy, jak se bývalý partner objevuje na veřejnosti s někým jiným, jak se ostatní dívají na opuštěného jako na „chudáka“ a další. V této fázi se mohou objevit sny, které připomínají noční můry, a postižený se z nich budí. Ve snu vidí partnera s někým jiným, někdo jej lituje, probudí se úzkostí nebo pláčem. Negativní emoce jsou spojeny s tělesnou ochablostí, únavou, zácpou, nesoustředěním, plačtivostí.

 

Lidé, kteří trpěli v minulosti některou z psychických poruch, se v tomto období mohou psychicky dekompenzovat. Proto je partnerský rozhod jedním z nejčastějších spouštěčů deprese, úzkostných a somatoformních poruch, disociativních a katatonních příznaků i rozvoje nadměrného pití alkoholu.

Obě polohy krizové fáze mohou mezi sebou přecházet a být různě intenzívní, podle kontextu a osobnosti jedince. Běžně toto období trvá několik týdnů až tři měsíce. Některým lidem se s rozchodem nedaří plně vyrovnat i léta, dokonce, i když si našli nového partnera.


3. Fáze konsolidace

Člověk v této fázi přehodnotil svůj partnerský vztah a začíná uvažovat o perspektivách dalšího života. Emoce se zklidňují, myšlení už nebloudí zpět k ex-partnerovi, soustředí se na každodenní úkoly a potřeby. U vyrovnaných osob bez osobnostní patologie je možné pokračování původního vztahu ve formě normálního přátelského vztahu. To je důležité zejména pro páry, které mají děti. Toto období však hlavně umožňuje najít novou cestu a vytvořit smysluplné cíle. Popsané prožívání může být součástí obvyklé reakce na rozchod, ale může také postupně přerůst v psychickou poruchu.

 

Rozchod a poruchy přizpůsobení

V případě rozchodu se porucha přizpůsobení projevuje zesílenou emoční a behaviorální reakcí na rozchod. Projevy popsané výše významně zasahují do života člověka, zhoršují fungování v práci nebo v rodině, zasahují jeho schopnost fungovat mezi lidmi. Rozchod v tomto případě spouští rozvoj poruchy. Samotný rozchod ani jeho okolnosti či konsekvence však k vysvětlení rozvoje poruchy přizpůsobení nestačí, protože podobnou situaci většina lidí zvládne i bez maladaptivních projevů.

Schopnost vyrovnat se s rozchodem záleží na adaptační kapacitě postiženého. Na té se podílí řada faktorů, od genetické výbavy přes emoční stabilitu a nabyté životní dovednosti, související s osobnosti jedince a jeho životními zkušenostmi. Navíc je zvládání významně ovlivňováno dalšími vztahy, rodinnými i přátelskými, které jedince v situaci ochraňují, nebo naopak mu rozchod ztěžují.
Mezi projevy poruchy adaptace po rozchodu patří zesílené projevy popsané výše, jako jsou

  • depresivní nálada,
  • úzkost, obavy,
  • návaly hněvu,
  • sebelítost,
  • pocity marnosti,
  • výrazný pocit bezmoci a neschopnosti vypořádat se s rozchodem.
  • Dochází ke zhoršení výkonu v každodenních činnostech.
  • Zřídka se objevuje dramatické chování, výbuchy agrese nebo poruchy chování (např. disociální chování).

Porucha se objeví zpravidla do jednoho měsíce po rozchodu a trvání příznaků nepřekročí šest měsíců. Opuštění lidé inklinují k rezignaci na činnosti, ze kterých se těšili s těmi, kteří je opustili, protože mají strach ze zesílení smutku a touhy po člověku, který je opustil. U lidí, kteří po rozchodu vyhledávají pomoc u odborníků, patří vyhýbavé chování mezi aktivity, které nejvýznamněji přispívají k funkčnímu postižení a omezení života. Zároveň patří mezi udržovací mechanismy přetrvávajícího smutku.

 

DIFERENCIÁLNÍ DIAGNÓZA

Rozchod může působit jako stresor, od kterého se může odvíjet kterákoliv psychická porucha, pro kterou je jedinec disponovaný. V úvahu přichází hlavně depresivní epizoda, která navazuje na rozchod, rozvoj generalizované úzkostné poruchy a vzácněji i posttraumatické stresové poruchy.

U těchto poruch jsou však příznaky typické, mnohem monotónnější, hlubší a závažnější a průběh je zpravidla dlouhodobý. U depresivní epizody se objeví poruchy spánku s předčasným probouzením a ranní pesimou, nálada se v rozhovoru hůře odklání, projevy jsou monotónní, pacient bývá psychomotoricky inhibovaný nebo agitovaný, objevují se silné sebevýčitky a pocity viny, typické je významné omezení aktivity a sociální izolace, projevy zlosti jsou na rozdíl od adaptační poruchy inhibované.

U generalizované úzkostné poruchy je nápadná orientace na budoucnost s neschopností kontrolovat své nadměrné obavy a starosti, zatímco u poruchy adaptace s úzkostnými příznaky dominuje v myšlenkách zabývání se rozchodem a současným stresem z jeho prožívání.

Pro posttraumatickou stresovou poruchu je typické rozpomínání na traumatickou událost spojenou s rozchodem (při rozchodu spojeném s agresí partnera či veřejným znemožněním) ve formě flashbacků, krátkých vzpomínek nebo děsivých nočních snů, dále projevy depersonalizace a derealizace, zvýšené nabuzení s nadměrnou lekavostí a podrážděností.

 

PROGNÓZA

Porucha přizpůsobení i bez léčby má tendenci v čase spontánně odeznívat. Postižený jedinec se se situaci v průběhu času vyrovná. Léčba však trvání potíží významně zkracuje a zabraňuje přechodu do závažnějších úzkostných nebo depresivních poruch.

Asi u čtvrtiny pacientů, zejména s protrahovanou depresivní reakcí, však v průběhu času dojde k postupnému rozvoji závažnější symptomatologie. Většinou jde o rozvoj depresivní poruchy, generalizované úzkostné poruchy či smíšené úzkostně depresivní poruchy.

 

PODPŮRNÁ PSYCHOTERAPIE PŘI ROZCHODU NEBO ROZVODU

Podpůrná psychoterapie pomáhá pacientovi hlouběji porozumět tomu, co se s ním při adaptaci na rozchod děje. Poskytuje bezpečný prostor, ve kterém je možné ventilovat negativní emoce, projevit svoje trápení, smutek i zlost. Základními prostředky podpůrné psychoterapie jsou

  • naslouchání,
  • vcítění,
  • podpora,
  • vedení,
  • podání informací a
  • vysvětlení,
  • povzbuzování.

Terapeut pomáhá najít realistický pohled na situaci. Formou psychoedukace poskytuje informace o tom, jak lidé reagují na rozchod, normalizuje prožívání pacienta a případně mu vysvětluje i význam užívání antidepresiv, pokud jde o protrahovanou či velmi intenzívní reakci. Počátečním krokem v podpůrné psychoterapii je analýza rozchodové situace a popis projevů adaptační reakce. Kromě faktu samotného rozchodu a jeho charakterizace je potřeba zmapovat řadu dalších změn a ztrát, které se s rozchodem pojí (např. ztráta společných volnočasových aktivit, změna péče o děti, ochuzení sítě přátel), změny v každodenních návycích a okolnostech v životě (změna bydliště, pracoviště, majetkové spory) a změny, které přineslo samotné prožívání poruchy přizpůsobení (ztráta radosti, zhoršení soustředění, snížení výkonnosti v práci, častější konflikty v zaměstnání práci nebo rodině). Otevřený rozhovor o celé situaci a o tom, jak pacient různé problémy prožívá a řeší, pomáhá zmapovat situaci a ujasnit si východiska pro terapii. Terapeut se snaží také s pacientem zmapovat, jak se změnilo pacientovo hodnocení sebe nebo jaký význam pacient rozchodu přikládá (např. „znamená to, že jsem neschopný, méněcenný a už nikdy mě nikdo nebude chtít“ nebo „nedokážu zvládnout život sama, nevím, co mám dělat, on mi vždy určoval, co je důležité dělat“) a jaké má toto hodnocení důsledky pro jeho život. Následujícím krokem je pomoc při uvolnění a propracování emocí, které jsou s důsledky rozchodu spojeny, a teprve pak postupně situaci nahlédnout z metapozice. Terapeut pomáhá přenést pocity pacienta do slov místo maladaptivního chování.

Role verbalizace nesmí být přeceňována, nicméně na počátku pomáhá pacientovi ulevit z tíživých emocí a upevňuje terapeutický vztah. K emocionálním projevům vede probírání minulého vztahu, jeho hezkých i nehezkých chvil, probírání aktuálních pohledů na ex-partnera i důsledků rozchodu. Snaha „stavět se k situaci rozumně“ před tím, než jsou emoce zpracovány, může sice pomoci emoce potlačit, ale zpravidla v nestřežených okamžicích pacienta zaplavují. Úplné potlačení emočních stavů spojených s rozchodem se někdy podaří i na delší dobu, nicméně tato strategie zvyšuje riziko propuknutí deprese. Dalším krokem podpůrné psychoterapie je pomoc při hledání adaptivních strategií, které mají šanci situaci změnit. V zásadě je možné systematicky řešit situaci vyplývající z rozchodu, vyhnout se stresorům, kde je to možné a je zbytečné se jim vystavovat, změnit perspektivu pohledu na celou situaci nebo utlumit příznaky přímo. Systematické řešení je vhodné pro zvládnutí praktických aspektů situace po rozchodu, jako jsou péče o děti, ekonomická situace, bydlení, zaměstnání a další technické věci, které s rozchodem souvisí.

K systematickým krokům patří utváření nové sociální sítě a postupné vytváření nové životní perspektivy. Pacient by si měl ujasnit, co může změnit (vlastní chování, cíle, myšlenky a emoce) a čím se nezbývat, s čím se smířit (s realitou rozchodu, ztrátou některých přátel). V zásadě je důležité podpořit pacienta v systematickém způsobu přemýšlení a hledání. Pomoci mohou otázky typu: „A co s tím můžete a co chcete dělat? Jaká jsou alternativní řešení? Jaké jsou důsledky jednotlivých řešení?“ Na rozhodnutí, co v dané situaci udělat, by si měl přijít pacient sám. Terapeut s pacientem pouze diskutuje jednotlivá řešení a probírá jejich možné důsledky. Chrání jej před maximalistickými nároky a zkratkovitými postupy. Pokud pacient žádá radu, terapeut ho většinou otázkami vede k tomu, aby dále hledal, co by sám chtěl. Poradit může ve věcech, ve kterých je kompetentní (např. zda užívat léky) a v tom, jak vést pacienta při uvažování o jednotlivých řešeních, nemůže však dělat za pacienta osobní rozhodnutí. Postupnou realizací jednotlivých naplánovaných strategií krok za krokem dochází k postupné adaptaci na situaci rozchodu.

Ve složitých situacích je potřebné zapojit do spolupráce důležité osoby z pacientova okolí, případně instituce a služby (náhradní bydlení nebo péče o děti). Vyhnutí se stresoru, v tomto případě rozhovorům s bývalým partnerem (sejde z očí, sejde z mysli), terapeut zpravidla doporučuje, pokud není nutné řešit majetkové záležitosti a výchovu společných potomků.

 

PSYCHOFARMAKOTERAPIE

Použití medikace u poruch přízpůsobení po rozchodu nebylo studováno v kontrolovaných studiích, protože se předpokládá, že léčba je dominantou psychoterapie. Přesto pacienti dostávají medikaci poměrně často. Zejména jde o benzodiazepiny, které si nechají předepsat „na uklidnění“ praktickým lékařem. Je pravda, že anxiolytika krátkodobě ztlumí emoční reakci na rozchod, nicméně toto zklidnění brání emocionálnímu zpracování rozchodu, dochází k astenizaci a posílení role oběti. Pokud je však reakce na rozchod příliš bouřlivá a není možné dosáhnout přiměřeného terapeutického kontaktu pro psychoterapeutické zpracování, je možné je podávat na přechodnou dobu. Vhodnější je nicméně podávání antidepresiv, zejména ze skupiny SSRI (citalopram, escitalopram, sertralin, fluoxetin, fluvoxamin, paroxetin), která mohou pomoci při protrahované depresivní reakci a neblokují psychoterapeutickou práci.


POSTUPY KOGNITIVNĚ BEHAVIORÁLNÍ TERAPIE

Kognitivně behaviorální terapie rozlišuje u poruch přizpůsobení strategie všeobecné a specifické, které se zaměřují přímo na kognitivní, emocionální a behaviorální procesy zvládání prožívaného stavu rozchodu a řešení životních problémů. Všeobecné strategie se překrývají s postupy popsanými v podpůrné psychoterapii, zde popíšeme strategie specifické pro kognitivně behaviorální terapii. Jedná se o následující kroky:

a) psychoedukace,

b) kognitivní restrukturalizace,

c) podporované truchlení,

d) práce s hlubšími postoji a zmírnění sebestigmatizace,

e) hledání hodnot,

f) budování sociální sítě.

 

Psychoedukace

V psychoedukaci jde o poskytnutí základních informací, které pomáhají pacientovi vyznat se ve svých reakcích i možnostech, co s tím lze dělat. Terapeut s pacientem mapují bludný kruh emocionálních reakcí, které souvisí s prožíváním krize, zejména pak s bezmocí a hněvem (Obr.). Dalším krokem psychoedukace je „normalizace“ prožívání. Pomáhá pacientovi uvědomit si, že podobné prožívání mají po rozchodu milióny lidí na celém světě a cílem není prožívání odmítnout, ale přijmout je a vyrovnat se s ním. Psychoedukace přináší infomace o:

a) adaptační poruše, jejích příčinách, projevech a udržovacích faktorech, včetně vyhýbavého a zabezpečovacího chování;

b) možnostech zpracování nepříjemných emocí;

c) zpochybnění negativních mýtů o změně hodnoty člověka po rozchodu;

d) riziku sebestigmatizace; e) případně edukaci blízkých (pokud o to pacient stojí).

 

Kognitivní restrukturalizace

Automaticky probíhající ruminace zachytitelné v myšlenkách zaměřených proti partnerovi, proti sobě, obavy z budoucnosti, vztahovačné či sebestigmatizující myšlenky, ruminace o ztrátě smyslu budoucnosti jsou identifikovány a pacient se za vedení terapeuta učí zpochybnit ty z nich, které obsahují kognitivní zkreslení (např. „Dělá mi to naschvál, aby mě ponížil! “ nebo „Všechno jsem dělala špatně! “). Kognitivní restrukturalizace je dobrou metodou, jak se naučit s podobnými myšlenkami a následnými emocemi vypořádat. V terapeutickém sezení je nejlepší metodou diskuse pomocí sokratovského dialogu, ve kterém terapeut pomáhá pacientovi nalézt konstruktivnější pohled na svou situaci. Podobným způsobem pracuje pacient mimo terapeutická sezení v domácích cvičeních. Pro některé pacienty je rozchod s partnerem spojen se sebeponižujícím značkováním, které silně zraňuje („Jsem blbá kráva, všechno jsem to pohnojila…“, „Kdo by o takovou chudinku tak stál! “, „Jako chlap jsem totálně selhal! “, „Vypadám jako kretén, nemůžu mezi lidi! “). Sebeznačkování často vede k očekávání, že i okolí bude pohrdat a nálepkovat („Všichni vědí, že jsem nula, kterou opustila žena s chlapem! “) anebo negativní sebehodnocení pacient zobecní a zvnitřní („Jsem úplna nula, nemám pro druhé žádnou hodnotu! “). Následkem sebestigmatizace a strachu z nálepkování okolím se pacient izoluje, vyhýbá se kontaktu s dřívějšími známými. To projevy adaptační poruchy dále zhoršuje, proto nemůže mít korekci realitou, která je zpravidla mnohem laskavější.

 

Podporované smutnění

Přerušení emoční vazby s velmi blízkou osobou se zpravidla neobejde bez silných emocí. Prožívání emocí má patrně psychologický význam pro vnitřní rozloučení s bývalým partnerem. Při podporovaném smutnění jde o podporu přirozeného smutku, kterého se dosahuje procesem rozpomínání na pozitivní i negativní zážitky s partnerem, uvolnění a zpracování emocí spojených se vztahem, rozchodem a důsledky rozchodu. Zpracování emocí směřuje k rozloučení se s partnerem, které může proběhnout formou terapeutického dopisu, dialogů v imaginaci či hraní rolí.

 

Terapeutické dopisy

Smyslem techniky psaní dopisů je prožít vlastní pocity ztráty, prozkoumat vztah s bývalým partnerem a akceptovat bolestnou emoční zkušenost. Opuštěný dopis napíše, přinese na sezení a čte jej terapeutovi. Dopisy jsou zadávány jako domácí úkol, ale někdy je zážitek natolik silný, že je zpočátku vhodné, aby dopis pacient psal v blízkosti terapeuta.

 

Prázdná židle

Terapeut na prázdnou židli posadí fiktivního bývalého partnera. Může jej symbolizovat nějaký předmět. Opuštěný partner je pak vyzván, aby symbolu partnera sdělil bez cenzury vše, co chce, běžně by sdělit nedokázal, nebo by to mohlo situaci prakticky zkomplikovat. Může jít o obsahy spojené se zlostí, kritikou, smutkem, bezmocí, lítostí, také však omluvy a vyjádření potřeb do budoucna. Lidé trpící adaptační poruchou mívají problém verbalizovat své pocity, protože je pokládají za nevhodné, zbytečné nebo příliš bolestné, raději by si zachovali svou hrdost. Většinou se však projevení silných emocí obávají a mají snahu se jim vyhnout. Pacient se učí v bezpečné atmosféře své silné emoce unést, což mu pomáhá zvládat situace, ze kterých chtěl dříve utéct.

 

Dialog v imaginaci

Pacienta požádáme, aby zavřel oči a popisoval v přítomném čase, co se dělo ve chvíli, kdy mluvil o rozchodu s partnerem. Vedeme jej k tomu, aby popsal nejen událost samotnou, ale také své vnitřní prožívání: myšlenky, emoce, chování i tělesné reakce. Dalším krokem je vytvoření představy vlastní reakce na chování bývalého partnera tak, aby s ní byl spokojený, cítil se důstojně a choval se tak, jak by chtěl nejlépe. Je tak vytvořen přepis bolestné události, který podporuje sebepřijetí a může být základem pro to, jak by chtěl fungovat v budoucnosti. Ideální dialog je pak možné přehrát pomocí hraní rolí, kde terapeut hraje roli partnera.

 

Práce s hlubšími postoji a zmírnění sebestigmatizace

Práce s hlubšími postoji přesahuje možnosti krátkého sdělení, zde vysvětlíme jen podstatu toho, o co při této práci jde. Řada podmíněných předpokladů o tom, co je správné a nesprávné dělat, které vznikly v raném dětství a dospívání, funguje jako hodnotové rámce, které nemusí být adaptivní. „Musím se obětovat druhým, jinak mě nebudou mít rádi! “, „Nesmím nikdy udělat chybu, protože se mi to vymstí! “, „Když se něco špatného stane mezi dvěmi lidmi, vždy to zavinil jeden z nich! “ jsou příklady takových předpokladů. Tyto předpoklady jsou automatickou součástí hodnotového systému pacienta a mohou se podílet na zhoršené adaptaci na rozchod, protože pacient předpokládá, že selhal v některé z důležitých hodnot. Testování těchto předpokladů a jejich adaptivní přetvoření je proces, který zvyšuje pacientovu odolnost ke zraněním. Pokud by se například dal původní podmíněný předpoklad, který vedl k emočnímu vyčerpání po rozchodu, popsat tvrzením: „Nesmím nikdy udělat chybu, protože se mi to vymstí! “, a důležitou hodnotou bylo dělat všechno bezchybně, perfektně, odchod blízkého člověka je často interpretován jako známka totálního vlastního selhání. Terapeut pomáhá pacientovi testovat tento předpoklad pomocí sokratovského dialogu. Nový předpoklad, ke kterému si pacient dojde, může například znít: „Chci dělat věci tak, aby mně i druhým přinášely radost, a nikoliv ztrácet čas hledáním chyb! “, který souvisí s hodnotou žít život pro radost svou i ostatních.

 

Hledání hodnot

Hodnoty slouží jako osobní měřítko toho, nakolik člověk pokládá vlastní jednání za smysluplné. Pomáhají rozhodovat se, co je správné, dobré či smysluplné. Rozchod s blízkým člověkem může vést k otřesu osobních hodnot snadno, zejména pokud opuštěný vidí smysl svého života v souladu se svým partnerským vztahem. Ujasnění si hodnot je strategie, která může pacientovi pomoci lépe porozumět svým motivům a lépe se orientovat do budoucnosti. Například zlostná chuť na trest za nevěru a odchod – připravit partnera o větší část společného majetku a znesnadnit mu kontakt s dítětem v perspektivě životní hodnoty žít život pro radost svou i ostatních nebo pomáhat druhým lidem ztrácí na přitažlivosti. Ujasnění si hodnot vede k uvědomění si morálních dilemat a nalezení hodnotných řešení bolestné situace.

 

Budování sociální sítě

Vyrovnání se ztrátou partnera a adaptace na nastávající životní události je snazší, pokud má jedinec podporu v okolí. Nebývá to snadné, protože pacient mívá tendenci vyhnout se lidem a truchlit sám. Izolace zpravidla udržuje nebo zesiluje příznaky adaptační poruchy. Terapeut pacientovi pomáhá plánovat kroky, které umožní navázat dřívější vztahy, vytvořit nové a postupně vytvořit sociální síť.

 

Rozchod a další psychické poruchy, sebevražedné myšlenky

Rozchod je zpravidla závažným stresorem, který se může podílet jako precipitující faktor na rozvoji či relapsu většiny psychických poruch. U depresivní poruchy patří mezi nejčastější precipitatory první fáze deprese, ale také bývá spouštěčem relapsu. Rozchod často souvisí s impulzívním suicidálním chováním. Suicidální rozlady bývají u pacientů po rozchodu spojeny s potřebou uniknout ze života plného bolesti a strádání, které v období po rozchodu prožívají, nebo ze ztráty smyslu, kam v dalším průběhu života směřovat. Rozvoj suicidality je přechodný a má tendenci odeznít, pokud nesouvisí s rozvojem depresivní poruchy; přesto nelze závažnost suicidálních (sebevražedných) rozlad podceňovat. Relativně často, zejména u žen, se po rozchodu objevuje zneužívání alkoholu či jiných návykových látek.

 

Závěry

Rozchod v blízkém vztahu je závažná životní události, po které následuje narušení psychické rovnováhy, zejména u opuštěného partnera. Stresující porozchodové období zpravidla trvá kolem tři měsíců a projevuje se změnami nálad a chování. U většiny postižených však nedochází k rozvoji psychické poruchy. Ovšem u části opuštěných dochází k rozvoji adaptační poruchy, zejména depresivního typu, nebo u vulnerabilních jedinců k rozvoji závažnější psychické poruchy, nejčastěji deprese. Pokud dojde k rozvoji poruchy přizpůsobení, je na místě podpůrná psychoterapie, která pomáhá zpracovat a unést ztráty a důsledky rozchodu. Další možností je použití strategií kognitivně behaviorální terapie, která umožňuje zvládnout krizi z rozchodu adaptivně a nalézt novou rovnováhu a smysluplnou náplň do života.

 

Zdroj:   Prof. MUDr. Ján Praško, CSc. , PhDr. Marie Ocisková, MUDr. Daniela Jelenová

 

 
Share on Myspace
Chci se zeptat, diskutovat...
Dům bylinek
CHORVATSKO - dovolená za neuvěřitelné ceny
--------------------------------------- BIOPOTRAVINY ESHOP
---------------------------------------
Přidat odkaz
Bezplatná právní poradna

Psychotesty online

Alkoholik

Kuřákova plíce

Moje starosti

Příznaky a projevy nemocí

Bylinky pro všechny