Pětiprocentní navýšení platů lékařů je málo - úvodní text může nesporně vyvolat i ostrou polemiku. To chápu, ale chci uvést argumenty, které tvrzení uvedené v nadpisu doloží. Začal bych tím, že Memorandum o nápravě poměrů ve zdravotnictví, podepsané v únoru 2011 Lékařským odborovým klubem a Českou republikou (v zastoupení tehdejším ministrem zdravotnictví doc. MUDr. Hegerem), garantovalo mnohem více.

___

___

Závazek byl dán tak, že v roce 2013 měl být zaručený příjem lékaře v ČR na úrovni 1,5–3násobku průměrné mzdy. To ale za podmínky, že bude dodržován zákoník práce a lékař tohoto příjmu dosáhne s maximem přesčasové práce 32 hod. měsíčně, tedy nejvýše 416 hod. ročně. Kategoricky se musím ohradit proti tvrzení, že lékaři takové příjmy již dnes mají. Pokud tomu tak je, pak jen za cenu toho, že výrazně překračují povolený objem přesčasové práce. Lhostejno, jakým způsobem je takové porušení  zákona vykazováno. Stávající vládnoucí garniturasi je jistého závazku vědoma, ale nepřistupuje k jeho plnění stejně jako k závazkům obdobným,  např. církevním restitucím. Nejen před bohem,ale i před zákonem a závazky bychom si měli být všichni rovni. 

Triumvirát smrti: Nedostatek lékařů v nemocnicích, přesčasy a vzdělávání

Nejde ale jen o to, že někdo něco slíbil a sliby se mají plnit. Jde především o reálnou situaci  v českých nemocnicích. Stále narůstá odchodmladých kolegů do zahraničí, řada absolventů
českých lékařských fakult do českého zdravotnictví
vůbec nenastoupí. Vyhánějí je jednak špatné
finanční podmínky (za hranicemi dostanou za
stejnou práci násobně vyšší odměnu), jednak
také stav postgraduálního vzdělávání v ČR. Přesto,
že právě změnu postgraduálního systému si
současná vláda vytyčila jako svoji prioritu. I když
jde o záležitosti především organizační, podniklo
Ministerstvo zdravotnictví v tomto směru jen
velmi málo. Zůstaly zatím jen sliby.
Dalším problémem je objem přesčasové
práce. V českých nemocnicích chybějí lékaři
a zajištění nepřetržitého provozu je možné jen
za soustavného porušování zákoníku práce. Zatížení
lékařů vysokým objemem práce, snížení
kvality péče a vysoké riziko lidského pochybení
je realitou českých nemocnic. Je zcela lhostejné,
že zatím se všichni, i my, kteří v nemocnicích
pracujeme, tváříme, že se vlastně nic neděje.
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve
věci neplatnosti dohody o pracovní činnosti (DPČ)
lékaře na stejný předmět práce jako v pracovní
smlouvě (a to bez ohledu na to, jak je tato práce
formálně deklarována) je třeba brát velmi vážně.
DPČ jako řešení přesčasů jsou velmi oblíbeným
a de facto jediným nástrojem manažerů nemocnic,
jak zajistit nepřetržitý provoz a udržet přijatelnou
výkonnost. LOK-SČL konzistentně tvrdí, že jde
o porušování zákona. Vždyť je-li lékař v práci
nepřetržitě 24 hod. a často i více, je přece jedno,
jak ji nakonec vykáže. Opravdovým vrcholem
arogance je pak praxe některých nemocnic, kdy
nutí lékaře, aby takovou práci nevykázali vůbec,
ačkoli ji prokazatelně a doložitelně vykonali.
Reálně se tedy v organizaci práce lékařů
v nemocnicích změnilo jen málo. Přesčasy se
různě maskují a výběr náhradního volna není
často možný, protože lékařů je čím dál méně
a nemocnice pak nejsou schopny zajistit plánovaný
provoz.
Lze se divit mladým kolegům, že se do českých
nemocnic nehrnou? Pokud jim nabízejí perspektivu
vysokého objemu přesčasů, porušování
zákona, rizika pochybení s nejistým dopadem na
odpovědnost, zdevastovaný a nepřátelský systém
vzdělávání? To vše za výrazně menšího finančního
ohodnocení, než dostanou v zahraničí, a to
jak absolutně, tak i proporcionálně vůči průměrné
mzdě v zemi. Doporučuji všem, kdo mají
zájem nebo nevěří, aby navštívili o posledním
listopadovém víkendu Job veletrh, pořádaný již
každoročně německými nemocnicemi v Praze.

Vyhraje, kdo uteče nebo se třeba nechá popásat?

Nejde ale jen o mladé lékaře. Problém začíná
být i s lékaři erudovanými. Ti stárnou a odcházejí
do důchodu. Nevyrovnaný systém úhrad péče
stále favorizuje soukromé praxe. Lékař v nich minimálně
vydělá tolik co v nemocnici, ale obvykle za
výrazně menší objem práce! Kvalifikovaní lékaři
pak hledají každou cestu, jak z nemocnice odejít
na celý či částečný úvazek anebo alespoň nesloužit.
Není výjimkou, že soukromí lékaři najímají
kolegy z nemocnic na část svého úvazku. Toto,
dovolte mi to slovo, „popásání“ nemocničních
lékařů v soukromých praxích je jasným příkladem
úhradové devastace nemocniční péče. Je přímou
obžalobou systému. Nelze říci jinak, než že systém
aktivně vyhání lékaře z nemocnic. Proč to dělá, to
nevím. Reálně jsou totiž nemocnice jediná zdravotnická
zařízení, která zajišťují nepřetržitou péči
ambulantní i lůžkovou a řeší veškeré medicínsky
závažné stavy. Bez nemocnic by se systém zdravotní
péče zhroutil, přesto jsou největšími otloukánky
zdravotní politiky státu. Tedy je-li vůbec jaká…

Keby nebola hen tá ebola!

Ale také další nemoci ze skupiny vysoce nakažlivých.
Současná situace potenciálního ohrožení
světovou epidemií vysoce nakažlivé nemoci
ukazuje na další důležitou funkci nemocnic, o které
naši politici nechtěli dlouho slyšet. Strategickou
funkci při obraně státu. Nerozhoduje, zda při
infekci, živelní pohromě či válce. Právě naprostá
decentralizace a nejednotnost řízení zdravotnictví
a zdravotnických zařízení vlastněných soukromníky
je dnes v USA skloňována jako základní riziko
při řešení takové situace. Dostatečné personální
vybavení nemocnic, jejich schopnost přijímat
nakažené či zraněné pacienty a zajistit péči o ně
bude v takové situaci naprosto klíčovým faktorem
přežití. Jen hlupák může očekávat, že se v takové
situaci „někde vezmou“ erudovaní lékaři. Ne, nebudou
žádní, pokud je nezajistíme ještě v období
klidu. To je realita. A nepůjde zdaleka jen o lékaře,
ale o všechny zdravotníky. Opět především o ty,
kteří pracují v nemocnicích.

Strategie zdravého rozumu. Cože?

Bohužel, po letech morální devastace státu
zní nám slovní spojení zdravý rozum tak trochu
jako nadávka. Nicméně je obvykle i ve vysokém
byznysu nejlepším manažerským řešením. Kupodivu.
Je třeba opustit léta omílané politické
a ideologické mantry o nadbytku lékařů, sester
a nemocnic. Nesmysly o dokonalém fungování
soukromého zdravotnictví na rozdíl od zdravotnictví
veřejného. Funguje jen to, co má řád
a pravidla, dostatečné zajištění personální a technické,
přesné a dobré normy. Co je odpovídajícím
způsobem zaplaceno. Vlastnictví je podružné. To
je holý fakt. Na zajištění dostupného a kvalitního
zdravotnictví je třeba alokovat přiměřené zdroje,
na úrovni obvyklé v rozvinutém světě. Alespoň
v poměru parity kupní síly. Zajistit dostatečnou
erudici lékařů a ostatního zdravotnického personálu,
jejich odpovídající počet a také je za vysoce
odpovědnou a náročnou práci odpovídajícím
způsobem zaplatit. Investice to nebude špatná.
Je třeba vzít rozum do hrsti a začít seriózně jednat.
Snad ještě není pozdě!

Zdroj: Martin Engel, předseda LOK-SČL ČR