Nacházíte se: Zbynekmlcoch.cz Medicína Neurologie - nemoci a vyšetření Cévní mozková příhoda - příběhy lidí - začátek a příznaky, průběh, léčba

Sponzorované odkazy:

Zhubla jsem 24kg/6 měs. Ráda poradím jak na to. Klikněte pro více informací.

Slovník - hledej:

lékařký
cizí slova
česko-anglický
anglicko-český

Předpověď počasí

Počasí dnes Počasí zítra Počasí pozítří
Další dny...

Vyzkoušejte:

SMS ZDARMA

T-mobile
Telefonica O2
Vodafone

Počet stránek v systému

5388

Jsme na Facebooku

Staňte se fanouškem na facebooku
Denně info o nových článcích tohoto webu na facebooku!

Web běží na serveru:

WEDOS

Cévní mozková příhoda - příběhy lidí - začátek a příznaky, průběh, léčba Email
Sobota, 01. březen 2008 | Vložil: MUDr. Zbyněk Mlčoch | Zobrazeno: 21380x
Jedním z prvních příznaků mozkové mrtvice může být pokleslý ústní koutek (centrální paréza VII. hlavového nervu)Říkáte, že vám se to nemůže přihodit? Cévní mozková příhoda a Vy - to nejde prostě k sobě? Ale omyl. A pokud si myslíte, že se toto onemocnění týká jen starších lidí, tak ani v tomto bodě nemáte pravdu. Zde je výpověď několika lidí o příznacích, průběhu a léčbě cévní mozkové příhody. Jedním z prvních příznaků může být právě vlevo vyobrazený pokles ústního koutku (centrální paréza n. VII - facialis).
___
___

 

Veronika 19 let


Bylo mi 19 let a je to zhruba rok, co jsem prodělala mozkovou příhodu. Stalo se to 1.9., byla zavolána RS a poté vrtulník. Odvezli mně do Ostravy, kde jsem ležela asi 3 měsíce. Nemám zrovna hezké vzpomínky, ale na druhou stranu je všechno zlé k něčemu dobré, což je asi pravda, říká to hodně lidí.
Po léčbě v nemocnici (3 měsíce) jsem byla v Chuchelné (asi 4 měsíce) na rehabilitaci, byli hodní, milí, vstřícní, prostě moc hodní ke mně, ale i k ostatním.
Začalo to nenápadně-měla jsem zánět žil a od toho se pak odvíjelo i to ostatní... ucpala se mi céva v mozku. A potom už šlo všechno rychle.
Teď už je všechno v pořádku, hlavně díky rehabalitaci. Bylo to tam báječné. Moc ráda na to vzpomínám.
Hodně mi pomohli lidi kolem mne- nejsem samotářský typ a v té době taky ne, takže mi pomohlo to,že za mnou jezdili hodně příbuzní a kamarádi, dávalo mi to velikánskou sílu i přes to, že mi doktoři nedávali moc velkou naději.
Mamka za mnou chodila každý den-ležela jsem v Ostravě-jsem od Bruntálu -kvůli mně bydlela mamka v ubytovně, aby ke mně mohla chodit častěji. A moc si ještě pamatuju na moji kamarádku, která zase studuje v Ostravě a taky za mnou chodila dost často.
Moc si z toho nepamatuju, ale ke konci už jo, hlavně na rehabilitační sestry. Byly strašně hodné a dobře mě připravili na RHB.
6.prosince už jsem jela do Chuchelné na vozíku (vezl mě tam strýc,dělá řidiče saniky) a to už jsem si říkala, že na vozíku nebudu ani zanic.
Jak tak plynul čas, tak jsem se z vozíku dostala na chodítko, berle, hůlku a konečně vlastní nohy, Moc děkuju sestrám,že se mnou měli strpení dělat další a další věci. Nakoply mě dobrým směrem.
Z RHB jsem jela potom domů 28.3. a to už po vlastních.
3 týdny jsem pak byla ve Švýcarsku, což mi taky dost pomohlo v tom, že jsem se rozhýbala ještě víc. O prázdninách jsme byli s kamaráy na jižní Moravě a potom jsme tam byli i u naší rodiny.
Teď jsem se vrátila po roce do školy a není to vůbec jednoduché, ale musím zatnout zuby..
Všem známým a hlavně příbuzným díky za podporu! bez nich bych to asi nezvládla.

Veronika

 



Věra 20 let


Je pondělí 22. ledna 2002 a já se těším na děti do školky. Jako každé ráno jsem pospíchala do práce, na poslední chvíli jsem ještě venčila psa, přiběhla jsem, ještě slupnout snídani, obout a………… Při obouvání jsem mámě říkala že mi je nějak……..(a bohužel už jsem to nedořekla). Svezla jsem se k zemi, nemluvila, ale vnímala okolí. A pak už to šlo rychle, sanitka, záchranáři, nosítka a byla jsem jejich. Ještě si pamatuji jak jsem mezi dveřmi setkala s tátou, který absolutně nevěděl, co se děje.
Odvezli mě na Bulovku, už jsem moc nevnímala, ale jedno vím určitě, ležela jsem tam na chodbě, a nic se nedělo, a po nějaký době (ze zprávy jsem vyčetla asi hodinu a půl dlouhou časovou prodlevu), mě opět naložili a odvezli na Homolku. Tam už jsem nevnímala vůbec, probrala jsem se až odpoledne a u postele byli všichni moji blízcí. Vůbec jsem nevěděla kde jsem a co se semnou děje, nemohla jsem mluvit, byla jsem prostě zmatená.
A příčiny? Prý jich bylo několik, ale v hlavní roli hrála antikoncepce, pak mám prý špatnou srážlivost krve, ale to by mi bývali zjistili testy, když mi předepisovali tu osudnou antikoncepci. Brala jsem jí přes tři roky a najednou se tělo naštvalo. Měla jsem ucpané 2 cévy v mozku, tudíž mozková mrtvice.
Nechodila jsem nemluvila jsem a ze začátku ani nespolupracovala. Měla jsem pravou půlku těla úplně nehybnou. Po třech dnech jsem začala trochu vnímat, takže nastoupila logopeda no a co si sebou nepřinesla, dětské časopisy!!!!! Byla jsem naštvaná že se musím pachtit s tím, co jsem asi před týdnem učila děti ve školce. Neuspěla, stále jsem ze sebe nevydala ani hlásek, ale pani logopedka to nevzdávala. Druhý den šla na to přes písničky, no a u Skákal pes přes oves jsem se chytla!!!!! To bylo radosti, sestřičky i pani doktorka si mě šli poslechnout. No a tak jsem měla za sebou první krok kupředu. A zdaleka nebyl poslední, hnala mě dopředu to že se zase vrátím mezi děti. Takže všechny ty dětský časopisy co jsem dostala na čtení, jsem si pečlivě schovávala a snažila se louskat něco zábavnějšího, než pohádky.
Ale co s chůzí? Chodila ke mně rehabilitační sestra, která se mnou cvičila, ale to nebylo ono. Chtěla jsem chodit!!!!! Asi po týdnu mi mamka přinesla tenisky a tepláky, a já konečně vyrazila v chodítku obklopena rehabilitačními sestrami, sice jenom tři kroky, ale zaplať pánbů za ně. No a pak už to bylo jen o silné vůli. Po 14 dnech jsem jela (ještě na vozíku) na lůžkové oddělení. Tam jsem strávila asi týden a pani doktorka usoudila že už můžu začít intenzivní rehabilitaci, a tak mě poslali k MUDr. Papouškovi do nemocnice pod Petřínem. Tady bych chtěla poděkovat MUDr. Vondráčkové a MUDr. Štěpánkové za úžasnou trpělivost a vzornou péči.
Rehabilitaci vám popisovat nebudu, protože by to byl strašně dlouhý článek. Budou to pomalu čtyři roky a ještě jsem se s toho úplně nedostala. Po roce jsem nastoupila zpátky do školky, ale po půl roce jsem dala výpověď, prostě to nešlo, nemůžete dětem zavázat tkaničky, vystřihnout co potřebují a hlavně nemůžete popoběhnout a zacvičit si s nimi. Tady bych chtěla poděkovat pani ředitelce Ludmile Koulové, že to se mnou zkusila, a nechala mě na to přijít samotnou.
Jinak se stále jako před příhodou aktivně věnuji turistickému oddílu (mimochodem jezdí i děti, které jsem učila, některým už je 10 let). A dvakrát týdně se věnuji dětem v Sokole Karlín, cvičím s nimi gymnastiku. Taky se věnuji svému tělu a to dvakrát týdně v bazénu. Takže mám o zábavu postaráno.
Co říct na závěr? Snad jen to, aby jste se pokud možno nezavírali doma a chodili mezi lidi!!!!! Kdybyste chtěli vědět něco víc, na cokoliv se zeptat tak neváhejte.
Věra

 


 

Alena


Chtěla bych vám vyprávět o mém setkání s mrtvicí (úplný uzávěr, CMP).
Začalo to úplně nenápadně ostatně, jako většina nemocí, chodila jsem do práce a chtěla si tuto práci udržet, tak jsem zatajila to, že mám roztroušenou sklerózu-RS.V pondělí jsem byla u šéfové v kanceláři pro nějaké papíry a najednou jsem necítila levou nohu, to je od RS říkám si a šla jsem si zakouřit, aby nikdo neviděl, že pajdám, někdy nefungovala 1x někdy 2 x za den.Takhle to šlo až do pátku, kdy jsme se s manželem dohodli, že potřebuji nový mobilní telefon. Vyzvedl mě v práci a jeli jsme do Prahy. Nejdříve jsme se stavili u Anděla, tam je v metru malý krámeček s mobily. Tam jsem si nevybrala, ale když jsem šla po schodech tak mi noha “vzala“ znova, manžel mi povídá “tak to je jasný,to máš od páteře“. Pokračovali jsme na Vinohradskou, kde jsem si telefon koupila a manžel povídá “budeš řídit? Já si budu hrát s telefonem“. Jela jsem bez problémů a najednou nad Pavlákem zjišťuji, že nemůžu sešlápnout spojku, říkám to manželovi a on “tak se vystřídáme“. To se lehko řeklo, ale hůř udělalo. Jala jsem se obejít auto a najednou zase noha, vzhledem k tomu, že jsem měla podpatky, tak se mi kotník otočil do pravého úhlu a strašně rozbolel dokážete si představit někoho, kdo se válí na zemi v Praze ve zbytcích sněhu na frekventované silnici. Okolní řidiči si asi mysleli,že jsem opilá. S pomocí manžela jsem se dostala do auta a povídám “ne domu, ale do Motola“. Tam mi nohu zrentgenovali a zkonstatovali, že mám natržené vazy a šlachy v kotníku, nohu mi dali do sádry a já ještě doktora přesvědčovala, aby mi dal jenom ortézu, že ve čtvrtek odjíždím do Egypta na dovolenou, vysvětlil mi, že to mám zkusit po neděli u svého chirurga. Vyfasovala jsem francouzské hole a učila se na nich chodit. S tím jsme odjeli domů. Vzhledem k tomu, že máme typický „bezbariérový“byt , 8 schodů do bytu a do každé místnosti schod, musela jsem se učit na franckách velmi rychle. V sobotu se nedělo nic, slabost nohy jsem přes sádru necítila. V neděli bylo hůř, manžel mi přinesl jídlo a já najednou zjistila, že neudržím vidličku. Na záchod jsem díky berlím už taky nedošla, protože jsem se na ně nevzepřela. K večeru jsme se rodinně dohodli, že zavoláme sanitku a odvezou mě do Motola. To bylo 20.01.2002. Jak jsme řekli tak jsme učinili a posádka sanitky při pohledu na mě a zevrubném vyšetření asi tušila o co jde, tak od opuštění domova do ulehnutí na neurologii v Motole uběhla slabá půlhodinka. Lékaři mě vyšetřili a usoudili,že se jedná o atak RS (lehce lze zaměnit), nasadili mi infuze a do rána se nedělo celkem nic akorát mi přibylo ochrnutí celého trupu a zhoršilo se mluvení a spadl levý koutek u úst. Manžel přišel na návštěvu a nějak se mu nelíbila moje mluva a to, že stále koukám “doblba“, šel za lékařkou a ta hned zařídila magnetickou rezonanci a ta ukázala,že to není atak RS, ale uzavřená pravá karotida. Následoval rychlý přesun na JIP, při kterém si vzpomínám jsem ještě prosila o zastávku na cigaretu. To byla na dlouhou dobu moje poslední cigareta.
Na JIP mi nic nechybělo, ale stále mi nedocházelo proč jsem nebyla v bezvědomí, to mi vysvětlili tím, že jak jsem mladá (chyběly 3 týdny do mých 37.narozenin), tak si tělo pomohlo a udělalo si nové řečiště, tak mám krkavici ucpanou dodnes. Ležela jsem a stále si říkala “proč právě já,vždyť jsem nikomu neublížila“? Zpytovala jsem svědomí a na nic nepřišla.
Mám pocit, že se mi porušila i nějaká západka na jídlo takže já jsem nejedla, ale žrala. Snědla jsem co mi dali v nemocnici, potom přišla rodina a abych náhodou nestrádala tak mi dali další dobroty. Výsledkem toho byla váha o 15 kg vyšší než výchozí, zřejmě svůj díl na tom mělo, že jsem nekouřila a neměla žádný pohyb. Po týdnu otravování, že už mě to nebaví a že chci domů, mě přestěhovali na normální pokoj, kde probíhala každý den čtvrthodinová rehabilitace, infuze a injekce do břicha na rozpuštění trombů (krevních sraženin), které nebolí, jak jsem se vždy obávala. Tak jsem strávila další týden s takovými malými epizodami. Například jsem chtěla po sestřičce, aby mi dala gramofon (pojízdný záchod), to se jí
evidentně nechtělo, tak mi dala plenu, to mě v mém věku velmi sebralo. Druhý den jsem apelovala na manžela, aby šel za primářem a zařídil mi propuštění. Panu primáři se moc nechtělo, protože věděl, že budu potřebovat 24hodinovou péči, tak mě dal propustku na víkend, po kterém jsem “šla“ na kontrolu.
Doma se celé rodině kompletně změnil životní rytmus, protože jsem byla ochrnutá a ani se pomalu nezvedla na posteli. Měla jsem velké štěstí, že mám manžela, který mi velmi pomáhal, maminku, která naštěstí byla v důchodu, tak se o mne mohla starat a dceru, které v té době bylo 16 let, která mě nutila číst, což mě zoufale nebavilo. Přijela i moje skvělá švagrová – zdravotní sestra se svou švagrovou, která je fyzioterapeutka. Moje švagrová mě díky své praxi zvládla osprchovat a umýt hlavu ve sprchovém koutu a posléze manželovi doporučila, aby mě vzal ven.
Ven spočívalo v tom, že mě naložili do auta i s vozíkem a jeli jsme do Globusu. Vzhledem k tomu, že jsme poctivci, tak jsme zaparkovali vzadu na parkovišti, aby byla jistota, že se do auta i s vozíkem dostaneme – ještě jsem neměla vyřízené ZTP. Švagrová mi kladla na srdce “jseš mladá ženská na vozíku, tak po tobě budou koukat, nic si z toho nedělej“ a já jí poslechla. Tam se stala i jedna taková příhoda ze které si dodnes celá rodina dělá legraci. Dcera si koupila nanuka a říká “mami podrž mi ho já si jdu koupit časopis“ Já jsem ho držela a aby nekapal tak jsem ho olízala, tak,že když se dcera po 2 minutách vrátila zbyla jen prázdná špejle a já jsem jí řekla “já jsem jen ochutnala“. Dodnes poslouchám “mami neochutnávej“.
Švagrová mé švagrové mě ukázala cviky co bych měla cvičit, abych byla co nejdříve v pohodě. Manžel zajistil rehabilitační sestru, která ke mně denně docházela a hodinu se mnou cvičila. K tomu se váže příhoda s tou porušenou „žrací klapkou“ manžel tam vždy rehabilitační sestřičce připravil něco ke kávě sušenky, koláčky atd., pokud nebyla dostatečně rychlá, aby si vzala tak měla smůlu všechno jsem snědla. Maminka si vzpomněla na svou kamarádku, která docházela asi 2x v týdnu a cvičila se mnou. Díky těmto lidem jsem po 5 týdnech nastupovala na Rehabilitační kliniku Phdr.Koláře ve FN v Motole a jela jsem sice na vozíku, ale už jsem se mohla pohybovat o 2 francouzských holích. Na rehabilitaci jsem strávila 4týdny, kdy se cvičilo 2x denně a k tomu přibyla i ergoterapie (posilování manuální zručnosti rukou) a cvičení v bazénu.
V tu dobu byl manžel s mými papíry u paní doktorky,aby je jenom podepsala na ZTP, musel tam chudák kvůli tomu 3x. Po těchto 4 týdnech jsem se vracela domů sice o 2 franckách, ale na nich podstatně jistější. Doma jsem se snažila fungovat jako před mrtvicí, bylo to náročné např. u sporáku jsem měla židličku k žehlícímu prknu a v každé místnosti stoličku, abych si mohla kdykoliv sednout. Po 4 měsících od mrtvice jsme jeli s rodinou na dovolenou do Itálie, po cestě mě nechali chvilku i řídit což bylo velmi dobré pro moje sebevědomí. Dovolenou jsem zvládla bez ztráty kytičky. Jenom na pláži jsem měla občas strach při mé váze, že přijdou Greenpeace a budou mě tahat zpátky do vody. Po 5ti měsících jsem nastoupila do práce s tím, že sice chodím o 1 francouzské holi, ale chodit můžu, naivně jsem si myslela, že šéfová to ocení, opak byl pravdou po 2 měsících (červenec a srpen) během kterých jsem odmítla lázně proto, že musím chodit do práce, mi moje šéfová sdělila, že mi pracovní smlouvu prodlouží o 2 měsíce, protože není zvědavá na to abych se jí courala po provozovnách na kontroly a pajdala o holi .V důsledku toho jsem se rozhodla - konec přemáhání a budu marodit. Na podzim jsem zajela do zdravotnického zařízení Lípa ,kde na základě lékařského vyšetření mi bylo naordinováno spoustu procedur, které mi mají pomoci v té době se už ochrnutí zúžilo “jenom“ na ochrnutý levý kotník a z 10 % nefunkční levá ruka. Před Vánoci jsem se dozvěděla o Slapech podala si hned po Novém roce žádost. Po půlroce nemocenské mě pozvali ke komisi, kde mi byl přiznán plný invalidní důchod. Po 1,5 roce od CMP jsem se dostala do VRÚ na Slapy, kde rehabilitace byly senzační, ale pobyt vzhledem množství vyšetření, které jsem absolvovala velmi krátký. Po roce jsem jela na Slapy znovu a odcházela bez berlí, ale bohužel, vzhledem k mé druhé diagnóze se mi francky brzo vrátily, ale při letošním pobytu mi moje rehabilitační cvičitelka přesvědčuje o tom, že odejdu zase bez holí. Nošení 1 francouzské hole se už podepsalo na mých zádech, takže mě ke všemu ještě bolí plotýnky. Kotník mám stále ochrnutý, ale už méně a stále mám prsty na postižené noze v křeči to znamená, že si šlapu po nehtech což je velmi bolestivé, snad se i tohoto zbavím. Ruka už je na 95% dobrá. Snažím se dělat vše jako dříve co se týká domácnosti. Jezdím 2 x za rok na dovolenou.1x autem do Itálie a 1x letecky za teplem.Už jsem po mrtvici byla na Maltě, Kypru a 2x i ve vysněném Egyptě o který mě mrtvice připravila. Štěstí v neštěstí bylo, že mě „to“ nepostihlo až v Egyptě, ale to už spekuluji coby kdyby. Jsem šťastná, že funguju tak jak funguju, chodím blbě, ale chodím. Denně musím díky RS chodit po obědě spát, alespoň hodinu, rodina už si na to zvykla, okolí taky. Snažím se, aby se z nedostatku stala přednost, takže, protože mám nutně francouzské hole musím 2 kvůli zádům, tak mám 4 páry a beru si je podle oblečení, někdo si takhle vybírá lodičky já berle, rozhodně nevidím důvod proč se litovat, že nemůžu jezdit na kole,protože mám porušenou stabilitu, ale můžu na tříkolce. Nemůžu jezdit na bruslích a na lyžích , to mi nevadí, stejně nemám zimu ráda. Plavat můžu a to mi ze sportů stačí. Mám trochu smůlu s kombinací RS, která je nevyléčitelná a CMP, ale při této smůle mám i trochu štěstí v tom , že RS není progresivní, takže se nerozšiřuje, ale jsem přesvědčená o tom, kdybych poctivě nejedla prášky a stále nerehabitovala ať na Slapech a nebo v Lípě, tak dnes nejsem tam, kde jsem, ale to už jsem u eresky a to je jiná kapitola. Rozhodně všem radím nepodceňujte rehabilitaci je skoro důležitější než léky.
Hlavně nepodléhat sebelitování a snažit se dělat všechno co dřív. Já měla „výhodu“ v tom, že manželova maminka byla také nemocná a já jí poznala až, když se šetřila, tak, že nedělala vůbec nic (pletla dečky). To byl pro mě natolik odstrašující zážitek, že jakmile jsem onemocněla, tak jakmile to trocho šlo tak jsem začala něco dělat, třeba o 2 franckách jsem dělala palačinky, bylo to náročné, ale zvládla jsem to.Díky své rodině a hlavně jsem si uvědomila, že tahle nemoc není angína na týden, ale je to „běh na dlouhou trať“.
Alena



Klára

Po dvou a půl letech jsem konečně zkusila jezdit na kole a ono to samozřejmě šlo…sice po dvouletém zkoušení na Albertově, ale šlo to....

Nejdřív jsem to vyzkoušela před dvěma lety na tříkolce v Krušných horách, a spadla jsem do pangejdu, a tak jsem si říkala, že na kolo nikdy víc nenasednu. Za rok jsem jela opět od Albertova do Krušných hor na Hřebečnou. Tentokrát jsem zkusila normální kolo, hrozně jsem se bála, že spadnu a už nadobro vzdám zkoušení na kole. Nejdřív jsem to zkoušela na trávě s doprovodem, a pak po silnici a ujela jsem asi 4 kilometry. Byla jsem hrozně šťastná, i když jsem věděla, že budu potřebovat úplně jiné kolo s upravením pro mě na levou ruku a nohu.

Letos po zimě mi táta řekl, jestli nechci koupit nové sestrojené kolo, že zná jednoho pána, který by do toho šel a sestrojil by mi nové kolo. Já jsem s tím samozřejmě souhlasila a šla jsem za panem Kvasničkou, říci mu jaký mám problém (CMP na pravou stanu). Po dvou měsících bylo kolo hotové, mělo dámský rám KTM, torpédo s přehazovačkou (7 převodů), jednu brzdu na levou ruku, klipsnu na pravou nohu, odpružení atd. A bylo krásné!!!

O jednom dubnovém víkendu, bylo moc hezky, jsme jeli s tátou na Ladronku, vyzkoušet nasedání a sesedání z kola, brzdění pomocí torpéda a jet mezi lidmi na ulici. Protože to nebyl problém, dohodli jsme se s tátovou partou na další den na kola. Jeli jsme ze Zličína směrem na Unhošť. Bylo ošklivě, foukal vítr, ale přesto jsme ujeli skoro 40 kilometrů a já jsem byla hrozně spokojená a šťastná, že už můžu normálně jezdit na „normálním“ kole…

Mějte se a zkuste to jako já

Klára



Aleš

CMP u mne vznikla patrně proto, že jsem neuhlídal rostoucí krevní tlak v kombinaci s obezitou. Po dobu aspoň 20 let moje váha stále a nezadržitelně (jak se mi zdálo) rostla. Patrně se podepsal i stres z nezdařeného prvního manželství. Pozůstatky stresu ale přetrvávají. V době, kdy se ta CMP stala, jsem byl už podruhé ženatý, a myslím, že velice dobře.
Přišlo to prakticky bez varování. První náznak potíží se objevil týden před vlastní událostí, a byla to jen slabá "vaklavá" levá noha. Podlamovala se a stálo jisté úsilí se na ni postavit. Ale trvalo to maximálně pět minut a už se to neopakovalo.
Za týden - bylo to 9.1.2002 a to datum nikdy nezapomenu - to přišlo. Jel jsem na služební cestu do Prahy. Kolega pro mne přijel autem. Když jsem ho čekal, pocítil jsem, jako by mi zalehlo pravé ucho a celkově jsem se cítil nepříjemně.
Během cesty někde u Devíti křížů to "zalehlé ucho" odlehlo s takovým mentolovým pocitem a až do Prahy jsem se cítil normálně - a to bylo naposled, co jsem se tak cítil.
Po příjezdu na místo jsme vyjeli výtahem na příslušné patro, kolega šel rovnou na pracoviště a já jsem zašel do umývárny opláchnout si po cestě ruce. Tam se to stalo.
Měl jsem pocit, jako když kolem mne stoupá voda a hladina se mi uzavírá nad hlavou. Zároveň se mi udělalo velmi špatně. Ne jako od žaludku, ale tak jaksi celkově nevolno. Došel jsem do kanceláře z posledních sil a odložil kabát. Posadil jsem se na pracovní místo a zapnul PC, ale nemohl jsem se soustředit. Chtělo se mi velice intenzivně ležet, tak jsem si lehl na židli, pak na zem, ale nepomohlo to. To už se kolegové začali vyptávat, co se mnou je. Chtěl jsem si vzít aspirin a zapít minerálkou, ale voda se mi dostala do plic, nemohl jsem nic spolknout a začal jsem se dusit. Polykání přestalo fungovat. Nemohl jsem ani mluvit. Ochrnuly mi hlasivky a vycházelo ze mě pouze skřehotání.
To už kolegové usoudili, že jde o něco vážného a zavolali sanitku. K ní mě museli dovést dva, dali mě na lehátko a pak jsem se už asi týden nepostavil.
Dovezli mě do nemocnice na Františku, na lůžkové oddělení. Potom mě vezli na CT, tam se nezjistilo nic a museli mě odvézt někam úplně jinam, asi na Homolku. Tam měli přístroj na detekci pomocí magnetické rezonance. Vypadal jako překližkový tunel, kam mě zasunuli po zádech, pouze nohy zůstaly venku. Do ruky mi dali signalizační tlačítko. Začalo to tikat, bouchat a jinak rachotit, trvalo to velice dlouho, nakonec jsem to tlačítko stiskl. Hned mě vytáhli, ale říkali, že už vyšetření stejně skončilo. Našli příčinu problému. Trombus, krevní sraženina, ucpal moji pravou vertebrální cévu. Mozkový kmen přestal být zásoben kyslíkem, nebo snad i živinami, a část ho odumřela. (Nervové buňky mozku prý vydrží bez kyslíku jen asi pět minut.)
Dovezli mě zpátky na František, umístili na JIP, dali kapačku a napojili na hlídací přístroje. Asi třikrát jsem se tak otočil, že se některý vodič odpojil a hned přiběhla sestra. V místnosti měli dvě postele a na druhé ležel nějaký cizinec, vyrozuměl jsem, že měl infarkt. Trochu jsme se bavili anglicky. Pak se jeho stav zlepšil a odvezli ho jinam.
Asi po třech dnech kapaček na JIP odvezli i mě na nervové oddělení. Na pokoji leželi ještě dva muži. Lékař, jehož jméno si teď nepamatuji, mi řekl něco, čemu jsem nevěřil, ale ukázalo se to velice pravdivé. Řekl: "Pojedete odteď na dva válce." (Tak, pane doktore, myslím, že už jedu skoro na tři!) Zažívání se mi zastavilo. Nemohl jsem jíst ani dětskou kašovitou výživu. Nechodil jsem na záchod. Dali mi mísu i "gramofon", ale nic. Možná trochu něco vyteklo do bažanta. Už jsem mohl i spát, i když v podivné poloze. Měl jsem velice zvláštní, barevné sny.
Pak se to trochu zlepšilo. Mohl jsem se už postavit. Přišla rehabilitační sestra a učila mě chodit. Napřed jsem vykopával jako těžký syfilitik (viz film Petrolejové lampy). Pak jsem už mohl dojít do umyvárny a na záchod. Jenom močit, to druhé se ještě nerozběhlo. Byl jsem tam přes týden, moc mi pomohla návštěva ženy, sestry a dalších blízkých osob. Pak myslím 18.1. mě převezli zpět do Brna na neurologii, lůžkové oddělení. Ale byl jsem tam jenom noc a den.
Během dne jsem dostal vysokou horečku a lékař diagnostikoval silný zápal plic. Projevilo se to absolutním nezvládnutím svěračů a ztrátou schopnosti chodit. Museli mě převézt na plicní oddělení. Tam jsem proležel asi 5 dní se střídavě nižší a vyšší horečkou. Ta vyšší byla přes 40°. Poznal jsem to vždycky jen tak, že jsem nemohl jít a na záchod mě museli odvézt. Dávali mi spousty kapaček, musel jsem dýchat kyslík. Pak kultivovali dva původce mého zápalu plic a určili dvě antibiotika. Nebylo snadné je brát. Pořád jsem nemohl polykat a musel jsem každou kapsli rozdrtit na prášek, odstranit obal a opatrně zapít. Byly příšerně hořké.
Postupně jsem se naučil trochu polykat, tj. "hodit sousto za katr" a stisknutím jiných dosud fungujících svalů v krku se ho část dostala níž a část šla prostě zpátky nahoru. Například polévka vždycky částečně tekla nosem zpět do talíře. Hodně jsem vykašlával do emetní misky. Sestry na plicním s tím zřejmě neměly zkušenosti a musel jsem jim postupně všem vysvětlit, že nejsem čuně, ale že je to důsledek CMP.
V nemocnici mě také vážili. Proti výchozímu stavu jsem ztratil 18 kg váhy. Od té doby jsem je bohužel zase nabral.
Moc mi pomohla manželka, která mi nosila termosky s ruským čajem a krabice se šťávami a džusy. (To bylo ještě než mi našli i cukrovku, pak už jsem je nesměl.) Kyslík, modré rty, modré nehty, když jsme se došourali do návštěvní místnosti, měla veliké, ustrašené oči, ale držela se. Tak jsem bojoval. Například si vzpomínám, že jsem chodil s vystrčenou bradou. Aby byla ta bojovnost. A tehdy jsem poprvé zjistil, že mám také malý výpadek zorného pole. Je to velice záludné. Není to černá skvrna. Mozek si tam doplní vzor z okolí, takže něco malého snadno zamaskuje a já to přehlédnu. Obyčejně jsou to asi tak dvě písmenka.
Nakonec léky zabraly a mohl jsem dokonce na víkend domů. Moc jsem chtěl vidět Pána prstenů, tehdy první díl. A viděl jsem ho. Jenže v tom multikině měli velice silný zvuk a to mi neudělalo dobře. Něco se mi v té cévě zase uvolnilo a posunulo. Přijeli jsme domů (tehdy a ještě dlouho potom mě vozil švagr) a v předsíni, kde máme elektrické hodiny na noční proud, jsem najednou slyšel, jako by někdo ze všech sil mlátil kladivem do kovadliny. A to byl maličký nepokoj v těch hodinách, který normálně není vůbec slyšet. Zase jsem nemohl jít, zase mi bylo zle. Lehl jsem na kanape, oko mi samo od sebe koulelo, nešlo to zastavit, moje sestra byla úplně bledá. Naštěstí to netrvalo dlouho, asi tak dvě minuty, pak to přešlo.
Pak ještě týden v nemocnici. Obě ruce rozpíchané, už nebylo kam dávat kapačky. Vyšetření polykání - jenže jak je to paradoxně postaveno, tak napřed musíte pěkně rychle spolknout něco jako šumák. No, poprskal jsem všechno. Vyšetření nosohltanu. Gastroskopie. Podezření na rakovinu hltanu - opravdu "dobrá" zpráva, když vám to řeknou - naštěstí prohlídkou při gastroskopii vyloučeno. Bronchoskopie - velmi "příjemné", ale nutné. Vyšetření kapacity plic - 80%. A zvláštní zážitek - ultrazvuk a sono karotid a srdce. Na to mě poslali do porodnice. V čekárně bylo asi 10 zvědavě zírajících těhotných žen - a já. (Normálně jsou zde jenom ženy.) A další a další vyšetření. Na ně mě zpočátku vozili - asi 300 metrů. Když jsem je poprvé s přestávkami ušel sám, to už bylo dobře.
Ještě musím vzpomenout na pána, který to nezvládl a přímo v našem pokoji v nemocnici - byli jsme tam čtyři - zemřel. Bylo to, jako když usne. Musel nám tam zůstat do rána, pak ho odvezli. Také velice "povzbudivý" zážitek. Ačkoli, pokud jste bojovník, paradoxně asi ano. Řeknete si: "Ale já přežiju!!!"
Po propuštění a mezi řadou kontrol jsem zašel také do zaměstnání, kde se zachovali skvěle. Mohl jsem začít pracovat z domu, ani plánovaný pobyt na rehabilitaci a v lázních nebyl problém. A od ledna 2003 jsem už zase do zaměstnání chodil.
Na té rehabilitaci se hodně cvičilo. Byli tam samí pacienti po totální endoprotéze - a já. Cvičil jsem hlavně rovnováhu, tu mám špatnou dosud. Mezi cvičením nebylo co dělat. Ale potřeba dělat něco byla obrovská. Napřed jsem dostal půjčit notebook. Pracovali jsme tehdy na projektu Leonardo - zvýšení pracovních příležitostí pro neslyšící. Učili jsme je různým potřebným věcem, při nichž se vůbec nebo málo potřebuje sluch: typografie, zprostředkování práce přes Internet, navrhování webových stránek. Velká část materiálů pro tvorbu webových stránek vznikla právě tam. Tak jsem si ověřil, že mi profesní schopnosti zůstaly.
Později jsem dostal švédský C-pen. Je to malý ruční skener, kterým se dá snímat písmo v pozitivu i negativu, i z barevné předlohy, dá se s ním také psát. Vzal jsem si balík Vlast, které kupuje moje žena, a zpracovával z nich (a z jiných zdrojů) recepty. - Výsledek jsem vystavil na svém webu.
Druhá rehabilitace už byla na docházení a byla doplněná samostatnými procházkami. Třetí rehabilitace byla v lázních Karviná. Asi by málokdo čekal lázně v hornickém městě. Ale jsou tam. Při průzkumných vrtech narazili na pozůstatek třetihorního moře. Tato slaná, mírně jódová solanka se čerpá z velké hloubky, prý 1200 m, do lázeňských van a bazénů. Lázně tvoří kryté bazény a dva velké moderní bloky. Všechno je propojeno krytými chodbami a výtahy. Během léčby nemusíte komplex vůbec opustit, ale já už jsem tehdy v létě 2002 zase řídil a občas si vyjel do okolí. Jezdili jsme po okolí s manželkou, která se v Karviné narodila, vyrostla tam a zná ji dobře.
Mimochodem, když se něco takového stane a jste půl roku mimo normální život, jsou pak určité problémy se vrátit. Provoz na ulicích vám připadá tak hustý, až se bojíte chodit, natož řídit auto. Zdraví lidé vám připadají velmi živí a rychlí. Auta také. Ale není jiné cesty než to překonat a vyjet. Mně osobně se daleko lépe jezdí než chodí. Dříve jsem také jezdil na kole, ale moje rovnováha je tak špatná, že si po ulici jet na kole netroufám.
Co se zlepšilo a co mi zůstalo? Hodně se zlepšilo polykání, ale stále není stoprocentní. Docela dobře se spravil hlas. A vycvičil jsem i svěrače. Ze stavu "vše jde okamžitě ven" přes stav "ihned dojít na WC" a stav "do pěti minut najít WC" až do stavu, kdy už je vše prakticky jako dřív. Vyžaduje to ale i trochu dietní spolupráce, aby nedošlo k nějaké překotné události. Sexuální funkce je dobrá. - Výpadek zorného pole se hodně zmenšil, ale je tam stále. Při chůzi musím myslet na každý krok. Přidala se bolest levé nohy a křížové oblasti, ale slibuji si zlepšení, když se mi podaří zhubnout. Levá polovina těla stále necítí teplo-chlad a ostrou složku bolesti. Je to prý Wallenbergův syndrom. Křížem vázaná, tedy pravá část mozkového kmene nepracuje zcela dobře. Bylo to i na pravé straně hlavy (zalehlé ucho, výpadek čichu, přivřené oko, necitlivá část patra, tváře), ale už je to po čtyřech letech skoro dobré. Dříve jsem hodně plaval, teď mám obavy - mívám silné křeče v lýtkách. Dřív jsem nikdy křeče neměl, teď si kolikrát musím stoupnout, aby se uvolnily svaly. To ovšem nejde udělat tam, kde nedosáhnete na dno.
Koncem roku 2003 zanikla firma, kde jsem byl zaměstnán, a už mě nikde nevzali. Přestal jsem hledat zaměstnání a stal se OSVČ. Zpočátku jsem si myslel, že o moje služby není zájem, ačkoliv by měl být (jde o předmět činnosti: služby v oblasti výpočetní techniky), ale postupně se situace úplně obrátila. Nejen že jsem vytížen, ale mám i vyšší příjem (i když odečtu daně), než jsem měl jako zaměstnanec. Je to ale příjem často nepravidelný, bylo by dobře vytvořit si finanční "polštář".
No a začátkem roku 2004 k nám přišel byznys - systém Dextera Yagera. Nedělám ho proto, abych něco prodával. Ani primárně kvůli penězům. Nejvíce se mi líbí, že mohu svůj život ještě někam zamířit a vylepšit. A to ve všech směrech, kde mohou peníze něco přinést. Ať je to pro mne nebo pro pomoc jiným. Také se mi velice líbí ten fakt, že mám alternativu. Nemusím až do důchodu dělat totéž a pak finančně padnout na ústa. Záleží to jen na mně a mojí ženě.
Aleš



Petr

Původně jsem pracoval na dráze, jako strojvedoucí, to znamená porušená životospráva, noční, cigaret že bych se počtu nedopočítal, pak jsem jednoho krásného (listopadového) dne změnil povolání, začal jsem pracovat v oblasti výpočetní techniky, pracoval jsem tam krásně, dlouho a zase to co u dráhy, porušená životospráva, cigaret ještě více jak u dráhy, no prostě hrůza. Až tělo řeklo dost, já takhle dál nemůžu.
To sem jednou jel z práce domů, jen tak mimo bylo to 27.12, to znamená větší shon v práci a já jsem konečně jel po práci domů, projel jsem zatáčku a chytla mně něco takového jako křeč, prostě jsem nejednou nemohl šlapat na plyn, ani pravá ruka mne neposlouchala. Tak jsem zastavil, jak to nevím, ale co vím, že jsem zastavil při kraji, abych se napletl ostatním, a že vystoupím, abych se protáhl, ale člověk myslí a příroda mění, jak jsem vystoupil tak jsem se skácel, ho marastu který byl toho osudného dne, prostě jsem sebou plácl jak dlouhý, tak široký. V tu chvíli jsem si uvědomil, že není všechno jak má být. Pak vím, že umě zastavilo nějaké auto, chtěl sem mu říct kdo jsem, ale prěz rty šlo nějaké divné mručení, a pak se nemůžu divit, že jsem slyšel jak říká spolujezdci aby zavolal policii, že je tam nějaký ožralý. Pak vím že jsem jel sanitou, že mně v jedné nemocnici nepřijali, tak že mně vezli do druhé.
Ale kdy mně tam přivezli opravdu nevím. Ale já osobně si myslím, že je dobře, že mne přivezli na Homolku, na jednu z nejlepších klinik u nás. I když v ten kritický večer mně už bylo jedno kam mně vezou. Pak jsem se probudil, který den to bylo nevím, ale bylo to do Silvestra, protože to jsem se díval na ohňostroje, tak jsem se probral a přemýšlel jsem kde to jsem, jak jsem se tam dostal, proč nemůžu hejbat pravou půlkou těla, proč mám tu ošklivou jizvu na krku, a ač jsem přemýšlel jak jsem chtěl tak mně nic nenapadlo. Až jsem začal vnímat okolí, viděl jsem že tam je má manželka, a ta mně to řekla, že jsem měl mozkovou mrtvici, jakou měla snahu dozvědět se více když jsem nepřijel domů, kde vlastně sem, po dlouhém telefonování konečně se dozvěděla kde vlastně jsem.
Asi po třech týdnech mně už řekli, že mně už nepomůžou, že mně z toho největšího „marajzu“ pomohli, že už mě musí sehnat nemocnici, spíž léčebnu, LDN kde mně pomůžou dále.
Tak mně našla LDN v Kladně, teď si říkám, že nic horšího mně potkat nemohlo. Rehabilitace jako by nebyla, logopedie je příběh jak NEMÁ být, na vozíčku jsem se dobelhal ke dveřím kde to má být, asi po půl hodině se otevřely dveře a já sem vklouzl dovnitř. To že jsem musel čekat asi půl hodiny, by se stát nemělo, ale budiž, ale zážitek mně čekal uvnitř, slabikář a početnice z první třídy, a povídej…No hrůza, ihned po propuštění z LDN jsem se z touto logopedií rozloučil.
Jen tak mimo, když jsem asi za půl roku se chtěl přihlásit na rehabilitaci, tak jsem byl paní primářkou „seřván“ že se neumím vyjadřovat, že nejsem schopen říci co vlastně chci. To jen tak mimo.
Jen co to šlo, asi po půl roce, jsem jel do lázní, konkrétně to byly Tereziny lázně Dubí u Teplic. To byly lázně jak mají být, od rána do pozdního odpoledne něco na práci, cvičení, cvičení a zase cvičení, prostě to co jsem potřeboval už v LDN, leč tam byly lékařky, sestry, rehabilitační pracovnice jen zaměstnané, ne jako v lázních v Dubí, tam se usmívali, pořád něco říkali, a nebo poslouchali co my jsme jim tou svojí nedokonalou řečí povídali. Také jsem tam byl dvakrát. Víc už nemám nárok, bohužel.
Po příjezdu z prvních lázní jsem konečně nastoupil do práce, zpět do firmy Actebis computers, zpět na funkci kterou jsem zastával předtím, než se mně toto stalo. Leč nebylo to ono, mluvit jsem téměř nemohl, telefonovat jsem se bál, neboť když špatně mluvíte, dělejte něco, čemu se říká prodejní manažer. Tak jsme se dohodli s p. Jiráskem na mém odchodu.
Měl jsem již důchod, myslel jsem, že se nebudu nudit, ale opak je, nebo byl pravdou. Po roce a půl jsem sehnal místo u společnosti Rehatom, kde jsem měl spravovat počítače, leč ani po téměř půli roce nebylo na čem pracovat, tak ať jsem tam měl podmínky úžasné, zase jsme si řekli sbohem.
V tu ránu jsem ale nastoupil do firmy Interactive, bohužel tato společnost zkrachovala ještě dřívej než jsem tam zdomácněl, po 3 týdnech, takže jsme si taky řekli sbohem.
A byl jsem zase bez práce, bez toho co mě udržovalo při životě. Přestěhovali jsme se, do krásné obce v okrese Rakovník, do krajiny, která je lemovaná chmelnicemi, do rodinného domku. A zase byla práce, sice ne za koruny, zato na svém.
Když mně po 5 a půl roce zavolala paní Tichá z Paraplete, jestli bych měl zájem, že budou pořádat jen z kurzů, samozřejmě jsem řekl, že ano. Když probíhal kurz, měl tam jednání pan Dohnálek, a asi se zeptal co je to tam za kurz a jestli by nevěděli o někom, kdo by se jim hodil. No a pak to šlo ráz na ráz, v pátek jsem jim poslal e-mail z mojím životopisem, ten samí den mě zazvonil telefon, já jsem se tam jel v pondělí představit a od úterka jsem zaměstnán. Tato firma se jmenuje Green-Swan Pharmaceuticals CR, a.s.. Firma kde nevadí že jste např. po mrtvici, firma kde nevadí jak chodíte, ale firma kde jsou rozhodné výsledky v práci. To je to, co chybí našim podnikatelům, a nejenom jim, totiž prošel jsem už mnoha výběrovým kláním, dokud mně neviděli, všechno OK, leč první pohled jim stačil na to, aby si udělali obrázek. Jestli dobrý, nebo špatný to jim nechci sahat do svědomí.
Ale chce to trpělivost, nic jiného.O tom že jsme spadli finančně téměř až na dno, je snad každému jasné, když napíši, že mám 3 školou povinné děti a manželku, která je též v důchodu. I když, co je to na dno…V tomto mně pomohla celá moje rodina, zvláště manželka, která mě po celou dobu mého znovuoživování stála ruku v ruce. Snad jí už jenom budu nosit jen radost
Petr

 


Související odkazy:

 

 

 

 
Share on Myspace
Chci se zeptat, diskutovat...
CHORVATSKO - dovolená za neuveřitelné ceny
--------------------------------------- BIOPOTRAVINY ESHOP
---------------------------------------
KUŘÁKŮV SEN - e-cigarety
---------------------------------------
Přidat odkaz
Bezplatná právní poradna

Psychotesty online

Alkoholik

Kuřákova plíce

Moje starosti

Příznaky a projevy nemocí