Jeden významný lékař se pídil po tom, zda lze zjistit, proti kolika lékařům nebo poskytovatelům zdravotních služeb byla podána žaloba o náhradu škody nebo nemajetkové újmy, a současně zda lze zjistit, proti kolika lékařům bylo podáno trestní oznámení, případně zahájeno trestní stíhání v souvislosti s výkonem jejich povolání.
___
___
Statisticky tyto údaje, bohužel, zjistit nelze. Ministerstvo spravedlnosti ČR nevede evidenci žalob o náhradu škody zaměřených speciálně na poskytovatele zdravotních služeb, ani evidenci případů trestního stíhání lékařů pro ublížení na zdraví nebo usmrcení z nedbalosti. Statisticky lze pouze zjistit, kolik celkově bylo souzeno, případně trestně stíháno případů ublížení na zdraví nebo usmrcení z nedbalosti, avšak většina z těchto
případů jsou kauzy řidičů motorových vozidel, jen z menší části se týkají zdravotníků. Přesto počet případů týkajících se lékařů není zanedbatelný.
Důležitost znaleckých posudků
V rozhovoru jsme řešili otázku, proč v České republice je takové množství trestních oznámení, případů trestního stíhání i civilních žalob proti lékařům. Snažil jsem se vysvětlit, že problém není ani v osobách, které podávají žaloby či trestní oznámení, ani v právnících, ani v policistech, státních zástupcích nebo soudcích. Každý, kdo se cítí poškozen určitým zákrokem, má nepochybně právo žádat, aby věc byla prošetřena a zjištěno, zda nedošlo ke spáchání trestného činu usmrcení z nedbalosti nebo ublížení na zdraví z nedbalosti. Je věcí policie a státního zastupitelství případ prošetřit a rozhodnout, zda bude, či nebude vedeno trestní stíhání.
Samotné trestní oznámení nic neznamená a nebývá ani nijak medializováno. Medializováno naopak bývá, je-li lékař trestně stíhán, obviněn a postaven před soud.
Obdobně žaloba o náhradu škody nebo nemajetkové újmy, neopírá-li se o znalecký posudek znalce příslušné lékařské odbornosti, nemá většinou naději na úspěch, týká-li se odborného postupu lékaře. Přesto lze prezentovat desítky až stovky případů, kdy lékař byl nevinně a bezdůvodně trestně stíhán a posléze osvobozen nebo kdy žalobu v první instanci vyhrála žalující strana a teprve ve druhé instanci poskytovatel zdravotních služeb.
Problém nespravedlivého trestního stíhání i nespravedlivých civilních rozsudků, týkajících se hodnocení postupu lékařů a výkonu lékařského povolání, nespočívá ani v těch, kdo podávají trestní oznámení či žaloby, ani v policistech a právnících, kteří je řeší, ale spočívá v nesprávně zpracovaných znaleckých posudcích znalců z oboru zdravotnictví z příslušných lékařských oborů (nebo naopak často nepříslušných oborů, které se jako příslušné tváří), kdy pro policistu, státního zástupce i soudce je znalecký posudek příslušného znalce rozhodujícím důkazem o tom, zda lékař postupoval správně, či chybně, zda si počínal nedbale, nebo s řádnou odbornou péčí. Bez znaleckého posudku v neprospěch lékaře nebo poskytovatele zdravotních služeb nemůže být žádný lékař pro chybný odborný postup ani obviněn, ani odsouzen, ani nemůže být uložena náhrada škody nebo nemajetkové újmy. Všechny případy, kdy dochází k trestnímu stíhání lékařů nebo k civilním žalobám majícím šanci na úspěch, jsou způsobeny především tím, že jiný lékař v pozici soudního znalce zhodnotil činnost lékaře jako „non lege artis“ – tedy podle nové terminologie v rozporu s požadavky na poskytování zdravotních služeb na náležité odborné úrovni s tím, že odborné pochybení, které klade posuzovanému lékaři za vinu, bylo v příčinné souvislosti s úmrtím nebo s újmou na zdraví pacienta.
V posledních letech se podařilo prosadit, že soudy ani orgány činné v trestním řízení již nepřipouštějí, aby správnost či nesprávnost postupu lékaře klinického oboru hodnotil lékař z oboru soudního lékařství. Znalec z oboru soudního lékařství se sice může k případu z pozice své odbornosti rovněž vyjádřit a stanovit např. mechanismus vzniku zranění nebo příčinu úmrtí, popřípadě toxikologické zhodnocení – jde-li o toxikologa, ale nemůže hodnotit, zda lékař klinické odbornosti postupoval lege artis, tedy odborně správně, či non lege artis, tedy odborně chybně.
Zásada odborné příslušnosti znalce
Na druhé straně není vždy, a to zejména ze strany samotných soudních znalců, respektována zásada odborné příslušnosti znalce. Již na kongresu ČLK k výkonu znalecké činnosti ve zdravotnictví v červnu 2009, na kterém vystoupili přední předsedové senátů Nejvyššího soudu ČR z trestního i civilního úseku, se všichni shodli na zásadě, že správnost či nesprávnost postupu lékaře jisté odbornosti nemůže hodnotit lékař jiné odbornosti, byť soudní znalec. Přesto se v praxi běžně stává, že například činnost ortopeda nebo chirurga, který při výkonu své profese poranil nerv, hodnotí neurochirurg, který vůbec nezná rozsah vzdělávacího programu ani profesních povinností lékaře zcela jiného základního oboru, jako je chirurgie nebo ortopedie.
Neurochirurgovi přísluší hodnotit správnost či nesprávnost postupu jiného neurochirurga, nikoli však ortopeda nebo chirurga. Stejně tak kardiologovi nepřísluší hodnotit správnost či nesprávnost postupu praktického lékaře, byť by šlo o diagnostiku, případně léčení infarktu, protože nezná rozsah profesních povinností všeobecného praktického lékaře ani rozsah jeho vzdělávacího programu. Správnost či nesprávnost postupu všeobecného praktického lékaře může hodnotit jen znalec z oboru všeobecného praktického lékařství.
Přesto jsem se například nedávno setkal s případem, kdy soudce správně zadal hodnocení postupu ortopeda znalci z oboru ortopedie a tento znalec oznámil soudu, že není kompetentní, protože při ortopedickém výkonu byl poraněn nerv, a proto znalecké hodnocení náleží neurochirurgovi. Neurochirurg pak soudu sdělil, že se cítí být zcela kompetentní hodnotit správnost či nesprávnost postupu lékaře z oboru ortopedie. Soud pak zaujal stanovisko, že přece znalci sami musejí vědět, co jsou a co nejsou kompetentní hodnotit, a připustil znalecký posudek z nesprávného oboru, neurochirurgie, hodnotící činnost ortopeda. Existuje také několik znalců z různých lékařských oborů, kteří na vyžádání a za smluvní odměnu poskytují soukromé znalecké posudky (což zákon jak v civilním, tak trestním řízení připouští) na žádost advokátů, podávajících trestní oznámení nebo žalobu o náhradu škody a nemajetkové újmy. Ze zkušenosti mohu konstatovat, že jde spíše o znalce v důchodovém věku, kteří si tímto způsobem přivydělávají k důchodu a mnohdy již lékařskou činnost nevykonávají, nebo ji vykonávají jen v minimálním rozsahu.
Co s tím?
Česká lékařská komora opakovaně jednala s různými ministry spravedlnosti i pracovníky tohoto ministerstva o novém zákonu o soudních znalcích (platný zákon je z roku 1967) i o tom, že by tento zákon zasluhoval samostatnou část týkající se hodnocení práce ve zdravotnictví nebo znalecké činnosti ve zdravotnictví. Znalci z jednotlivých znaleckých oborů by měli mít minimálně primářskou licenci České lékařské komory, ale především garanci České lékařské komory, případně její vědecké rady, k tomu, že mají dostatek zkušeností a erudice k výkonu znalecké činnosti, při které posuzují činnost svých kolegů. Nejde o znalce-psychiatry hodnotící duševní stav posuzovaných osob, ani nejde o znalce-soudní lékaře hodnotící příčinu smrti a provádějící soudní pitvy, ani o lékaře nově vzniklého oboru stanovení nemajetkové újmy na zdraví, ale jde výlučně o zvláštní právní postavení znalců hodnotících činnost lékařů a dalších zdravotníků při výkonu jejich povolání. I zde by tedy v případě lékařských oborů měla být garantem odbornosti a erudice znalce profesní komora zřízená zákonem, stejně jako u stomatologů, farmaceutů, v případě nelékařských povolání – kde profesní komora neexistuje – by to mohla být příslušná profesní organizace, jako například Asociace klinických psychologů, Asociace klinických logopedů, Unie fyzioterapeutů ČR apod. Tyto profesní organizace by měly doporučovat, kdo je dostatečně erudován pro funkci soudního znalce a v jaké odbornosti, a současně by měly mít právo svou garanci příslušnému znalci zrušit, pokud bude opakovaně vystavovat nesprávné znalecké posudky, které budou v průběhu dalšího soudního řízení vyvráceny a odmítnuty.
Tuto myšlenku se zatím nedaří prosadit, byť s bývalým ministrem Pospíšilem i s bývalou ministryní Válkovou již byla na obzoru velmi přijatelná dohoda, ale po personálních změnách ve vedení příslušného ministerstva vždy z dohody sešlo. Velmi zásadně zde selhávala v minulosti i legislativa Ministerstva zdravotnictví ČR, která by měla z pozice připomínkujícího resortu důrazně připomínkovat navržené zákony, zejména zákon o soudních znalcích v otázkách týkajících se hodnocení práce zdravotníků při výkonu znalecké činnosti.
V současné době Ministerstvo spravedlnosti ČR vydalo prováděcí vyhlášku, kde stanovilo seznam znaleckých odborností zcela v rozporu s vyhláškou o základních a nástavbových lékařských oborech, a ministr spravedlnosti se při jednání s prezidentem České lékařské komory vyjádřil tak, že si je vědom nesprávnosti této vyhlášky a poté, co bude novelizován zákon č. 95/2004 Sb., uvede vyhlášku do souladu se základními a nástavbovými obory v medicíně, stanovenými tímto zákonem. Vydání vyhlášky odporující existujícím a právními předpisy stanoveným základním a nástavbovým lékařským oborům je nutno považovat za málo pochopitelné, a nejen Česká lékařská komora, ale i Ministerstvo zdravotnictví ČR by mělo na tuto skutečnost důrazně upozornit ministra spravedlnosti, ministra pro legislativu, případně i premiéra.
Boj o nový znalecký zákon a o to, jaké podmínky musí splňovat znalec, posuzující činnost jiných lékařů, bude ještě patrně vleklý jak v připomínkovém řízení, tak na půdě obou sněmoven Parlamentu ČR. Bylo by v zájmu jak odborných společností, tak lékařů ve funkcích poslanců a senátorů, aby podpořili v tomto směru návrhy, které konzistentně řadu let předkládá Česká lékařská komora.
Zdroj: JUDr. Jan Mach, ředitel právní kanceláře ČLK