Otec v kómatu - má šanci probrat se?

Vážený pane doktore,
možná si řeknete, že se ta ženská zbláznila, ale pro mě je to nesmírně důležité a budu doufat, že si můj email alespoň přečtete. Na internetu jsem našla zajímavý článek, jehož autorem jste vy a ráda bych vás seznámila se svým příběhem, který bude o mém tatínkovi.
Nevím, kde začít a taky je docela možné, že můj dopis nebude mít ani hlavu ani patu a nerada bych vás zdržovala zbytečnými větami.
Otec leží od 30.7.2019 v umělém spánku. Lékaři nám tvrdí, že už se neprobere a že má mrtvou hlavní část mozku, čemuž moc nerozumím, ale naděje přece umírá poslední a medicína se pořád vyvíjí. Otec někdy zívá, někdy má oči otevřené nebo pootevřené, někdy zavřené. Na podněty nereaguje. Má prý v těle zánět, kvůli kterému mívá i teploty a má oteklé ruce i nohy, ale to je předpokládám z toho, že tak dlouho leží. Většinou sebou trochu škube a to se mu mírně tlumí nějakými léky - bylo nám vysvětleno jako epilepsie. Nevím přesně, jaké léky bere teď, ale nedávno bral madazol, furosept a thiopant - tohle jsem si alespoň opsala z přístrojů.
Celý tento stav způsobilo vosí bodnutí, na které je táta alergický. V nemocnici jsme byli zhruba minutu poté, co nám v autě zkolaboval a přestal dýchat. Má i astma, takže se mu špatně dýchá i normálně.
Udělali mu trascheotomii a to co mě zaujalo na vašem článku bylo to, že když mu čistí tu trubičku, tak kašle a rudne, z čehož by pro mne vyplynulo, že je nějaká naděje… Jak říkám, nejsem doktor, takže tomu nerozumím a absolutně netuším, zda se dá operovat mrtvý mozek, ale strašně moc doufám a věřím, že vás to bude zajímat a pomůžete mi. Jistě i vy máte nebo jste měl nějaké rodiče, takže tušíte, jak se cítím, když mi nikdo nedává sebemenší naději na to, že jeden z lidí, které nejvíc miluji, ještě někdy vstane z nemocniční postele. Předem moc děkuji za váš čas.
S pozdravem L.