MUDr. Zbyněk Mlčoch

Děti jsou velmi chytré a rychle poznají, že se maminka necítí dobře a budou důrazně hledat příčiny změn. Pro maminku je velmi těžké vyrovnat se s tím, že tatínek od nich odešel, a přesto by měla být statečná a snažit se dělat vše pro to, aby daná situace její chování k dítěti co nejméně poznamenala.

Batolátku se dá těžko vysvětlit, že maminka a tatínek si přestali rozumět a že teď budou každý zvlášť. Nejsou v našem slovníku na to „tak malá slova“, aby jim porozumělo. Ale již mnohokrát jsem psala, že děti do dvou let citově vnímají atmosféru kolem sebe. Proto by pro rodiče, kteří se rozvádějí, mělo platit: když jsme to nezvládli my, tak proč by to mělo odnést naše dítě. Před svým malým potomkem by se neměli hádat, urážet se a přetahovat se o něj. Jsou to všechno projevy agrese, které i takto malé dítě vnímá. Při předávání dítěte by měla panovat klidná atmosféra, aby malý tvoreček vycítil, že rodiče sice spolu nebydlí, ale stále se mají nějak rádi.

Záleží hodně na tom, jak je batole na prarodiče fixované. Pokud babička chodila nepravidelně, může u malého dítěte jakoby „sejít z očí, sejít z mysli“. Horší je, když byla babička s vnoučkem často, například ho několik dnů v týdnu hlídala. V tom případě bychom měli počítat s tím, že dítě bude smutné, až mu řekneme, že babička zemřela. Ve třech letech si dítě nedokáže představit, že smrt je definitivní a babička už nikdy nebude. Spousta dětí danou situaci vidí tak, že babička usnula a možná se někdy probudí. Když dítě po babičce smutní, mohou rodiče vzít fotku babičky a dítě si s ní může „povídat“. Dítě to bude bavit chvilku a pak – pokud mu rodiče dají náhradní program, například častější kontakt s dědečkem nebo druhou babičkou – se s tím smíří.
Co tedy dítěti říct? Babička byla stará a unavená a prostě není. Každý člověk, když je starý, tak odejde. A kam odešla? No, prostě odešla pryč.
– Myslím si, že děti do pěti let by se neměli brát na pohřby. Není potřeba, aby byly přítomny emocím, které je provázejí.

Není v pořádku všechny emoce před dítětem skrývat. Když třeba dítě uvidí maminku plakat, může mu říct: „Víš, já jsem smutná, a proto pláču. Ty když jsi smutný, nebo se ti něco nedaří, také pláčeš. Ano, máme oba dva právo plakat, když jsme smutní.“ Není dobré do téhle situace zatahovat fakt, že maminka pláče kvůli tatínkovi, který ji opustil. V ten moment by se totiž v dítěti mohla vyvolat agrese vůči otci.

Týká se to nejen maminek, které musí zvládnout situaci, kdy zůstanou samy, ale také těch, které jsou na mateřské dovolené a jsou přetížené.
Jedna z nejlepších věcí je nechat proběhnout emoci. Samozřejmě někde v soukromí, nikoliv před dětmi… Není totiž nic horšího, než zakořenit zlobu a vztek v sobě. Když je žena smutná, plná emocí, musí to „rozběhat“, jak říkávala moje babička. Prostě, dát se do pohybu, a je jedno jakým způsobem. Například uklidit celý byt, vymalovat ho, přestěhovat nábytek, cokoliv. Jedna moje klientka si dává do velké krabice pet lahve bez víček a když je naštvaná, tak po nich šlape a dělá kravál. Úplně nejhorší je zůstat sedět a brečet nad svým rozlitým mlékem. Když se v této situaci nedáme do pohybu a nevybouříme se, hrozí jedno velké nebezpečí, totiž že prvotní smutek z rozchodu přejde v trvalou depresi.
Když si žena takto uleví, měla by si sednout a říct si: „Kde já jsem udělala ve vztahu chybu? Protože když ji nenajdu, s největší pravděpodobností spadnu do podobného vztahu, udělám stejné chyby a zase budu opuštěná.“ Jedna z takových zásadních věcí u žen na mateřské dovolené – v které často chybují – je to, že když manžel přijde utahaný z práce, hned se na něj vrhnou a chtějí si povídat o dětičkách. Tady bych doporučovala „koupelnovou terapii“ – nechat manžela, aby si nejprve dal sprchu a „spláchnul“ tak práci.

Vysvětlení by mělo být asi následující: „Tatínek teď s maminkou nebydlí, bydlí někde jinde. Takže se bude stávat, že budeš u tatínka, nebo budeš jenom se mnou.“ Maminka by vždy při předávání dítěte – které by mělo probíhat v naprostém klidu a slušnosti – měla říct: „Hezky si to spolu užijte a mějte hezký víkend. V neděli se všichni uvidíme.“ Scény při předávání nejvíce odnáší dítě. Ať chceme nebo nechceme, dítě má rádo oba dva rodiče stejně. Těžko bude rozlišovat koho víc a koho míň.