Nacházíte se: Zbynekmlcoch.cz Vztahy Krize, rozchod, rozvod, vyživné Domácí násilí a fyzické týrání mezi partnery, kde hledat pomoc?

Sponzorované odkazy:

  • Luštitelské časopisy

Slovník - hledej:

lékařský
cizí slova
česko-anglický
anglicko-český

Předpověď počasí

Počasí dnes Počasí zítra Počasí pozítří
Další dny...

Vyzkoušejte:

SMS ZDARMA

T-mobile
Telefonica O2

Počet stránek v systému

7306
Domácí násilí a fyzické týrání mezi partnery, kde hledat pomoc? Email
Čtvrtek, 15. květen 2008 | Vložil: MUDr. Zbyněk Mlčoch | Zobrazeno: 23709x
domaci_nalisi_fyzicke_tyrani.jpgKdysi se milovali, ale teď se za jejich dveřmi odehrává krutý teror. Že se nekřičí, není slyšet rozbíjené nádobí ani pláč? Domácí násilí je tišší – horší než hádky a modřiny. Není vidět a těžko se dokazuje. A že za zavřenými dveřmi českých bytů a domů trpí jen ženy? Dávno ne!

Přestože hodně lidí existenci domácího násilí zcela popírá nebo znevažuje, zkušenost s ním má podle jednoho výzkumu téměř 40 % českých žen. Čtyři z deseti těch, které jsou kolem vás nebo které denně potkáváte na ulici, týrá doma jejich manžel. Zarážející je, že zhruba 15 procent žen, které se staly obětí domácího násilí a byly fyzicky napadány, bili jejich partneři dokonce v době těhotenství. Vyplynulo to ze studie z roku 2006 mezi dvěma stovkami tehdejších klientek sdružení ROSA. V naprosté většině případů byly ženy bity v druhé polovině těhotenství.

 

Zdaleka přitom nešlo „jen“ o facky, ale i surové útoky včetně kopanců. Izolace od okolí, citové vydírání, vyhrožování, vynucování sexu, odstřižení od financí, to jsou hlavní mužské zbraně. Ovšem sluší se dostát spravedlnosti a říct, že oběťmi domácího násilí jsou i muži. Zhruba pět až sedm procent českých chlapů ví, co je to izolace od kamarádů, zesměšňování, znevažování názorů a potravinový teror. Tyto skutečnosti vyplývají z údajů organizací ROSA, která nabízí komplexní pomoc ženám – obětem domácího násilí a Bílý kruh bezpečí, sdružení pro pomoc obětem trestné činnosti.

 

Bílý kruh bezpečí poskytuje pomoc i týraným mužům. Podle odborníků je mužských obětí domácího teroru ve skutečnosti mnohem víc, než se uvádí ve statistikách. Mluví se o tom, že urážky, ponižování, zesměšňování, vydírání a napadení zažil každý třetí český muž. Zjistit přesná čísla ovšem není možné. Podrobný výzkum u nás vznikl pouze jeden (provedl jej tým pracovníků a studentů Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity a výsledky publikoval v roce 2006 v knize Domácí násilí na mužích a seniorech, každý desátý muž podle něj zažívá ve vztahu něco, co má velmi blízko k násilí) a odbornou pomoc vyhledá pouze malé procento mužských obětí. Zbytek řeší tyto problémy odchodem z domova, alkoholem nebo drogami. Těžko uvěřit, že všichni tihle, momentálně „skrytí“ za procenty a statistikami, se kdysi milovali…

 

 

MUŽ: „Budeš mě poslouchat, jinak…“

Ač se o domácím násilí pravidelně mluví i píše, řada lidí vůbec netuší, jak ho odlišit od jiného partnerského problému. Vy víte, co se k němu počítá a co ještě ne? Pojďme se zabývat nejprve násilím páchaným na ženách. Podle Marie Vavroňové z organizace ROSA jde o chování, které u ženy vzbuzuje strach z jejího partnera. „Domácí násilí je o moci a kontrole nad obětí.

 

Není to jen bití, ale i citové vydírání, vyhrožování, vynucování sexu. Nikdy není vyprovokované chováním oběti a nikdy to není jednorázový akt. Za vším stojí touha vlastnit partnerku podobně jako auto či dům. Z lásky se postupně vytratí její hlavní atributy – tolerance, důvěra, svoboda a nastupuje nenápadná kontrola, ovlivňování, vyučování, které postupně přechází k příkazům, shazování, zesměšňování a tvrdým násilným taktikám.“

 

Začíná to obvykle velmi nenápadně, psychickým znevažováním nejen doma, ale i na veřejnosti. Věty jako „nejsi k ničemu“, „dělej se sebou něco“, „jsi neschopná, copak tobě mám tohle svěřit“ jsou indikátorem domácího násilí. „Každá dívka či žena by měla dát na vlastní intuici. Měla by si všímat majetnických manipulujících prvků. Muži, kteří jsou nejistí, se sníženým sebevědomím nebo extrémně žárliví jsou často fascinováni mocí a mstou a mají tendence shazovat lidi okolo. K ženám se vyjadřují neuctivě, mají jasnou představu o rozdělení rolí v rodině. Bývají dobrými manipulátory, takže to současně bývají lidé vůči okolí komunikativní, lidé dvojí tváře.

 

Nezbývá, než si opravdu dobře všímat: Toleruje váš partner vaše koníčky? Nekontroluje vás? Je sobecký? Respektuje váš názor? Přistoupí někdy na váš návrh, nebo se musíte vždy přizpůsobit?“ popisuje znaky domácího mučení Marie Vavroňová. Nepřehlížejte je! Agresor nabyde dojmu, že je to normální přístup k vám a ponižování bude mít stupňující se tendenci! „Přestanete-li dělat věci svobodně, sama od sebe, je to první známka toho, že něco není v pořádku,“ varuje Marie Vavroňová. Nemělo by vás uklidnit ani střídání útoků a relativního klidu. Období pohody se přes vzrůstající napětí, konflikt, pár facek a usmiřování po čase vrátí zase zpátky na začátek. Celý cyklus se pak opakuje. V začátcích párkrát do roka, v nejhorším stadiu klidně i několikrát během dne. Proč ve většině případů nejste schopná se bránit? Protože jste přesvědčená, že váš partner není v jádru špatný člověk.

 

To přece vy jste danou situaci nezvládla! Kdybyste byla poslušná, neměl by partner důvod vás trýznit! Pokud rozeznáte první náznak násilného chování a budete okamžitě jednat (problém řeknete rodině a známým nebo některému z občanských sdružení pomáhajících obětem domácího násilí), ještě si můžete pomoci. Ve chvíli, kdy dojde i k násilí fyzickému, už většinou sílu k odchodu nenajdete. Situace začíná být neúnosná ve chvíli, kdy se začnete svého partnera bát a kdy tomuto pocitu podřídíte veškeré svoje jednání i myšlení. „Někdy rozhodují maličkosti, vždycky se ale jedná o čin nebo událost, která překračuje hranici únosnosti vás jako člověka. Někdy je to napadení dětí, nebo když vám plivne do obličeje a degraduje vás jako člověka. Jindy je to totální ochromení, zhoršení zdravotního stavu, strach a pláč dětí, které jsou svědky domácího násilí,“ říká Marie Vavroňová. Nemusí být pravda, že domácí násilí začíná vždy nadávkami, pokračuje odstřižením od peněz a končí bitím. Útoky se mohou vyskytovat ve všech formách současně, opakovat se a pomalu nabývat na intenzitě.

 

 

ŽENA: „Jsi chudák. A blbec.“

Muži nebývají tak často jako ženy oběťmi fyzického útoku. Jen málokterá žena vztáhne na svého partnera ruku. A pokud přece jen, je to spíš jednorázová akce, která se na oběti nepodepíše trvalými následky. „Ze strany žen jde skutečně především o psychické týrání, i když ani fyzické útoky nejsou výjimkou,“ říká psychiatr Jan Hubert, dobrovolný poradce Bílého kruhu bezpečí a intervizor DONA linky. Na problematiku mužských obětí domácího násilí se specializuje mnoho let. „Ženy využívají k týrání mužů své zbraně.

 

Jsou jimi soustavné výčitky, popichování, znevažování a nekritické srovnávání s jinými. Týrající ženy většinou velmi dobře znají citlivá místa mužské duše a dokážou na ně přesně cílit své psychické útoky. Tak muže dokážou zahnat do úzkých, kdy jim chybí argumenty a ještě se zdráhají bránit fyzicky. Z praxe znám případy takzvaného štengrování, štípání, postrkování a posměšků. Na taková jednání většinou muži nedokážou racionálně reagovat, a to ani v případě, když mají skutečnou fyzikou převahu. Pak je na lince často slyšet: ale prosím vás, copak ji mohu za to uhodit? Vždyť bych ji mohl jednou ranou zabít.

 

A muži většinou velice dobře vědí, nejsou-li to zrovna psychopatologičtí agresoři, že za násilí a jeho důsledky mohou jít před soud a do vězení.“ Stejně jako u domácího násilí páchaného na ženách, i u týrání mužů není dominantní touha po násilí, ale spíš snaha o kontrolu a manipulaci podle svých potřeb. Důvodů, proč ženy trýzní muže, mohou být desítky – od nerovnosti ve vztahu, ve kterém žena žárlí na úspěšného partnera, až po to, že jím pohrdá. Je zklamaná z nepovedeného života s ním, nespokojená se sexem, životní úrovní, partnerovým chováním. Pokud se do toho připlete ještě ztráta mužova zaměstnání, potíže jsou nasnadě.

 

Podle psycholožky Blanky Němečkové z Poradny pro rodinu, partnerství a mezilidské vztahy může problém domácího násilí úzce souviset i s rozpadem tradičního modelu partnerských vztahů a s ekonomickou situací. Nemáli úspěšná žena vedle sebe dostatečně reprezentativního muže, má pocit, že se bez něj v životě obejde, a neváhá dávat mu to najevo. Psychiatr Jan Hubert spatřuje v týrání mužů ženami zejména jejich snahu o odplatu, o revanšování se za něco, co v jejich vzájemném vztahu muž porušil, nedodržel nebo nedokázal vybudovat. „Může to být i odplata za to, čím si museli projít třeba v původní rodině, kde byla ze strany mužů týrána matka či sourozenci. Je to snaha vybudovat a upevnit svoje postavení, svoje místo na slunci za každou cenu.“ Mnohé ženy si na začátku krize ani neuvědomují, že své muže týrají a že jim způsobují psychické následky. Ovšem když zjistí, že to na muže zabírá, začnou využívat jeho slabých míst k nátlaku a manipulaci.

 

 

Teror jako pozůstatek historie?

Domácí násilí je dlouhodobý problém týkající se všech žen napříč generacemi a všemi společenskými skupinami nezávisle na vzdělání a ekonomické situaci pachatele či oběti. Pro ilustraci následující příběh: „Každý den musela být teplá večeře. Byly chvíle, kdy mi nadával, že jsem k ničemu, školu nedodělám, jsem tlustá, ošklivá, mám velký zadek. Musela jsem proto běhat. Stále častěji jsem slyšela, jak jsem neschopná... Teď především cítím hroznou bezmoc.

 

Na manžela jsem kvůli otřesu mozku podala trestní oznámení. Musela jsem podstoupit rekonstrukci trestného činu. Souhlasila jsem s ní, protože jsem měla pocit, že to zvládnu a že rekonstrukce přispěje k tomu, aby se skutečně prokázalo, jak celé napadení proběhlo. Bylo tam asi pět lidí, včetně manžela a jeho milenky. Nejhorší ale bylo, že podle soudní zástupkyně nedošlo vůbec k ublížení na zdraví, protože ne každá porucha zdraví ve smyslu trestního zákona je ublížením na zdraví,“ vypráví Eva. Je jí osmadvacet, tudíž by se mohlo zdát, že „nakládačce“ od manžela unikne.

 

Větší část života prožila přece v demokracii, kde se o těchto problémech už pár let ví. A mluví! Není jako její matka, která většinu života prožila v socialismu a na malé vesnici, kde se nic takového nikdy neřešilo a kde bylo potupné svěřit se komukoli, že ji manžel řeže. Podle Marie Vavroňové vychází týrání žen z patriarchálního nastavení společnosti, kde byl výprask manželky považován téměř za důkaz lásky.

 

Násilníci podle ní často pocházejí z typicky patriarchálních rodin, kde se lpělo na tradičním vymezení rolí. Typickým rysem násilníka je postoj: ty jsi teď moje žena, tudíž uděláš, co ti řeknu. „Takoví muži mají tendence ženu převychovávat. I za cenu násilí,“ říká odbornice. Agresivní partner navíc za svoje chování nepřejímá zodpovědnost, příčiny svého chování vidí výhradně ve svém okolí. On se nepotřebuje měnit! On je přece zcela v pořádku! Trochu odlišná je situace u žen. S domácím násilím začaly v souvislosti s emancipací po druhé světové válce. I když… historikové tvrdí, že jistou formu týrání mužů ženami lze vystopovat už v dávné minulosti. Ženy své muže zahrnovaly výčitkami už od dob pravěku. Jedině tak totiž mohly ovlivnit způsob a výsledek mužovy práce (lovu) a zajistit sobě a celé rodině, že nezemřou hlady. Jenže zapomínáme, že dřívější generace žen uměla muže kromě peskování i obdivovat, chválit a vyjadřovat jim úctu, byť občas ze zištných důvodů.

 

 

Pomohla emancipace?

Dnešní ženy si sice dokážou obstarat obživu samy, z historie si ovšem ponechaly v přístupu k mužům pouze výčitky a nadávky. Muži jim věří, neboť je výchova naučila, že žena má pravdu. Copak maminka pro ně vždycky nechtěla jenom to nejlepší? Copak to s nimi někdy myslela zle? Jak by to s nimi tedy mohla myslet zle jejich vlastní žena? Není se pak co divit, že řada mužů bezmezně věří tomu, co jim jejich ženy říkají. Stačí, aby jim párkrát zopakovaly, že jsou chudáci a budižkničemové a muži si to dřív či později skutečně nechají vsugerovat. Obráceně to neplatí, protože otcové na své potomky takový vliv jako matky nemají. Na intenzivní výchově svých dětí se podílejí teprve pár desetiletí.

 

 

Může za to on, nebo já?

Nejhorší je, jsou-li jsou svědky fyzického nebo psychického násilí děti. Statistika Bílého kruhu bezpečí hovoří o tom, že jsou přítomné až u 80 % případů domácího násilí! I když psychické týrání sice nevidí a nemusejí chápat, přesto to může zásadně ovlivnit jejich pozdější život. Přebírají totiž od rodičů vzorce chování, a aniž by si to uvědomovaly, mohou v dospělosti jednat úplně stejně jako oni. „Jak a v jakém prostředí konkrétní osoby vyrůstaly, s čím se v dosavadním životě setkaly, jaké vzory sociálního chování viděly ve svém okolí a kolem sebe, vše může mít pro partnerský vztah zásadní význam. Tam, kde je vzájemné násilné chování běžně přítomné, snadněji se přenáší i do nových partnerských vztahů,“ upozorňuje psychiatr Jan Hubert. Jeho slova dokládají i některé americké studie. Hovoří o tom, že děti, které jsou svědky násilí mezi rodiči, mívají podobné příznaky jako děti týrané a zneužívané. Mohou se u nich navíc vyskytnout různé emoční poruchy a posunutý vztah k násilí.

 

Jan Hubert se své klienty často snaží přesvědčit, že chyba není jen na straně agresora nebo oběti, ale v devadesáti procentech na obou stranách. „K domácímu násilí jsou vždycky potřeba dva. Jeden, kdo se nechá týrat a nedokáže se tomu z různých důvodů bránit. Druhý, kdo sám týrá, chce týrat a chce z nějakého důvodu projevovat svoji nadřazenost.“ K takzvaným „černo-bílým“ případům, kdy proti sobě stojí slabá žena a alkoholik-surovec nebo semetrika bušící do věčného dobráka, je odborník kritický – dosud se s nimi nesetkal. Za „typické“ oběti domácího násilí označuje takové muže a ženy, kteří ve svém životě akceptují to, co viděli v dětství ve svém okolí a co si také vyhodnotili jako obvyklý vzorec chování.

 

Ženské i mužské oběti mají i další společné znaky: omlouvat svůj agresivní protějšek a neochotu svěřit své zkušenosti oběti komukoli dalšímu. Za svalování viny na sebe sama může podle odborníků jistá „zpracovanost“ vlivem dlouhotrvajícího psychického teroru. Oběti chápou tyranii jako svůj osobní problém, se kterým se musí vyrovnat sami. Protože to zpravidla moc nejde, jejich sebevědomí padá do minusu. Pro pomoc se rozhodují až ve chvíli, kdy už jsou skutečně bezmocné. K popírání statusu oběti vede také stydlivost. I když ženy už se díky mnoha osvětovým kampaním naučily, jak je důležité o svých problémech mluvit, muži nikoli. Mlčí. Své postavení oběti považují za cosi znevažujícího a stydí se přiznat dokonce i v anonymních dotaznících.

 

„Muž, který přizná, že se nechá týrat od ženy, anebo stačí, aby se zmínil, že je doma pod pantoflem, je hned veřejným míněním přinejmenším mužské části lidstva obecně handicapován. Ostatními je vnímán jako srab a většinou rozhodně nemůže počítat s tím, že mu přátelé nabídnou pomoc. Spíš se mu vysmějí, protože obecné povědomí je takové, že chlap je přece od toho, aby si doma uměl udělat pořádek. Připočteme-li k tomu mužskou ješitnost plus medicínské aspekty, tohle všechno znesnadňuje mužům svěřování se rodině, kamarádům, blízkým nebo vyhledání odborné pomoci. Navíc pro mnoho mužů – obětí domácích násilí – platí, že je lepší žít v konfliktu, než si jít sednout do vězení,“ domnívá se Jan Hubert. Velice často totiž právě muž vychází z partnerského konfliktu jako ten, kdo má poslední slovo, tudíž i poslední ránu. V závěru celého začarovaného kolotoče domácího násilí pak proti sobě stojí utlačovaná žena a muž-násilník posléze odsouzený za napadení nebo ublížení na zdraví. Ale kdo koho skutečně udeřil jako první? Kdo koho jako první přestal milovat a chtěl ho začít vlastnit?

 

 

Formy domácího násilí

Domácí násilí se často vyskytuje v několika různých formách současně, navíc má vzrůstající tendenci – psychické násilí se často vyhrotí v násilí fyzické. Sexuální zneužívání – znásilnění, donucení k sexu či sexuálním praktikám, které odmítáte, ať již násilím, nebo výhrůžkami. Sociální izolace – bránění v návštěvách rodiny či přátel, sledování telefonátů, pronásledování, nečekané „kontrolní“ návštěvy či telefonáty. Fyzické násilí – bití, facky, kopance, škrcení, rány pěstí či jiné fyzické útoky, ohrožování zbraní a podobně. Může být namířeno proti vám či proti osobám vám blízkým nebo například vůči vašemu oblíbenému zvířeti. Psychické násilí –nadávky, obviňování, pokořování a ponižování, zesměšňování ve společnosti, vyhrožování fyzickým násilím, zastrašování, odepírání spánku či potravy, vydírání sebevraždou, rozbíjení či ničení vašich věcí, vyhrožování únosem dětí, znemožněním v zaměstnání, zbavením svéprávnosti atd. Ekonomická kontrola– omezování přístupu k penězům, neposkytování peněz na provoz domácnosti, snaha zakázat vám chodit do zaměstnání. 

 

 

Nejvíce vykázaných je v neděli a pondělí

Od loňského ledna vznikla v České republice nejen možnost vykázat násilníka na deset dní z domácnosti, ale také povinnost krajů zřídit takzvaná intervenční centra. Jsou to pracoviště, která pomáhají lidem, kteří jsou vystaveni domácímu násilí a teprve se rozhodují, jak budou svou situaci řešit, ale i lidem, z jejichž domácnosti už byl násilník vykázán, a oni se teď snaží zabránit tomu, aby se situace opakovala. Podle statistik Bílého kruhu bezpečí bylo v minulém roce Policií ČR z bytu vykázáno 862 násilníků. Osm z nich byly ženy. Největší počet vykázání zaznamenal Bílý kruh bezpečí v Moravskoslezském, Jihomoravském a Ústeckém kraji, naopak ke krajům s nejmenším počtem vykázání patří kraj Plzeňský, Liberecký a hlavní město Praha. Nejvíce se v roce 2010 vykazovalo v neděli a v pondělí. 

 

Kde hledat pomoc 

Pro radu či pomoc v nouzi se obraťte na organizaci ROSA, telefonní číslo 241 432 466, nebo DONA linku (nonstop pomoc obětem domácího násilí, telefon 251 511 313), kterou provozuje již více než šest let Bílý kruh bezpečí.

 

 

Odborná konzultace 

Marie Vavroňová www.rosa-os.cz MUDr. Jan Hubert www.bkb.cz www.donalinka.cz Mgr. Blanka Němečková www.mcssp.cz



 

Související články:

 
Share on Myspace
Chci se zeptat, diskutovat...
Dům bylinek
CHORVATSKO - dovolená za neuvěřitelné ceny
--------------------------------------- BIOPOTRAVINY ESHOP
---------------------------------------
Přidat odkaz
Bezplatná právní poradna

Psychotesty online

Alkoholik

Kuřákova plíce

Moje starosti

Příznaky a projevy nemocí

Bylinky pro všechny